K samovolnému vývoji horských lesů
Vladimír Krečmer, František Šach, Vladimír Švihla, Vladimír Černohous
Kolem managementu lesů Národního parku Šumava už léta probíhají střety názorů. Často se proti sobě stavějí názory lesních hospodářů - “producentů dřevní suroviny” a ekologů, ochránců přírody, přívrženců různých názorových skupin ekologické filosofie. Takový rozpor se vytváří buď účelově, nebo z nedorozumění. V prvním případě totiž nejde o názory producentů dřeva. Mnohem více se jedná o jev, který se vynořil s hlubinnou ekologií a s jejím uplatňováním v prostředí kulturních krajin. Na tento jev bychom rádi poukázali na příkladu seriózní stati J. Hofmeistera a M. Svobody v LP 5/2007 o samovolném vývoji horských lesů.
Pozn. red.: Stejně jako u článku Hofmeistera a Svobody v LP 5/2007 výjimečně uvádíme v textu odkazy (čísla v závorkách) na seznam citované literatury (v rámečku).
Interaktivní vývoj lidské společnosti a horských lesů
Není podle našeho názoru pochyb o tom, že „spontánní vývoj lesních ekosystémů je nejvhodnějším přístupem při obnově přirozeného lesa, jak to odpovídá nejzákladnějším principům současného ekologického poznání“. Pokud bychom takové argumenty uplatnili pro přirozené lesy v přírodních krajinách, nebylo by o čem diskutovat. Všechny argumenty – o biodiverzitě, samovolné obnově, rozkládající se biomase v přírodním lese, také názor na destrukci lesních ekosystémů v horách jako na přirozený jev jejich nestability, prostorové proměnlivosti a časové dynamiky – jsou nesporné. Jsou-li ovšem uplatňovány v horských lesích kulturní krajiny jen z hledisek přírody samé, mít na zřeteli výlučně tato hlediska představuje vážné téma k diskusi.
Horské lesy u nás lidská společnost už staletí ovlivňuje. Jsou to kulturní lesní ekosystémy v kulturní krajině a mají jisté environmentálně charakterizované vazby s jejím životním prostředím, jež je také životním prostředím lidské společnosti. Jsou generátory důležitých konkrétních funkcí pro krajinné prostředí. Bylo by zbytečné rozvádět základní poznatky užité bioklimatologie, hydrologie, pedologie atd., které bohatě shromáždila literatura v jazycích celého světa.
Chtěli bychom poukázat na možné nesrovnalosti mezi hledisky ochrany přírody pro přírodu samu podle nejzákladnějších principů současného ekologického poznání – s nimiž pracují autoři zmíněného článku, a hledisky životního prostředí kulturní krajiny podle vícestranného vědeckého poznání během uplynulých sta let. Ochrana životního prostředí je u nás podstatně širší parketou než ta, která by se v ochraně přírody pro přírodu samu oprávněně uplatňovala na přirozené lesy v už zmíněných přírodních krajinách. V tom je zdroj skutečných rozporů, prosazují-li se hlediska ochrany přírody pro přírodu samu v kulturní krajině jako hlediska jediná.
Existují možná rizika, plynoucí z volně působících přírodních sil ve velkoplošných bezzásahových zónách. Není-li snad třeba si toho všímat v hranicích zvláště chráněných území (ZCHÚ), důsledky toho mohou jejich hranice přestupovat. Není-li spontánní vývoj lesů předem posuzován z těchto hledisek a nejsou-li v rámci předběžné opatrnosti uvážena konkrétní opatření k ochraně životního prostředí, může dojít k nemilým překvapením.
Nehorujeme pro negaci samovolného vývoje, popření snah ochrany přírody experimentovat s ní včetně modelu bezzásahovosti. O co však jde? O respekt k životnímu prostředí kulturní krajiny.
