Stav lesů západní Kanady očima českého lesníka
Radomír Mrkva
Cílem tohoto příspěvku není podat ucelenou zprávu, ale spíše se podělit o postřehy, které může zaznamenat lesník na poznávacím zájezdu po národních parcích západní Kanady, a konsekvence, které z toho mohou plynout pro „českou kotlinu“. Cestování umožnilo učinit si představu nejen o přirozených lesích v národních parcích, ale také o stavu lesů na pastvinách a produkčních lesů.
O národních parcích v Kanadě
Trasa, začínající i končící ve Vancouveru, zahrnovala národní parky Revelstoke (260 km2), Glacier (1350 km2), Kootenay (1406 km2), Banff (6641 km2), nejstarší národní park Yoho (1313 km2), založený roku 1858 (pro srovnání – náš nejstarší Žofínský prales byl založen již v roce 1838), největší kanadský národní park Jasper (10 878 km2) a také některé národní parky (Mt. Robson, Welts) vyhlášené pouze provincií Britská Kolumbie.
Je evidentní, že na tak velkém území se nacházejí velmi rozdílná lesní společenstva, formovaná zejména značně odlišnými klimatickými, ale i stanovištními podmínkami. V zásadě lze území západní Kanady klimaticky rozlišit na velmi vlhkou oblast jehličnatých deštných lesů v oblasti Přímořského pohoří, dále pak oblast poloprérií a lesů v dešťovém stínu, ovlivněných kontinentálním podnebím ve střední a jižní části Britské Kolumbie, a nakonec na velkou oblast horských jehličnatých lesů v pohoří Rocky Mountains, kde se nachází většina národních parků. Ty jsou na naše poměry nepředstavitelně velké, přičemž jde o území prakticky nedotčená civilizací, se zachovalými původními, tj. přírodními ekosystémy. Představují tak divočinu přírodního (amerického) typu naprosto nesrovnatelnou s poměry ve střední Evropě. Pro srovnání – NP Šumava má rozlohu 680 km2 a pouze na 13 % území (88 km2) se nacházejí člověkem nepříliš významně ovlivněné ekosystémy, zvláště ale nelesní.
Druhová skladba porostů v kanadských NP
Pomineme-li druhově relativně bohaté jehličnaté deštné lesy v přímořské oblasti, pak ve zbylé části je druhové spektrum dřevin nápadně chudé, pokud z úvah vynecháme druhy s okrajovým nebo řídkým výskytem. Z listnáčů se zde setkáme pomístně pouze s topolem osikovitým (Populus tremuloides), který zde ale vystupuje velmi vysoko a tvoří často s břízou žláznatou (Betula glandulosa) horní hranici lesa; méně často se vyskytuje bříza papírovitá (Betula papyrifera). Z jehličnanů se na celém území Britské Kolumbie a částečně i Alberty nachází ve dvou varietách borovice pokroucená (Pinus contorta), a to od nízkých poloh až do výšek 3600 m n. m., a tvoří zde rozsáhlé monokultury nebo i směsi, ve vyšších polohách dokonce s jedlí plstnatoplodou (Abies lasiocarpa) a douglaskou tisolistou (Pseudotsuga menziesii). Její porosty, ale hlavně porosty borovice pokroucené, často vznikají také jako sukcesní stádia na požářištích. O požárech se často hovoří jako o přirozeném faktoru, ale se zvyšující se návštěvností (např. v NP Yellowstone (USA) ročně až 4 mil.) se jejich početnost zvyšuje a turisty založené požáry rozhodně nejsou přirozené. Podstatné je, že zatímco po blesku vzniklý požár je běžně uhašen deštěm, požáry založené návštěvníky nebo dokonce žháři vzniknou obvykle v suchém období a pak se enormně šíří. Má se za to, že v důsledku uhynutí lesa po požáru dochází ke zjednodušení dřevinné skladby právě ve prospěch borovice pokroucené, popřípadě i douglasky tisolisté.
Do jižní části Britské Kolumbie přesahují z území USA areály borovice pohorské (Pinus monticola) – v Kanadě se ale nachází pouze v nižších nadmořských výškách kolem 700 m) a zejména pak borovice těžké (Pinus ponderosa), která se nachází na náhorních plošinách 1300 až 2500 m n. m. V nejvyšších polohách Skalnatých hor a v Přímořských horách s bohatšími srážkami se vyskytuje ještě borovice bělokmenná (Pinus albicaulis).
