Přeroste v lesnickém školství kvantita V kvalitu?

Školství v České republice dlouhodobě řeší kompatibilitu systému vzdělávání s EU, privatizaci vzdělávacích institucí a přiblížení univerzitního vzdělávání regionům. Tento proces je pro nezúčastněné často nepřehledný, proto jsme položili několik otázek o lesnickém školství, které by mohly lesníky zajímat, prof. V. Simanovovi, dlouholetému pedagogovi na Lesnické a dřevařské fakultě MZLU v Brně.

Uplatnění absolventů lesnických škol

- Jaké změny nastaly v lesnickém školství po roce 1990?

Úplně novým úkolem je vzdělávat co nejvíce studentů, což vychází ze změny sociální struktury společnosti a problému vysoké a dlouhodobé nezaměstnanosti, kdy se „zaměstnatelnost“ zvyšuje s dosaženým vzděláním. Je tedy společensky přijatelnější, pokud mladý člověk studuje cokoliv a co nejdéle, než by stál před úřadem práce, ztratil životní náplň, stal se závislým na sociální podpoře, případně i na drogách, a přispíval ještě k úrovni kriminality. Společenské náklady na jednoho studenta jsou přitom nižší než na jednoho nezaměstnaného (na studenta přispívají rodiče), což toto řešení podporuje. K realizaci nového zadání byl státní administrativou zvolen jednoznačný ekonomický stimul – financování škol podle počtu studentů.

- Zadání zvýšit počet studentů se zjevně plní, ale najdou všichni absolventi uplatnění v oboru?

Doba, kdy měl absolvent vysoké školy zaručeno uplatnění v oboru, skončila v 50. letech minulého století zánikem „umístěnek”. Od té doby byl vždy nadbytek absolventů vytvářející konkurenční prostředí. Dokud byla šance, že ze čtyř absolventů nalezne uplatnění jeden, mohlo to být podnětem ke snaze být co nejlepší. Ale když má z desítek absolventů šanci rovněž jeden, stimulační efekt nenastává, protože tak velký nadbytek na trhu práce nevnímá student jako výzvu, ale jako šanci vlastním úsilím neovlivnitelnou, obdobně jako naději na výhru v loterii. A co je horší, přesvědčuje se o tom, že nezáleží až tak moc na tom, co zná, ale spíše s kým se zná.

- A přichází vůbec na odborné školy tolik adeptů se zájmem o obor?

Dnes nejde o hledání studentů se zájmem o obor a s nejlepšími studijními předpoklady, ale o vytváření oborů, na které „lze nalákat“ zájemce. V boji o studenta školy opouští přesně profilované obory a nabízí studentům výuku v tak diferencovaných studijních programech, že již není možno jednoslovně charakterizovat odbornost absolventa. Východiskem je dlouho připravovaný „dodatek k diplomu“ (Diploma Supplement), ze kterého se budoucí zaměstnavatel dozví, které předměty uchazeč o zaměstnání vůbec vystudoval, a zda tedy existuje předpoklad, že má pro hledanou pozici vhodné vzdělání. Pro studenta je lákavé, že si může vytvořit osobní profilaci, ale podle mého názoru by bylo vhodnější zachovat vzdělávání generalistů, protože z nich lze specialistu vychovat snáze, než jednoho specialistu přetvořit na jiného. Jinak řečeno, student si sice může vytvořit osobní odborný profil již na škole, ale naděje, že v praxi nalezne uplatnění právě ve vymezeném segmentu, je malá. Proto se domnívám, že je předčasná specializace nevhodná, a to ve svých důsledcích i pro absolventa.

- Když narůstá počet studentů při slabších populačních ročnících, neznamená to, že jsou přijímáni studenti s horšími studijními předpoklady? 

Jednoznačně ano. To samo o sobě ale není úplně špatně. Proč nedat šanci i těm, kteří neměli na předchozím stupni zrovna excelentní výsledky? Místo výběru studijně nejschopnějších je to poskytnutí příležitosti všem. To si vynutilo rozvolnění studia, tj. systém umožňující postupovat při studiu tempem, jaké konkrétní student ještě zvládá. Znamená to snížení významu semestrů a ročníků a takové uspořádání výuky, aby mohl student postoupit do vyššího ročníku i při neuzavření některého předmětu z ročníku současného. Důsledkem je prodloužení průměrné doby studia a snížení motivace ke studiu u studentů s nízkou sebekázní. Špatný je ale současný systém financování škol založený jen na počtu studentů, bez ověřování „kvality výstupu“. A zájem o vytvoření takového systému ani není – viz protesty proti „státním maturitám“. Zde si dovolím odbočku na téma učňovské obory s maturitou. Podle mě není prolínání učňovských oborů se středoškolským vzděláním vhodné (možná až na výjimky), a argument proti státním maturitám „vždyť přece nemůže být srovnáván maturant z učiliště s maturantem z gymnázia“ potvrzuje, že když dva dělají totéž, není to totéž.

- Může zvýšit motivaci studenta ke studiu zavedení školného?

Při zdůvodňování školného se argumentuje od potřeby zvýšit odpovědnost studenta ke studiu, přes nutnost vícezdrojového financování, až po prosté sdělení, že „všude to tak je“. Nejblíže pravdě je, že každá vláda bude vystavena silným rozpočtovým omezením, a školné je jednou z možností, jak odpovědnost za rozpočtový deficit přesunout na konkrétní školu. „Získali jste málo studentů, tak máte málo peněz!” Osobně jsem proti školnému, a to proto, že rodiče studentů, kteří by opravdu potřebovali ke studiu motivovat, zpravidla „zaplatí rádi a s úsměvem“, což motivační efekt nevytvoří. Druhým důvodem je, že zatím všechny návrhy na zavedení školného byly tak byrokraticky náročné, že by snad náklady na jeho výběr byly vyšší než vybrané školné. A jak znám českou povahu, mohlo by vybírání školného u některých studentů vést i k pocitu, že si své učitele platí!

Bakalářské studium a střední odborné školy

- Proč byl na vysokých školách zaveden bakalářský stupeň studia?

Aby úroveň inženýra nepoklesla příliš, bylo přistoupeno (nejen z důvodu kompatibility s EU) k rozdělení vysokoškolského studia na dvě úrovně – bakalářskou (první tři roky studia) a magisterskou (další dva roky studia). Protože má být bakalář připraven jak pro nižší technické a řídící funkce, tak pro následné studium magisterské, blíží se náplň bakalářského studia středním technickým školám tím, že obtížnější teoretické předměty jsou až ve stupni magisterském. To umožňuje studentům s horšími studijními předpoklady získat alespoň nižší stupeň vysokoškolského vzdělání. Na druhé straně je zavedení dvou stupňů vysokoškolského vzdělávání do fungujícího systému středních odborných škol absurdní. Když dříve nastoupil absolvent střední odborné školy na fakultu, měl pocit, že se příliš mnoho nového v odborných předmětech nedozvídá, ale od prvního ročníku studoval náročné teoretické předměty a odborné předměty byly obohaceny o vědecký základ. Nyní je pro absolventy středních odborných škol bakalářský stupeň z větší části opakováním, a třetí opakování očekávají při postoupení do magisterského studia. A protože tam se o opakování nejedná, musí se znovu „učit se učit“, což po třech letech sladkého života působí některým potíže. 

- Jaká je podle vás budoucnost středních odborných škol?

Nejprve jaká je minulost. Střední lesnické technické školy patřily k pilířům lesnického vzdělávání. Zásluhu na tom mělo nejen jejich vybavení (arboreta, školní polesí), ale především středoškolští profesoři, kteří dokázali vyvážit proporce mezi teoretickou a praktickou výukou tak, že absolvent byl schopen zastávat téměř jakoukoliv funkci v lesním hospodářství. Určitě není náhodou, že díky nalezení hranice provozně využitelné hloubky teoretických poznatků nechyběly středoškolské učebnice v knihovně žádného praktického lesníka. Zřízení vyšších odborných škol bylo ve své době počinem dobrým, protože otevřelo možnost navazujícího odborného studia po jinde získané maturitě. Paradoxem je, že v době, kdy bylo možné přínosy VOŠ vyhodnotit, naběhl systém bakalář – magistr, kterým byla účelnost VOŠ zpochybněna.

Současný vztah mezi univerzitami, středními a vyššími odbornými školami není koncepčně řešen, a pokud si s ním bude muset poradit neviditelná ruka trhu, bude to doprovázeno společenskými ztrátami. Na první pohled se nabízí jednoduché řešení, pověřit výukou bakalářů školy střední, a výukou magistrů školy vysoké. Pak by dělal každý to, co umí. Všichni lesáci vědí, že střední školy jsou schopné studenty v úrovni bakaláře vzdělávat, ale ze zákona nemohou, protože to přísluší univerzitám. Naopak je známo, že slabinou univerzit je praktická výuka, ale vzdát se bakalářů nemohou, protože by přišly o zdroj financí. Na základě politického rozhodnutí tak probíhají dva protisměrné procesy: přibližování univerzitního vzdělávání praxi – a neřízený zánik středních škol (které to, co univerzity pracně budují, dávno umí). Střední školy se zániku brání ve spolupráci s univerzitami vytvářením středisek bakalářského studia (naděje na přechod k vysokým školám neuniverzitního typu je téměř vyloučena převedením SLŠ z řízení MŠMT na kraje), nebo slučováním s lesnickými učilišti či jinými středními školami.

Kvalita absolventů úměrná kvalitě pedagogů

- Kvalita absolventů není ovlivněna jen studijním průměrem přijatých studentů, ale i kvantitou a kvalitou pedagogického sboru a vybavením škol. Jak vnímáte tuto skutečnost?

Úkol přivést do škol co nejvyšší podíl mladé generace je plněn stejně jako vznik soukromých a regionálních vysokých škol. Vzniká tak rozsáhlá struktura, kdy jsou vysoké školy v každém větším městě; vyučují se studijní programy, které by před lety byly stěží samostatnými předměty; kdy ke středním odborným školám přibyly vyšší odborné školy; a kdy se studium na univerzitách rozložilo do dvou stupňů. A to v situaci, kdy následkem dalšího poklesu početnosti v populačních ročnících klesne počet studentů v průběhu několika let na 50 % současného stavu. Prudký extenzivní rozvoj může být stěží doprovázen ekvivalentním rozvojem kvalitativním. Za pozornost stojí, že počet studentů vysokých škol se jen od roku 1994 do roku 2001 zvýšil o 60 % při zvýšení počtu akademických pracovníků o 10 %. Přitom je pravděpodobné, že tento nárůst byl „pohlcen“ funkcionáři nových fakult, manažery výzkumu, specialisty pro informační systémy, odděleními public relations a zahraničních vztahů atd., a že se nejen relativní, ale i absolutní počet učitelů snížil.

Není tajemstvím, že nové univerzity mají nedostatek habilitovaných pracovníků, což nepřekvapí při pohledu na věkovou strukturu pracovníků na „kamenných” univerzitách a úroveň příjmů ve školství. Řada oborových rad, studijních oborů a asi i fakult funguje jen díky pedagogům pokročilého věku, a díky těm, kteří jsou natolik výkonní (?), že zvládají (?) více pracovních úvazků. Co se týká platů, řeší se jejich výše přesouváním větší části zdrojů do mezd, což zpomaluje investiční rozvoj, a tak místo toho, aby bylo školství krok před podnikatelskou sférou, je spíše krok za ní.

- Nechybí ve školství osobnosti, jakými byli třeba profesoři Opletal nebo Konšel?  

To je těžká otázka. V době vzniku českého vysokého školství byli na univerzity povoláni významní praktici, tedy lidé v lesnictví úspěšně působící, znající mimo „svou“ disciplínu celou jeho šíři. Pomáhali tak studentům skládat z mozaiky poznatků z jednotlivých předmětů celostní obraz lesnictví, čímž získali v lesnické praxi vysokou prestiž. Současná situace je jiná. Fakulty jsou ve vztahu k praxi téměř autonomní, a na učiteli se hodnotí především vědecká práce, publikování v zahraničí atd. Takže můžeme mít osobnosti známé ve své specializaci v zahraničí, o kterých český lesník nemá ani tušení. Osobností, u kterých by mohla praxe nalézt odbornou pomoc, tak ubývá. Filozofickou otázkou je, zda velikáni českého lesnictví nebyli uznáváni nejen pro odbornou zdatnost, ale i pro svou morální pevnost.    

Učňovské školství a celoživotní vzdělávání

- Vy jste představitelem technické disciplíny (lesní těžba). Často je slyšet názor, že se na lesnických fakultách vyučuje příliš mnoho technických disciplín. Co o tom soudíte?

Opravdu to slyším často, ale skutečnost je opačná. Souvisí to s obecným odklonem od inženýrského pojetí lesnictví, se všeobecnou pseudopoptávkou po utlumení produkčních funkcí krajiny a tím, že části studentů více vyhovuje beletristické povídání než exaktnost. Protože většina absolventů do provozu nenastoupí, tak to jakoby nevadí. Při nástupu do praxe však nízké znalosti technických disciplín vadí, protože provoz bude vždy potřebovat lesníka, který umí výrobní proces naplánovat, řídit a vyhodnotit. Předpokládám proto, že lesnická praxe dá brzy jasný signál, jak připraveného absolventa očekává.

- Nemyslíte si, že chybí i nějaký systém celoživotního vzdělávání?

Po roce 1990 zanikl systém celoživotního vzdělávání, mající několik úrovní od Závodních škol práce (pro dělnické profese), přes kursy pro řídící pracovníky, postmaturitní a postgraduální studium až po vědeckou přípravu specialistů. Takto celostátně koncipovaný systém se určitě neobnoví. Současná stagnace vzdělávání dospělých je varující, protože kdo si vzdělání neobnovuje a nerozšiřuje, ocitá se na okraji společnosti. Státní struktury a velké firmy si sice vytvářejí vlastní systémy a malé firmy a OSVČ si udržovací a specializační kurzy zajišťují u škol či soukromých institucí, ale tento proces je pomalý. Část firem nemá dosud kvalifikační řád, ani systemizaci funkcí, a ani státní politika dotací není plně provázána s kvalifikací (akreditací) žadatelů – nefungují tedy úplně motivační faktory. Pozitivní roli naopak hrají profesní sdružení a komory, požadující po členech určitý stupeň vzdělání a praxe, i doplňování kvalifikace. Nezájem některých firem o udržování a zvyšování odborné úrovně zaměstnanců je vysvětlitelný přebytkem absolventů škol, vyvolávajícím pocit, že netřeba vkládat finance do vzdělávání zaměstnanců, když lze získat zaměstnance hotového. Takový názor je dočasný, protože největším kapitálem firmy je stabilizovaný a kvalifikovaný personál. Zaměstnanci sami též někdy nehodlají vkládat do dalšího vzdělávání svůj čas a peníze. Se zvyšováním příjmů a uvědoměním si hodnoty kvalifikace se však mění i tento postoj. Důkazem je, že se po roce 1990 zvýšil zájem o studium při zaměstnání, a že se pravidelně uskutečňují kurzy s charakterem získání další odbornosti – např. kurz oceňování lesů. Nabídky specializačních a aktualizačních kurzů však zůstávají bez valné odezvy, obdobně jako nabídky postgraduálního studia. Potěšitelné je, že si jednotlivci i firmy potřebu permanentního doplňování vzdělání uvědomili.  

- Jaká je podle vás situace v nynějším učňovském školství?

Bohužel, pořekadlo o „zlatých českých ručičkách“ začíná patřit minulosti. Redukce učňovských škol z dvanácti na šest je tragická, ale na druhé straně je třeba si vzpomenout, že vyučenci nikdy netvořili většinový kádr lesních dělníků. Rozhodující byly podnikové školy práce - dnes by se tomu asi říkalo rekvalifikační střediska. A získávání „hotových“ traktoristů a řidičů aut zkomplikoval zánik povinné vojenské služby. Současné podnikatelské subjekty přitom mají situaci nesrovnatelně jinou, než měly Státní lesy. Do roku 1990 a dlouho po něm byl rozhodující dřevorubec s motorovou pilou a traktorista. Dnešní technologie jsou ale postaveny na operátorech harvestorů a vyvážecích traktorů. Školit už na učilišti operátory těchto strojů se zdá být příliš brzy a efektivita výuky je ovlivněna i tím, že se jedná o činnosti tak náročné, že z průměrného vzorku populace může jako obsluha harvestoru obstát možná 10 %, jako obsluha vyvážecího traktoru asi 25 %. Výuka operátorů musí být jak teoretická, tak praktická, následkem čehož je drahá. A když je drahá, nemají lesnická učiliště řízená kraji „na růžích ustláno“. Ztráta centrálního vlivu na učňovské školy způsobuje přesun jejich špiček tam, „kde jsou k tomu lidi“, a ne tam, kde jsou nejlepší podmínky. Chci tím říci, že když díky kvalitě a chuti personálu jsou nejlepší učiliště ve Svobodě nad Úpou a Bzenci, současně to znamená, že v bezprostředním okolí těchto škol si učni s harvestory moc nezajezdí.

Problém přípravy dostatečného počtu posádek strojů pro harvestorové technologie je mimořádně významný, ale koncepčně neřešený. Nárůst podílu harvestorových technologií na těžbách celkem bude ještě několik let tak prudký, že současná profesní příprava u učňovských škol to nemůže zajistit. Podle mého názoru je třeba nalézt úplně novou formu profesní přípravy. Než se tak stane, zbývá jen „dovoz“ pracovních sil a nářek nad tím, že absolventů „učňovek“ je málo.

- Vaše hodnocení lesnického školství není zrovna optimistické...

Myslím, že je realistické. Lesnické školství sice plní společenskou objednávku na něj kladenou, ale dospělo do stádia, kdy je třeba společenské zadání upravit, aby se kvantitativní hodnocení doplnilo o kvalitativní. Ve všech oborech patří budoucnost špičce, nikoliv průměru. Dosavadní rozevírání kvantitativního základu jde proti tomu. „Neviditelná ruka trhu“ potřebuje více usměrnit z centra. Školy by se měly vrátit ke specializacím. To znamená návrat k jasně definovaným oborům studia. Není přece možné, aby se na solidní úrovni „na všech školách učilo všechno“. Nanejvýš aktuální je vymezit poslání středních odborných a vyšších odborných škol v systému univerzitního studia. A myslím si, že v profesní přípravě dělníků je třeba něco zásadního udělat pro obnovení pravdivosti rčení o zlatých českých ručičkách, a o tom, že řemeslo má zlaté dno.

Jako osobní vyznání mohu říci, že dokud ještě nacházím v posluchárně oči, na kterých je poznat, že je moje disciplína zaujala, pak vím, že moje práce pedagoga má význam, i když proti „vadám na kráse“ vzdělávacího systému mám námitky. 

Děkuji za odpovědi,

Oto Lasák