Ochrana přírody versus funkce lesa v kulturní krajině
K respektu možných rizik vedou jisté zkušenosti z velkoplošných destrukcí horských lesů nebo z jejich přenechávání samovolnému vývoji. J. Hofmeister a M. Svoboda uvádějí příklady jistě nesporné, kdy se vlastně „nic nestalo“, byl-li lesní porost rozvrácen. Takový běh věcí je z hlediska ochrany přírody pro přírodu samu bez debaty náležitý, i kdyby výsledkem přírodního vývoje po destrukci lesa byl nadlouho třeba ekosystém nelesní. Pro čistě ekologické nazírání jsou to okolnosti vývoje lesa důvodně nepodstatné – příroda nezná kalamity, se vším si poradí. K diskusi je, má-li tak jednoúčelově nazírat i státní orgán s kompetencí v ochraně životního prostředí. Není to ekologický problém, ale závažná otázka: co sleduje environmentální politika státu i politika právní?
V důsledku destrukce horských lesů nesporně dochází k velkým změnám základních faktorů pro genezi funkcí lesa. Připomeňme pojmy jako „funkce lesa jako složky životního prostředí“, „životní prostředí v lesích“ (zákon 282/1991 Sb.) nebo „významný krajinný prvek“ (zákon 114/1992 Sb.), které zná environmentální legislativa. K připomenutí jsou i další právní předpisy, např. zákon 254/2001 Sb. o vodách, zejména v hlavě V. („Ochrana vodních poměrů a vodních zdrojů“); úzce souvisejí s hledisky ochrany životního prostředí krajiny. Připomeňme i ekonomické hodnoty „životadárných“ funkcí lesa. Je možné připustit, že by se tyto pojmy stávaly bezpředmětné s vyhlášením ZCHÚ? V tom je environmentálně-politické a právní jádro sporu.
Existuje však i jádro věcné – nesporné příklady, kdy např. destruovaný les velice dlouho nabýval charakter funkčně účinného lesa, neobnovil se či nenabyl odpovídající environmentální funkčnosti ani za desetiletí. Může se tak stát z různých důvodů. Jsou např. poznatky, že se přestárlé porosty horských lesů v kategorii lesa ochranného – v minulosti ponechané samovolnému vývoji nikoli z ideálů ekologických, nýbrž podle jednostranných ekonomických kritérií – rozpadaly bez obnovy (1), která by v přiměřeném čase zajistila jejich další existenci a funkčnost pro krajinu. Provozovat experiment s kulturní krajinou odmítla pro ZCHÚ i Ministerská konference o ochraně lesů ve Vídni (2). Existuje tam možné riziko nepříznivých změn, útlumu či ztráty funkčnosti horského lesa na příliš dlouhou dobu z hlediska jeho působení na životní prostředí krajiny.
Korelativní výsledky vědeckých bádání
Jsou k dispozici celé knihovny svazků studií o vlivu horských lesů v povodích na srážkoodtokový režim. Byly získávány dlouhodobými, někdy mnohaletými měřeními a experimenty s lesem v Alpách, Javorníkách, Beskydech, v Harzu, na Kavkaze, v řadě severoamerických pokusných stanic, v Japonsku, jižní Africe atd. Z výsledků vyplývají jasně možné důsledky velkoplošné destrukce lesa.
Vliv lesů na průtoky a odtoky
Horské lesy, ležící podle hydrometeorologických poznatků v územích nejčastějšího vzniku velkých vod, snižují maxima M-denních vod a zvyšují jejich minima („napájejí prameny“, jak k jejich obraně napsal ekolog V. Úlehla už v r. 1947). Výsledky o vlivech destrukce lesů lze shrnout takto:
- zvýšení kulminačních průtoků velkých vod po destrukci lesa v horizontu 20–30 let v povodí zalesněném z 33 % průměrně o 13–16 %, na úplně zalesněných povodích až o 40 %;
- snížení minimálních odtoků rovněž v delším časovém horizontu, protože odtoky z lesů jsou od průtoku 180–220denní vody vyšší než odtoky z jiných ekosystémů, a to s maximem při 355denním průtoku;
- výrazné zhoršení kvality vody v navazujících vodních tocích či nádržích.
Jsou to závěry z výzkumů, jejichž vyvrcholením byly studie v USA na nejrozsáhlejším projektu hydrologie lesa s mnoha povodími s různým stavem lesů Coweeta, Dils - 3, Hibbert - 4. Nové reference v češtině např. Krečmer a kol. - 5, Švihla - 6, Šišák a kol. - 7).
Souvislost s hmyzími kalamitami
Hydrologických výzkumů v přímém vztahu k poškození lesa hmyzem není mnoho. Např. v horském povodí (34 km2) s mírným sklonem a nepříliš vysokými srážkami v kanadské Britské Kolumbii vedlo smýcení 30 % plochy lesa po kůrovci ke zvýšení vodnosti, ke zvýšení maxima ročního hydrogramu a k jeho posunu po zimě na dřívější termín (8). Obdobně bylo referováno (9) o povodí v horách Montany v USA (133 km2), kde v borových porostech přemnožení kůrovce způsobilo v letech 1975-1977 odumření 35 % plochy lesa. Analýza velmi krátkého období (4 roky před a 5 let po přemnožení hmyzu) prokázala zvýšení vodnosti o 15 %, zvýšení minimálních průtoků o 10 %, mírné zvýšení maximálních průtoků a posun ročního hydrogramu o 3 týdny dříve. Výsledky jsou důkazem setrvačnosti vlastností lesní půdy, k níž se ještě vrátíme. Je však jistě patrné, že paušalizace dílčích poznatků konkrétního výzkumu je záležitost ošidná.
I při velkém obnovním cyklu přírodních lesů s jejich přirozenou časovou dynamikou a nestabilitou se vyskytuje negace v hydrologickém režimu lesních povodí. Pro přírodu samu to nic neznamená, leč její evidentně možné environmentální dopady na krajinu kulturní nelze nemít na zřeteli.
Jsou známy destrukce lesních porostů, provázené zamokřením a zrašeliněním velkých ploch, tím výraznými půdními a pak i mikro- až mesoklimatickými změnami; znemožňuje se snadná umělá, a ještě více přirozená obnova lesa, zhoršují se hydrické funkce. Lesníci znají takové následky, které vstoupily do učebnic po mniškové kalamitě s plochami zrašelinělými, kde např. přízemní teploty vzduchu klesaly pod bod mrazu i v nejteplejším měsíci v roce. Z dílčích poznatků výzkumu hydromelioračního zásahu na částečně zamokřeném experimentálním povodí U Dvou louček v Orlických horách např. vyplynulo (10), že velikost pomalého a zrychleného hypodermického odtoku půdou (89,5-99,4 %) v poměru k rychlému odtoku (0,6-10,5 %) dokládá absenci povrchového odtoku v lesním prostředí. Tento příznivý poměr zlepšil provedený hydromeliorační zásah – při nejmenších průtokových vlnách rychlý odtok úplně eliminoval (0,6 %) a při větších průtocích se projevilo jeho snížení o 2,2 % až 4,2 %. Takové výsledky mohou poskytnout podklady pro komplexnější pohled na funkci lesů v horských Chráněných oblastech přirozené akumulace vod (CHOPAV).
Jsou známa kalamitní obnažení velkých ploch po destrukci lesních porostů, kde se uplatnila morfologie terénu v klimatogenetických procesech a vznikly velkoplošné mrazové kotliny, znemožňující dostatečně rychlé fáze sukcese samovolným vývojem zpět k funkčnímu lesu.
Intraskeletová eroze
Je třeba též poukázat nejen na dobře známé případy urychlení eroze půd a povrchových odtoků, zůstane-li lesní půda delší dobu bez nárostů a začne nabývat charakter půdy nelesní. Lze pozorovat též urychlení introskeletové eroze (ISE) jako další možný případ trvalé změny stanovištních podmínek. Sukcese může vést k jinému ekosystému s docela jinou funkčností.
Na Šumavě je ISE potenciálně ohroženo 11 049 ha, tj. 8,2 % lesů přírodní lesní oblasti (PLO) (11). Lokality s vysokou ohrožeností (0,6 % plochy PLO) zde představují z hlediska ISE největší nebezpečí. Sutě pokryté jen drnem borůvky, metličky, mechů či sutě spojené pouze kořeny stromů a kryté hrabankou, se po odumření lesního porostu mohou vlivem ISE změnit v nezalesnitelné, souvislé kamenné plochy bez jemnozemě. Největší dynamika ISE přitom byla zaznamenána v původně plně zapojených smrkových porostech rostlinné asociace Anastrepto-Piceetum po silném napadení kůrovcem. Působí i změny porostního mikroklimatu. Typicky stínomilná dominantní vegetace mechorostů v těchto porostech v důsledku náhlé změny světelných poměrů při odumření stromového patra též chřadne a odumírá. Dochází zde k urychlené mineralizaci a výrazným procesům ISE. Lokality středně ohrožované (3,5 % plochy PLO) představují mozaiku častých plošek sutě na kamenitých svazích. Lokality s nízkou ohrožeností (4,1 % rozlohy PLO) se nacházejí na lesních terénech pro vznik a vývoj ISE méně rizikových.
V modelové oblasti Krkonoš výsledky průzkumů prokázaly zvětšující se rozsah území postihovaného ISE a přesun ploch do stupňů s vyšším postižením lesa, a to v průběhu jediného decenia 1991–2000 (12). Místa, na kterých dojde k úplné ztrátě půdy a k vystoupení suti, ztrácejí produkční schopnost spolu s půdoochrannou a hydrickou funkcí. Obdobný vývoj probíhá na Šumavě a pro níže položenou krajinu představuje jedno z nešetřených rizik plnění vodohospodářské funkce detenční (protipovodňové a protierozní), ale i rovnoměrného zásobování obyvatelstva vodou – o tom pojednává zákon o vodách 254/2001 Sb. v hlavě V. Šumava - stejně jako další naše hory - také patří mezi horské CHOPAV, vyhlášené nařízením vlády č. 40/1978.
Změny mikroklimatu
Jestliže Hofmeister a Svoboda citují konkrétní výsledky výzkumů, které svědčí o příznivých environmentálních stavech v destruovaných lesních porostech, uvádíme i výsledky jiné. Např. při srovnání porostního mikroklimatu smrkového lesa živého a nastojato odumřelého bylo zjištěno v mrtvém lese podstatně jiné mikroklima. Mění se tam totiž základní klimatogenetické faktory! Při anticyklonálním typu počasí byl např. režim některých biometeorologických prvků dokonce extrémnější než na holině – v důsledku většího příkonu záření a menší výměny vzduchu (projekty lesnické bioklimatologie TU Dresden). V mikroklimatické sféře borového lesa jsme u nás měřili příkony ekologicky účinné radiace ve dne lokálně větší než ve volnu. U zapojených starších lesních porostů je takový stav běžný v podsluněných vnitřních porostních lemech, v listnatých porostech je známý jarní aspekt.
Hrozba povodní
Lesní půda má klíčové postavení v generování hydrických funkcí horských lesů. Má už zmíněnou, v příznivých podmínkách na roky počítanou setrvačnost některých svých vlastností, důležitých pro infiltraci srážkových vod, a tudíž pro retenci a retardaci odtoku – obecně pro režim odtoku srážkových vod. Na rozdíl od funkce klimatické skutečně trvá jistou dobu i po destrukci a zániku porostu. Při dostatečně rychlé obnově lesa se s ní nic podstatného neděje. Je však možno slýchat argument, že imisní destrukce horských lesů na desetitisících hektarů žádnou odezvu v odtokovém režimu neměla. K tomuto případu ze 70. a 80. let možno říci, že jsme měli neuvěřitelné štěstí především v tom, že jsme byli dlouho uchráněni před kritickými srážkami – proto i buldozerování půd zůstalo celkem bez odezvy; na zbytku se podílely obrovské výkony v zalesňování náhradními dřevinami. Není to rozhodně podnět k tomu, abychom opomíjeli možná rizika!
Pokud se les rychle neobnoví, odtokový koeficient narůstá a průtoky velkých vod se pro kulturní krajinu mění v obávaný živel. Názorný a výstražný příklad místního vlivu změn lesní půdy v nelesní bylo možno studovat po zřízení sjezdovek pro zimní olympiádu v Innsbrucku v r. 1964 v Axamer Lizum. Existovalo tam jen jediné hledisko: získat rychle plochy pro sportovní využití. Také při nastavení pokusu o ekologický management k samovolnému vývoji horských lesů nemůže být nevnímán fakt, že nemají jen funkci v ochraně přírody.
Je ovšem možno namítat, že jde o lokální jevy, které nevytvářejí celkovou situaci. Jenže o tom může objektivně rozhodnout jen konkrétní šetření či expertíza, a to dříve, než se stanoví management horských lesů. Jedná se o problematiku hodně různorodou, mnohostrannou a složitou, nikoli jen ekologickou z hledisek ochrany přírody pro ni samu.
Vždy záleží na charakteru, rozloze a poloze míst s výraznými změnami prostředí. Nevšímáme-li si jich, či apriorně odmítáme starosti o možná rizika, je to jednostrannost v myšlení. Nikoli hřích ekologů, ale orgánu, který rozhoduje o krajině. Rozlohy a polohy takových velmi citlivých území z hlediska environmentální funkčnosti horského lesa by měly být zjišťovány při plánování samovolného vývoje podle principu předběžné opatrnosti a monitorovány.
Nakonec trocha disputace
Domníváme se, že je nutno o prostředí krajiny, jde-li o krajinu kulturní, uvažovat šířeji. To by mělo příslušet MŽP ČR. Jsou to hlediska funkčnosti antropocentrické, která může soukromý vyznavač hlubinné ekologie zavrhnout jako archaická. Avšak v krajině střední Evropy žijí lidé ve značné hustotě a jejich prostředí by mělo být též hodno pozornosti. Příkladů, kdy tomu tak není, je hodně.
Za vzpomenutí stojí naše setkání s ředitelem Bavorského národního parku dr. Biebelrietherem v jeho „království“ v roce 1993. V souvislosti s očekávaným směrem vývoje destruovaného horského lesa jsme se dotkli možných změn odtokového režimu, hydraulické zátěže koryt horských toků i otázky údržby jejich průtočnosti v bezzásahových územích. Ve spojení s tím, že hydrologové naše středohory označují za místa nejčastějšího vzniku místních povodní v důsledku tam se vytvářejících meteorologických situací, zaujatí ochránci přírody např. nevnímají nebezpečí koryt toků ucpaných vývraty a zlomy. Nejen v lesích, ale i ve vodním, také významném krajinném prvku - významném nejen pro prvek sám – vnímají jen nové ekologické niky, podporu biodiverzitě a souvislost ekosystémů vodního toku. Nepochybné pravdy, nikoli však pravdy jediné pro toho, kdo odpovídá za krajinné prostředí.
Vzpomeneme-li na už vícero ujišťování, že kůrovci nebude umožněno destruovat lesy mimo hranice NPŠ, přicházejí na mysl také jisté souvislosti. Např. to, že „imperialističeskij žuk“ k nám byl přenášen z Německa atmosférickým prouděním. Tenkrát politická věrouka zaváděla víru, že mandelinka bramborová je troušena agenty - chodci nebo rozhazována z letadel imperialistů a bdělost na hranicích vše zajistí. Objev vlnového proudění nad horami se režimu „nehodil“. Ovšem už kůrovcové přemnožení po válce ve střední Evropě ukázalo možnosti šíření hmyzu v horách na vzdálenosti, proti nimž je šířka uvažovaných pufračních pásů lesa pouhým zlomkem.
K prodiskutování dílčích poznatků a jejich míst v mozaice prostředí by se měli setkávat v užších týmech specialisté, schopní a ochotní rozdílné názory chápat, vytříbit, analyzovat a společně projednat, a to místo pořádání velkých shromáždění, která kromě obecných pravd a axiomů nemohou víc zvládnout. Ještě méně pomáhají věci mediální kampaně a hlasování o velmi složitých problémech životního prostředí, národohospodářského odvětví, ekofilozofie a ekopolitiky tak, jako by šlo o volbu superstar. V konkrétních dílčích problémech a syntézách, zejména na obou základních stranách sporů – environmentální a ekologické – by se postupovalo lépe k reálným výsledkům, kdyby se jednání mohlo opírat o jasná a racionální stanoviska státní politiky.
Adresa autorů:
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
tel.: 235 358 116
Ing. František Šach, CSc.
VÚLHM, VS Opočno
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Doc. Ing. Vladimír Švihla, DrSc.
Ing. Vladimír Černohous, PhD.
VÚLHM, VS Opočno