Zcela nejrozšířenějšími dřevinami v Kanadě a také v Britské Kolumbii, ale hlavně ve Skalnatých horách, jsou smrky, a to smrk sivý (Picea glauca) (pouze do výšky asi 1700 m n. m.), spolu s ním se vyskytuje smrk Engelmanův (Picea engelmannii), zatímco smrk černý (Picea mariana) roste obvykle pouze do výšky 800 m n. m. Kupodivu velmi odolnou dřevinou, vystupující až do nadmořské výšky 3500 m a nepochybně nejzdravější či chřadnutím nejméně postiženou, je jedle plstnatoplodá. Totéž lze říci o douglasce tisolisté, resp. její var. douglasce sivé (P. menziesii var. glauca), které mají svůj hlavní areál výskytu v USA, ovšem do Britské Kolumbie rovněž významně přesahují a nalezneme je zde až do výšky 2600 m n. m. Také ony jsou obdivuhodně odolné a netrpí chřadnutím ani v nižších polohách, kde všechny přítomné druhy borovic silně hynou.
Zdravotní stav dřevin
Z lesnického hlediska je snad nejvíce nápadné již zmíněné silné chřadnutí, spojené s defoliací a hynutím všech druhů borovic (s výjimkou borovice vysokohorské), a to podobně, jak je tomu i u nás, s doprovodem kůrovců. Podle meteorologických údajů a také pozorovaných nízkých průtoků vody v řekách (mimo vysokohorské oblasti, kde jsou řeky napájeny také ledovci), byl rok 2006, podobně jako předchozí rok, srážkově velmi chudý. Protože se v národních parcích, ale i mimo ně, s kůrovci „nebojuje“, dochází zde k jejich gradaci, o čemž svědčí i značný podíl čerstvě napadených a uhynulých kůrovcových stromů. Zvláště v dešťovém stínu, ve střední a jižní části území Britské Kolumbie, ale nejen tady, bylo hynutí borovic velmi intenzivní a na ohromných územích. Na chráněných územích by se dalo takové hynutí označit za součást generační obměny v rámci tzv. „velkého cyklu“ a šlo o učebnicové ukázky. Hustě zapojené porosty, ve stáří pouze asi 60–70 let, se nacházely v různém stupni plošného rozpadu, zatímco pod uhynulým porostem se již objevovaly bohaté nárosty semenáčů. Podobné intenzivní hynutí, zvláště borovice těžké, probíhalo v oblasti dešťového stínu ve střední části Britské Kolumbie a v přirozeně aridní části na jihu. Zde byly ale postiženy fragmenty lesů a skupiny stromů na pastvinách. Protože se ale tyto porostní skupiny nemohou v důsledku pastvy přirozeně obnovovat, hrozí území patrně odlesnění se všemi průvodními negativními jevy. Plocha takto postiženého území je z našeho pohledu ohromná, pozorujete ji totiž např. během celodenní jízdy autem.
Podobné, i když ne tak intenzivní a ve svých důsledcích tolik nebezpečné, bylo hynutí borových i smrkových porostů v horských přírodních lesích národních parků. Zde se ale horské přirozené jehličnaté lesy v naprosté většině případů generačně obměňovaly, tudíž hynuly a zmlazovaly, převážně pouze mozaikovitě nebo skupinovitě a tomu odpovídala také jejich věková i prostorová struktura. V rozvolněných porostech smrků byla vždy přítomna všechna věková stádia. Pouze velmi ojediněle bylo pozorováno, a to častěji u borovic, hynutí velkoplošné (nejvíce ale jen v rozsahu pár set hektarů), a to nepochybně v důsledku gradace kůrovců. V Kanadě jde hlavně o druhy rodu Dendroctonus, ale také Ips a další u nás nevyskytující se rody, přičemž nejbohatší kůrovcová společenstva mají borovice, méně již smrky, zatímco na jedlích a také douglasce se objevují málo nebezpečné druhy, např. rodu Scolytus nebo Pseudohylesinus. I zde je patrné, že hmyz – a zejména kambiofágové – tvoří nutnou součást lesních společenstev, bez nichž by reprodukční cyklus nebyl možný. Proto mají i zde borovice tolik škůdců, neboť se nejlépe obnovují na větších plochách uhynulého lesa.
Při projíždění vysokohorskou lesnatou krajinou si také uvědomíme, jak významným faktorem ovlivňujícím vznik a zánik lesních společenstev mohou být v horách laviny. Zvláště pak ty, které vzniknou nahodile, takže způsobí uhynutí a následnou obnovu lesa podobně jako požár, pouze s tím rozdílem, že vše probíhá ve vysokohorském prostředí. I když se v boreálních horských lesích jen obtížně odhaduje věk stromů, nedá se říci, že by na sledovaných územích ve Skalnatých horách byly přítomny mohutné, a tudíž zřejmě i velmi staré stromy či jejich porosty, jako je tomu v oblasti podél Tichého oceánu. Nepochybně tady stromy přirůstají mnohem pomaleji, ale jsou zde jistě také mnohem více ohroženy např. vichřicemi a pochopitelně také kůrovci. Obdivuhodný je u stromů úzce vřetenovitý habitus korun většiny druhů dřevin a existence velmi přehoustlých mladších skupin dřevin (např. jedle plstnatoplodé nebo smrku Engelmanova, ale i borovice pokroucené), a to i v podmínkách, kde výška sněhu dosahuje údajně až několika metrů. Takové přehoustlé porosty, dle středoevropských poznatků nestabilní a neschopné přežít zimu, jsou ale známy také např. ze Skandinávie, což by bylo možno vysvětlit pouze tím, že zde nepadá mokrý sníh.
Jaké poznatky si odnáší středoevropský lesník
Závěrem je možno shrnout, že zdravotní stav lesů je v navštívené střední a horské části Britské Kolumbie (mimo přímořskou oblast) obecně, bez ohledu na jejich kategorizaci a stupeň ochrany přírody, horší, než by se očekávalo. Hynutí lesa, v konečném důsledku vlivem kůrovců, proti nimž se nikde nezasahuje, je rozsáhlé a pro nás udivující. Je nepochybné, že příčinou tohoto stavu jsou v naprosté většině anomální odchylky počasí, a to zejména nedostatek srážek v kombinaci s vyššími teplotami. Není podstatné, zda za příčinu budeme považovat globální klimatickou změnu jako důsledek vyšší koncentrace skleníkových plynů, nebo jde pouze o přirozené kolísání počasí. Ostatně je docela pravděpodobné, že se oba jevy mohou prolínat. Jisté ale je, že zde není vliv imisí, ať přímý, či jako mokrá depozice, nebo jejich rezidua, o čemž jsme ochotni u nás (ve střední Evropě a hlavně v ČR) spekulovat.
Dalším závažným poznatkem je také to, že zdejší přirozené jehličnaté horské lesy (zejména s převážným zastoupením smrku) jsou vždy věkově i prostorově strukturované (a to aniž by zde byly přítomny listnaté dřeviny) a stromy jsou vesměs hluboce zavětvené. Kůrovci zde napadají pouze jednotlivé stromy nebo malé skupinky. Ostatně tak je tomu i u nás, ale pouze na některých nejzachovalejších chráněných územích, např. v přirozených smrčinách na Šeráku a Králickém Sněžníku, v Jeseníkách a Beskydech. Jiný charakter smrčin můžeme vždy považovat za důsledek lidské činnosti. Nerozhoduje pak, zda příčinou takového stavu byla dřívější velkoplošná exploatace, nebo postupná dlouhodobá přeměna na smrkové monokultury např. v důsledku pastvy (Šumava), která nastartovala periodickou a opět velkoplošnou obnovu a v konečném důsledku vznik „lesa věkových tříd“. Je absurdní, že na našem největším chráněném území v Národním parku Šumava to nyní budou „ochránci přírody“, kteří nepochybně v dobré víře v uplatnění „přirozených procesů“ dosáhnou opětovně nepřirozeného tvaru lesa. Ponechání bývalého stejnověkého hospodářského smrkového lesa na pospas kůrovcům totiž povede opět ke vzniku víceméně stejnověké smrkové monokultury, a to bohužel i tam, kde by měl růst les smíšený. Poznatky o boreálních horských lesích Kanady mohou být také velmi užitečné pro rekonstrukci lesů či jejich obnovu v centrální části TANAPu, kde se přirozeně vyskytovaly vždy pouze jehličnaté porosty.
Adresa autora: Ing. Radomír Mrkva
LDF MZLU v Brně
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor.