Úvodník 2/2008
v listopadu loňského roku ministr zemědělství Petr Gandalovič poprvé uvedl na veřejnosti záměr privatizovat část státních lesů. Tím odstartovala lavina nejrůznějších rozhovorů a polemik nejen s hlavním představitelem resortu, ale i s osobami více či méně zainteresovanými. V této „mediální smršti“ jsem zaznamenal vyjádření pana ministra, že navrhne vládě zákon o státním vlastnictví, který umožní prodej lesů do soukromého vlastnictví. Do jaké míry jde o první nápad, či jak dalece je již myšlenka rozpracována, můžeme pouze spekulovat. Rozhodně bychom se jí však měli věnovat se vší vážností a o jejích dopadech a přínosech otevřeně a věcně diskutovat. Jsem proto velmi rád, že vás mohu v dnešním úvodníku seznámit s postojem nestátních vlastníků, kterých se navrhované změny dotýkají více, než se na první pohled zdá, a jež by mohly přinést řešení některých letitých problémů.
Z teoretického či přesněji idealistického pohledu je státní vlastnictví lesa vlastnictvím optimálním. Jde o vlastnictví trvalého rázu, odpovídající velmi dlouhé produkční době lesa, které umožňuje, aby se majitel – stát, resp. jeho správce neohlížel na momentální zisk a své úsilí soustředil na péči o zlepšování stavu lesa a jeho dlouhodobý pozitivní vývoj. Rovněž plnění mimoprodukčních funkcí není v lesích ve vlastnictví státu ničím omezeno a jeho míra je závislá pouze na politickém zadání státních orgánů.
Realita v České republice je ovšem podstatně složitější. Lesy neplní pouze celospolečenské funkce a nejsou jen prostředím pro přežívání chráněných rostlin a živočichů. Produkují též značné množství dřeva, ke kterému je (podobně jako i k jiným zdrojům ve státním vlastnictví) celkem snadný přístup a jehož hodnota již dlouho nedává spát tuzemským i zahraničním podnikatelům. Navzdory stále opakovaným proklamacím o významu lesa pro lidskou společnost, klima a budoucí uchování životních podmínek na zeměkouli, události několika posledních let jasně dokazují, že u nás jsou rozhodující silou, řídící organizační i personální politiku na generálním ředitelství státních lesů, ti, kdo své podnikatelské úsilí zaměřili na lesnickou výrobu, a především na prodej dřeva. Víceleté zadání veškerých lesnických prací včetně prodeje dřeva podnikatelským subjektům stírá všechny přednosti státního vlastnictví a ve své podstatě se blíží formě pronájmu, který je vzhledem k staleté produkční době, a tím i velmi dlouhodobé návratnosti investic v lesním hospodářství, jednoznačně nejnevhodnějším způsobem jeho správy. Pokud je současně i výnos z lesa ve státním vlastnictví výrazně až řádově nižší než z lesů obecních a soukromých (jak se stalo v roce minulém), veškeré přednosti státního vlastnictví lesa jsou popřeny.
Z pohledu vlastníka či správce soukromého a obecního lesa by bylo snížení podílu státních lesů v České republice bezpochyby vítané. Dnes, kdy stát vlastní 60 % lesů a dodává na trh více než 50 % dřevní hmoty (dle nedávného vyjádření nově jmenovaného generálního ředitele ze značné části opět prostřednictvím polosoukromé společnosti), je jeho vliv na trhu práce i obchodu se dřevem rozhodující až monopolní. Velmi negativně se například projevily důsledky vysoké státní subvence Šumavskému národnímu parku na zpracování polomu Kyrill, a to jak na nákladech na zpracování, tak i na cenách dřeva. Již delší dobu se ukazuje, že normálnímu tržnímu prostředí a konkurenceschopnosti našeho lesního hospodářství by za současné situace snížení podílu státních lesů (snad o 15 až 25 %?) určitě prospělo.
Nemám žádné obavy, že by v těchto privatizovaných státních lesích bylo hospodařeno hůře než doposud, naše orgány státní správy jsou dostatečně početné, aby i na tyto lesy dohlédly (možná se snáze kontrolují lesy soukromé a obecní než lesy státní).
V souvislosti s těmito úvahami musím připomenout, že naše Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů se již 15 let marně snaží o navrácení původních obecních lesů, které po roce 1949 převzaly tehdejší organizace federálního ministerstva obrany a dosud zde hospodaří podnik Vojenské lesy a statky, že obcím nebyl dosud vydán jejich historický majetek, u něhož nedošlo před rokem 1949 ke konečné intabulaci díky tomu, že stát institut obecného jmění zrušil a že se obce stále nemohou domoci některého svého majetku, který jim byl přidělen tzv. Benešovými dekrety. Pokud jde o vypořádání církevních restitucí – připouští-li ministr Gandalovič možnost a snad i účelnost snížení výměry lesů ve vlastnictví státu, proč se uvažuje s navrácením pouze malé části bývalých církevních lesů a nikoliv celé původní výměry cca 150 000 ha? V rozhovoru pro Lesnickou práci se ministr zemědělství zmínil i o potřebě a všeobecně prospěšné arondaci lesních majetků, po které voláme již též celou řadu let. Aktivní přístup státních orgánů k její realizaci však stále postrádáme, především změnu současných daňových předpisů, které směny a účelné převody lesních majetků téměř vylučují.
Předpokládáme, že dříve, než by došlo ke konkrétním úvahám o způsobu a rozsahu privatizace lesů ve vlastnictví státu, budou všechny tyto problémy přednostně vyřešeny. Velmi bychom uvítali, kdyby se tak stalo co nejdříve.
Ing. František Kučera
Předseda Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR