Úvodník 2/2009
Vážení čtenáři,
když píši tento úvodník, je konec ledna. Olověné mraky vévodí obloze, větve stromů se vlní v poryvech větru, zbytky sněhu už ztratily svůj sněhobílý jas a rtuť v teploměru olizuje bod mrazu. Při pohledu z okna mne napadá, jak ta dnešní atmosféra daná počasím odpovídá náladě v lesnictví. Šeď, poryvy větru a špinavý sníh. Bod mrazu!
Mé vnímání je nepochybně ovlivněno tím, že jako mluvčí pracuji s médii, a proto vidím lesnictví pouze ve svém úzkém úhlu pohledu. Navíc jako mluvčí státního podniku Lesy České republiky nemám onen pomyslný nadhled a odstup, který by mi umožnil vynášet všeobjímající soudy. Citlivě však vnímám, jak média referují o našem oboru, a z toho je mi smutno.
Pamětníci mezi vámi často a rádi vzpomínají na doby, kdy hajný byl „někdo“. Snad s trochou nadsázky patřil na vesnici do pomyslné „svaté“ trojice – pan učitel, pan farář, pan hajný. Není tomu tak dávno, co lesnická kamizola byla symbolem úcty, vážnosti a respektu. Pamatuji doby, kdy si maminky přály, aby se jejich děti staly lesníky. Stát se lesníkem znamenalo mít pěkné, jisté zaměstnání. Stačilo jen pár let a dnes lesnickou uniformou mnozí mladí opovrhují. K hledání odpovědi, proč tomu tak je, nemám ambice. Jisté však je, že jedním z důvodů jsme my sami a to, co se o nás objevuje ve sdělovacích prostředcích.
Média, vzletně nazývaná sedmou velmocí, jsou opravdu mocná. Není snad nikdo, kdo by o tom pochyboval. V médiích pracují lidé. Lidé, kteří ve většině případů mají svou práci rádi a snaží se ji dělat poctivě. Každopádně však lidé, kteří si svou prací vydělávají na živobytí. Nešvarem dnešní doby je její zrychlenost jdoucí ruku v ruce s touhou po senzaci a exkluzivitě. Proto i lidé pracující v médiích ve většině případů nemají možnost dlouhodobě sledovat problematiku do hloubky. A to je ke škodě věci. Pak stačí, aby někdo novináři podstrčil určité informace, a problém je na světě. Novinář bez hlubší znalosti tématu lehce skočí na „špek“ někomu, kdo sleduje své zájmy. Důsledkem toho jsou bulvární, senzacechtivé titulky k tématu, které ve skutečnosti žádným skandálem není. Prostor v novinách, resp. vysílací čas v televizi je zaplněn, novinář má čárku za aktivitu. A proč ne, v době, kdy slovy klasika „není nic staršího, než včerejší noviny“. Že je takovou jedovatou slinou pošpiněna práce všech, kteří nosí „zelenou kamizolu“, nikoho moc nezajímá.
Spory mezi všemi, kteří se dnes v oboru pohybují, ať to jsou Lesy ČR, ministerstva, ochranáři, těžařské firmy či zpracovatelé dřeva, mají za následek, že lesnictví je veřejností vnímáno jako něco dehonestujícího. Místo toho, aby všichni táhli za jeden provaz, tak jedni bojují proti druhým, druzí proti třetím, třetí proti prvním.
Přeji Vám, aby se v této době zdánlivě „černobílé“ lesnictví opět jevilo ve Vašich pohledech barevně, aby olověná obloha neměla šanci ovlivnit Vaši mysl chmurnou šedí a aby větve na stromech nepolámal slabý vítr. Jednoduše řečeno, aby lesnictví vzkvétalo a opět bylo veřejností vnímáno pozitivně.
Radek Drahný
když píši tento úvodník, je konec ledna. Olověné mraky vévodí obloze, větve stromů se vlní v poryvech větru, zbytky sněhu už ztratily svůj sněhobílý jas a rtuť v teploměru olizuje bod mrazu. Při pohledu z okna mne napadá, jak ta dnešní atmosféra daná počasím odpovídá náladě v lesnictví. Šeď, poryvy větru a špinavý sníh. Bod mrazu!
Mé vnímání je nepochybně ovlivněno tím, že jako mluvčí pracuji s médii, a proto vidím lesnictví pouze ve svém úzkém úhlu pohledu. Navíc jako mluvčí státního podniku Lesy České republiky nemám onen pomyslný nadhled a odstup, který by mi umožnil vynášet všeobjímající soudy. Citlivě však vnímám, jak média referují o našem oboru, a z toho je mi smutno.
Pamětníci mezi vámi často a rádi vzpomínají na doby, kdy hajný byl „někdo“. Snad s trochou nadsázky patřil na vesnici do pomyslné „svaté“ trojice – pan učitel, pan farář, pan hajný. Není tomu tak dávno, co lesnická kamizola byla symbolem úcty, vážnosti a respektu. Pamatuji doby, kdy si maminky přály, aby se jejich děti staly lesníky. Stát se lesníkem znamenalo mít pěkné, jisté zaměstnání. Stačilo jen pár let a dnes lesnickou uniformou mnozí mladí opovrhují. K hledání odpovědi, proč tomu tak je, nemám ambice. Jisté však je, že jedním z důvodů jsme my sami a to, co se o nás objevuje ve sdělovacích prostředcích.
Média, vzletně nazývaná sedmou velmocí, jsou opravdu mocná. Není snad nikdo, kdo by o tom pochyboval. V médiích pracují lidé. Lidé, kteří ve většině případů mají svou práci rádi a snaží se ji dělat poctivě. Každopádně však lidé, kteří si svou prací vydělávají na živobytí. Nešvarem dnešní doby je její zrychlenost jdoucí ruku v ruce s touhou po senzaci a exkluzivitě. Proto i lidé pracující v médiích ve většině případů nemají možnost dlouhodobě sledovat problematiku do hloubky. A to je ke škodě věci. Pak stačí, aby někdo novináři podstrčil určité informace, a problém je na světě. Novinář bez hlubší znalosti tématu lehce skočí na „špek“ někomu, kdo sleduje své zájmy. Důsledkem toho jsou bulvární, senzacechtivé titulky k tématu, které ve skutečnosti žádným skandálem není. Prostor v novinách, resp. vysílací čas v televizi je zaplněn, novinář má čárku za aktivitu. A proč ne, v době, kdy slovy klasika „není nic staršího, než včerejší noviny“. Že je takovou jedovatou slinou pošpiněna práce všech, kteří nosí „zelenou kamizolu“, nikoho moc nezajímá.
Spory mezi všemi, kteří se dnes v oboru pohybují, ať to jsou Lesy ČR, ministerstva, ochranáři, těžařské firmy či zpracovatelé dřeva, mají za následek, že lesnictví je veřejností vnímáno jako něco dehonestujícího. Místo toho, aby všichni táhli za jeden provaz, tak jedni bojují proti druhým, druzí proti třetím, třetí proti prvním.
Přeji Vám, aby se v této době zdánlivě „černobílé“ lesnictví opět jevilo ve Vašich pohledech barevně, aby olověná obloha neměla šanci ovlivnit Vaši mysl chmurnou šedí a aby větve na stromech nepolámal slabý vítr. Jednoduše řečeno, aby lesnictví vzkvétalo a opět bylo veřejností vnímáno pozitivně.
Radek Drahný