Rok a půl ministra Gandaloviče ve funkci
Petr Havel
Dosavadní působení ministra zemědělství Petra Gandaloviče na oblast lesního hospodářství je v podstatě neidentifikovatelné. Nic zásadního nepokazil, nic zásadního nevymyslel. Ke kritice ale bylo minimálně dvakrát určitě blíž než k potlesku – v případě jmenování již bývalého šéfa státních lesů Jiřího Holického a při snaze stáhnout sto procent obchodu s dřívím do gesce polomonopolního státního podniku. Jeho schopnosti v roli ministra zemědělství prověří letošní sezóna.
Personální otázky
Největším problémem Lesů České republiky (LČR), a tedy i ministra, je přepolitizovanost tohoto podniku. Z toho pramení personální závislost nejužšího vedení LČR na aktuální politické situaci a faktické zúžení spektra možných kandidátů do nejvyššího managementu. Je samozřejmě otázkou, jak by si vedl v současné situaci někdejší šéf LČR František Koníček, který se dokázal udržet na ředitelském postu i za předchozí ministryně Mileny Vicenové. Nástup Gandaloviče již ale nepřežil a jeho nástupce Jiří Holický ho zcela jistě plnohodnotně nenahradil. Špatná personální volba „hlavy ryby“ pak dále generovala další personální minely již uvnitř LČR. Ilustrativní to bylo především u lidí, v jejichž gesci byla vnější komunikace lesnické problematiky. Holický například zcela nepochopitelně vyměnil mediálně obratného a v problematice orientovaného Tomáše Vyšohlída za mediálně známý obličej, odborně však na bodu nula se nacházející hlavu Šárky Kubelkové. Sám Holický navíc mediální obratností nevynikal, místy se komunikaci zbaběle vyhýbal, občas úmyslně lhal. To samozřejmě image LČR nijak neprospělo, ale neprospělo to ani celému dřevozpracujícímu a lesnickému podnikatelskému sektoru. Na první pohled a v porovnání s dlouhodobými problémy lesnictví marginální, přesto není otázka komunikace zas tak nevýznamná. Například proto, že komunikačně podstatně lépe vybavení a ostřílení lesáci typu Ivan Doubrava, Jan Mičánek či někdejší šéf LČR Jiří Oliva totiž mohli a mohou mediálně bez problémů vyhrát názorový souboj s LČR a se státem i za situace, kdy nebudou mít po ruce dostatek argumentů. To může zásadně deformovat pohled laické veřejnosti na stav a problémy oboru a následnou politickou průchodnost potřebných či naopak špatných strategických rozhodnutí. Naštěstí jmenovaní manažeři zatím argumenty mají.
Království za koncepci
Dlouhodobá strategická koncepce svým způsobem nebyla k mání vlastně nikdy. Pokud se ale vrátíme o necelý rok zpět, do doby snahy LČR o monopolní kontrolu tuzemského obchodu s dřevem, pak tehdy pojem koncepce diskutován byl a příslib ministerstva k jejímu vypracování také. Příslušný dokument ale dodnes neexistuje, anebo není veřejný. Právě v současné době by ale bylo zveřejnění některých zásadních odpovědí na zásadní otázky na místě. Například, jak a zdali se změní současné podmínky smluv mezi LČR a vítězi jednotlivých tendrů, aby se vůbec vyplatila úmyslná a ne pouze nahodilá těžba. Je přece totálním nesmyslem generovat podnikatelskou činností ztráty – to je částečně možné snad jen v zemědělství, kde ale podnikatelské propady sanují nemalé dotace. V lesnictví ovšem takové mechanismy nejsou, doslova pár korun podpor na spíše environmentální než na s těžbou spojené aktivity nemají valný dopad. To samozřejmě neznamená, že by se kromě zemědělství měly také do lesnictví nalévat značné dotační injekce. Znamená to ale, že obchodní vztahy mezi LČR a podnikateli musí být postaveny na jiných a oproti současnosti daleko více tržních principech. Zdali se to povede minimálně k částečnému prospěchu obou stran, bude patrně zásadním testem schopností současného ministra.
Komu naslouchat
Normální by přitom bylo, kdyby byla tato situace testem současného, kvalitativně výrazně lepšího šéfa státních lesů oproti jeho předchůdci, Jiřího Nováka. Jenže fakticky to tak není. Jestli má Jiří Holický v něčem stoprocentní pravdu, pak v tom, že podle stávajících pravidel má management LČR do značné míry omezené ruce zejména ve strategických rozhodnutích, neboť přímý vliv ministra zemědělství na chod LČR je v České republice u tohoto typu podniků oproti zahraničí nadstandardně velký. Zdánlivá politická výhodnost má ovšem také svůj rub – za situaci v LČR je ministr a jeho management přímo odpovědný a nemůže se této odpovědnosti zříci. To není dobrý signál zejména za situace, kdy mezi poradci ministra není nikdo s lesnickou specializací a dostatečným přehledem o situaci nejen na trhu s dřevem, ale i na trhu vlivů a osobností. To sice teoreticky dává předpoklady k nelobbistickému rozhodování, ale značně zvyšuje rizika nekompetentnosti. Jedním z důkazů jsou opakovaně optimistické prognózy ministerstva týkající se dalšího vývoje cen a odbytu dřeva. Situace v zahraničí bohužel ukazuje, že k optimismu je daleko, jenže zahraniční hlasy na ministerstvu zřejmě nikdo moc neposlouchá. Pokud ale bude částečné ohluchnutí pokračovat, bude tuzemská podnikatelská veřejnost naslouchat špatným signálům, které mohou například prohlubovat problémy s netěžením, neboť spása, kterou mnozí čekají a kterou ministerstvo predikuje, jen tak nepřijde. Stejně jako v případě dotací není lesnictví to samé co zemědělství, kde lze alespoň v horizontu roku nějak reagovat na změny na trhu třeba zvýšením nebo omezením osevních ploch.
Pár dobrých myšlenek
Zcela zatracovat dosavadní roli ministra Gandaloviče by ale zřejmě objektivní nebylo. Systémově správným krokem je určitě delegování větších pravomocí na regiony, byť lze za tímto krokem hledat tlak regionálních lídrů současné hlavní strany vládní koalice. Stejně tak je pozitivní, že Gandalovič jako vůbec první v polistopadové historii našeho lesnictví našel odvahu otevřít problematiku privatizace státních lesů. Je nicméně otázkou, zdali se tento proces alespoň nějak ještě za jeho éry pohne, anebo zda zůstane jen u slov. Je-li v současné době nějaký logický společný průsečík zájmů mezi ministerstvem a podnikateli, pak je to právě privatizace a obě strany by měly alespoň mediálně na propagaci tohoto procesu spolupracovat. Vzhledem k převažujícímu hospodářskému charakteru lesů v ČR je totiž současný podíl státních lesů na celkovém vlastnictví lesních porostů naprosto nelogický. Jiná věc by byla, kdyby šlo o porosty a plochy s větší rolí veřejného zájmu, zejména chráněných území. Taková situace ale u nás není a privatizaci by tedy nemělo nic bránit. Až na tu zpropadenou politickou průchodnost.
Několik závěrečných námětů
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát podstatné, měla by být jedním z prvních kroků ministra alespoň deklarovaná změna mechanismů současného jmenování managementu LČR a například vůle snížit přímý vliv na složení dozorčí rady. Nebo by měl deklarovat předpokládané snížení vlivu státu při zamýšlené změně současného statutu LČR převodem na akciovou společnost. Vedení LČR, které se daleko více než ministerstvo pohybuje v reálném podnikatelském prostoru, by prostě mělo cítit, že může mít větší kompetence pro své rozhodování. Tak by byla větší naděje, že bude podnikatelům předložena (a to je potřeba udělat nejpozději v řádu týdnů) racionální vize, jak narovnat současné nevyhovující vztahy mezi nimi a LČR jakožto smluvními partnery. Nechť má přitom vedení resortu právo veta, klíčové ale je, aby nějaké spektrum návrhů ne zcela závislých na ministerstvu alespoň vzniklo. Podle toho, o jaké formě budoucnosti pak úředníci rozhodnou, respektive zdali rozhodnou vůbec o něčem, bude pak možné hodnotit. Všechny, včetně ministra.
Autor:
Petr Havel
agrární a lesnický analytik
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: Jan Příhoda