Hlodavci v lesním prostředí: naše nejvýznamnější druhy

Kamil Turek, Miloslav Homolka, Jiří Kamler

Lesní prostředí je přirozeným domovem řady druhů drobných savců. Z hlediska ochrany porostů má ovšem význam pouze několik početnějších druhů, které se ve větší míře živí kůrou mladých stromů. Většina ostatních druhů se na poškozování mladých kultur prakticky nepodílí buď proto, že jsou rozšířené jen na malé části území, nebo proto, že využívají jinou potravní nabídku. Semenožravé druhy (myšice) sice mohou dosahovat vysoké početnosti a lokálně mohou zkonzumovat většinu semen lesních dřevin, nicméně z hlediska škod na lesní obnově jsou rozhodující druhy, které ohryzávají kůru a způsobují odumírání poškozených jedinců (hraboši).

Obecně se traduje, že hlavním škůdcem lesních dřevin je norník rudý, zatímco hraboš polní je považován za druh obývající zemědělskou krajinu a pro lesní hospodářství má jen okrajový význam. Z našich dosavadních zjištění ovšem vyplývá, že i hraboš polní by si zasluhoval určitou pozornost, protože při holosečném hospodaření vznikají uprostřed lesních celků otevřené plochy, které hraboši poskytují velmi příhodné podmínky pro život. Na pasekách, které strukturou vegetace připomínají louky, se tak hraboš polní dokáže během jedné vegetační sezony přemnožit a v zimě zde za určitých okolností ohryzává kůru vysázených stromků podobně jako ostatní druhy hrabošů.
Kůra dřevin pro hlodavce přitom nepředstavuje nijak atraktivní zdroj potravy. Naopak tvoří jen nouzovou složku, ke které se uchylují až při nedostatku kvalitnějších (zelené byliny, semena, podzemní orgány bylin). Z hlediska škod na obnově má zásadní význam početnost hlodavců, která se mění z roku na rok a v několikaletých cyklech může kolísat od desítek až po tisíce jedinců na jeden hektar. Tyto populační cykly jsou ovlivněny jednak vnějšími faktory (makroklimatické vlivy, produkce rostlinné biomasy, predátoři a choroby), jednak faktory vnitřními (sociální stres, teritorialita). Zásadní vliv na početnost a druhové složení hlodavců má struktura biotopu, to znamená složení bylinného a keřového patra, dostatek úkrytů a kvalitní potravy.
Pro prevenci negativního vlivu hlodavců na lesní obnovu je nezbytný pravidelný monitoring jejich početnosti. Znalost aktuálního rizika škod hlodavci je nutná pro přijímání preventivních a ochranných opatření a zejména pro použitím jedů, které v lesním prostředí musíme chápat jako zcela mimořádný prostředek. Předpokladem k tomu je stanovení početnosti škodících druhů, které se nejčastěji dělá odchytem do sklapovacích pastí. Výhodou této metody je možnost identifikace odchycených jedinců do druhů. Určení druhů se provádí na základě vnějších znaků a rozměrů těla popsaných v tabulce.

Hrabošovití hlodavci
Hrabošovité hlodavce poznáme podle poměrně malých očí, nepříliš velkých ušních boltců a krátce osrstěného ocasu o délce maximálně poloviny délky těla. Srst je zbarvena ve většině případů od šedé až po hnědou, v případě norníka rudého až po rezavou, břišní strana bývá o něco světlejší. Hrabošovití obývají zpravidla místa, kde je dobře vyvinuté bylinné patro, které jim poskytuje zdroje potravy, dostatek úkrytů a ochranu před predátory. Hraboši obývají nory a v jejich okolí bývají nápadné chodníčky, které využívají k cestám za potravou a rychlému úniku před predátory.
V našich lesích patří k nejvýznamnějším druhům norník rudý (Myodes glareolus, dříve Clethrionomys glareolus), hraboš polní (Microtus arvalis) a hraboš mokřadní (Microtus agrestis).

Hraboš polní
Hraboš polní má ocas kratší než polovinu délky těla, je šedavě zbarvený a na světlých zadních tlapkách dosahujících max. 15 mm má 6 mozolů. Ušní boltce u hraboše polního jsou porostlé krátkou hustou srstí a částečně vyčnívají z okolní srsti. Délka těla dosahuje 8–13 cm, hmotnost je nejčastěji 23–25 g. Březost u hraboše polního trvá kolem 21 dní, velikost vrhu je až 14 mláďat, počet vrhů se pohybuje podle podmínek prostředí od 3 do 8 za rok. Ročně může jedna samice přivést na svět za příznivých podmínek až 41 mláďat. Délka života je nejvýše 18 měsíců.
Hraboš polní je původně stepní a lesostepní druh s životním optimem v nadmořských výškách 200–600 m n. m. Vhodné biotopy však obývá až po hřebeny našich nejvyšších hor. Maximální hustoty jeho populace dosahují v prostředí zemědělské krajiny zejména ve víceletých pícninách, jako například ve vojtěšce, kde bylo zjištěno až 3000 jedinců na hektar. Vhodné podmínky však nalézá i v lesním prostředí na pasekách a kalamitních holinách porostlých travinami, které tvoří po celý rok převážnou část jeho potravy. Hraboš polní žije v koloniích, které jsou nápadné četnými východy z nor s vyhrabanou zeminou a sítí chodníčků a hromádek na kousky rozkousané vegetace. Tyto znaky však na lesních pasekách většinou chybí a hraboš zde často žije docela nenápadně. Dává přednost sušším až středně vlhkým biotopům s teplejším mikroklimatem. V zimě, při nedostatku kvalitnější potravy, ohryzává kůru listnatých sazenic nízko nad kořenovým krčkem, ale při vyšší sněhové pokrývce může poškodit kůru i výše na kmínku mladého stromku.

Hraboš mokřadní
Hraboš mokřadní má ocas kratší než polovinu délky těla, zbarvení svrchní strany těla je tmavší a převládá hnědavý odstín, tmavě pigmentované zadní tlapky mají šest mozolů a dosahují délky 17–21 mm. Ušní boltce nevyčnívají z okolní srsti a pokrývají je řídké chlupy přesahující okraj boltce. Délka těla dosahuje 9,5–13,5 cm, hmotnost nejčastěji 25–30 g. Březost u hraboše mokřadního trvá kolem 21 dní, velikost vrhu je max. 9 mláďat, počet vrhů je třikrát až čtyřikrát ročně a plodnost jedné samice dosahuje za příznivých podmínek 17 mláďat za život. Dožívá se max. 20 měsíců.
Výskyt hraboše mokřadního je do značné míry ovlivněn výskytem agresivnějšího hraboše polního, který jej vytlačuje z biotopů, které může sám osídlit. Proto hraboše mokřadního nalezneme převážně jen na vlhkých, často podmáčených loukách s trsy sítiny, rašeliníkem, dále na prameništích, nekosených loukách s dobře vytvořenou vrstvou stařiny a na horách na imisních holinách. Výskyt je většinou vázán na nadmořské výšky od 400 m n. m., v nižších polohách se vyskytuje jen na příhodných biotopech. Jeho potravu tvoří především zelené části dvouděložných mokřadních bylin a travin, místy také borůvka a podzemní části rostlin. Živočišná složka je zastoupena velmi málo. Stejně jako hraboš polní může v zimním období ohryzávat kůru listnatých dřevin zpravidla těsně nad kořenovým krčkem sazenic.

Norník rudý
Norník se od předchozích druhů liší typickým výrazně rezavým zbarvením hřbetu (proto má druhové jméno rudý) a relativně dlouhým ocasem o délce blížící se délce poloviny těla. Jeho celková délka těla dosahuje 9–12 cm a hmotnost se pohybuje mezi 17 až 25 g. Březost u norníka trvá kolem 20 dní, velikost vrhu je max. 10 mláďat, počet vrhů je 2–4 ročně a plodnost jedné samice dosahuje za příznivých podmínek 24 mláďat za život. Dožívá se max. 20 měsíců.
Norník je v lese nejhojnějším druhem hrabošovitých hlodavců, který upřednostňuje listnaté lesy bohaté na bylinné a keřové patro (rozvolněné porosty a holiny zarostlé náletem, ostružiníkem a maliníkem). Vyskytuje se od lužních lesů, kde dosahuje největší početnosti, až po horské lesy a pásmo kosodřeviny. Jeho potravu tvoří převážně zelené části dvouděložných bylin, složky s vysokým obsahem vlákniny (traviny) nedokáže účinně využít. Významnou součást potravy tvoří i semena a plody lesních dřevin, v určitých částech roku mohou tvořit až 40 % objemu. Živočišná složka v jeho potravě je zastoupena zhruba z 10 %. Podobně jako předchozí druhy hrabošů i norník v době nouze ohryzává kůru mladých stromků. Jako jediný z hrabošů dobře šplhá, a proto je schopen ohryzávat nejen kmínky při zemi, ale i větve několik metrů nad zemí.
Z dalších druhů hrabošovitých mohou mít negativní lokální vliv na obnovu lesa hrabošík podzemní (Microtus subterraneus) a hryzec vodní (Arvicola terrestris).
Hrabošík je naším nejmenším hrabošem (délka těla okolo 10 cm) se zadním chodidlem opatřeným pěti mozoly a s délkou 14–15 mm, který se vyznačuje nápadně malýma očima a jeho ušní boltce jsou zcela skryty v srsti. Hrabošík podzemní se na škodách v lesnictví významně nepodílí, protože se vyskytuje roztroušeně a na území naší republiky se nepřemnožuje. Jeho výskyt je vázán především na vlhká stanoviště s bohatým bylinným podrostem, typickým biotopem jsou pro něj např. jasanové olšiny.
Hryzec vodní je z popsaných druhů hrabošů při hmotnosti až 250 g a délce těla 15–24 cm největší. Jeho ocas je o něco delší než polovina délky těla, zadní tlapka měří 27–32 mm a má proměnlivé zbarvení, od světle hnědé až po černou. Hryzec může na vlhkých místech škodit především ohryzem kořenů mladých stromků.

Myšovití hlodavci
Druhou skupinou běžných hlodavců v našich lesích jsou myšice rodu Apodemus. Nejčastěji se můžeme setkat s myšicí lesní (Apodemus flavicollis) a myšicí křovinnou (Apodemus sylvaticus). Oba druhy myšic si jsou velmi podobné velikostí těla i zbarvením srsti a jejich rozlišení je někdy i pro specialistu obtížné. Tyto myšice se dají snadno rozeznat od jiných skupin hlodavců podle dlouhého, řídce a krátce ochlupeného ocasu (dosahuje přibližně délky jejich těla), na kterém jsou jasně patrné šupiny kůže. Na rozdíl od hrabošů mají na hlavě nápadné velké oči a dlouhé ušní boltce. Myšice mají hnědé zbarvení svrchní části těla, oddělené od bílé spodiny výraznou linií. Myšice si vyhrabávají v půdě noru, kde vyvádějí svá mláďata a kam ukrývají i svoje zásoby. Občas využívají k budování svých hnízd také starých pařezů, padlých kmenů atd. Vchod do nory ucpávají listím.
Samice vyvádí mláďata třikrát až pětkrát ročně, po zhruba dvacetidenní březosti, a stejnou dobu je i kojí. Rozmnožují se od března až do září, dle nadmořské výšky. Průměrná velikost vrhu se pohybuje kolem 5 až 6 mláďat. Pohlavní dospělosti dosahují mláďata o něco později než hraboši, zhruba kolem 8. týdne věku. Později kladená mláďata dospívají až po přezimování. Dožívají se věku maximálně dvou let. Myšice dobře běhají, šplhají a skáčí a za potravou jsou schopné migrovat i na delší vzdálenosti.
Tito hlodavci se živí převážně semeny a plody bylin i dřevin a významný podíl jejich potravy představují i bezobratlí živočichové. Myšice neohryzávají kůru dřevin, ale „škodí“ konzumací semen lesnicky významných dřevin. Na druhou stranu si semena dřevin zahrabávají do země a tím přispívají velikou měrou ke vzniku přirozené obnovy. Zanášejí také semena zvláště melioračních druhů listnatých dřevin do jehličnatých monokultur a tím urychlují jejich přeměnu, zvyšují biodiverzitu a odolnost těchto porostů. V zimě mohou myšice škodit nanejvýš občasným okusem pupenů.

Myšice lesní
Myšice lesní je nepatrně větší než křovinná, dospělá má zadní tlapku dlouhou 23–27 mm, srst na jejím břiše je čistě bílá a jen pod hrdlem je žlutavá skvrna, která téměř spojuje báze předních končetin. Délka těla dosahuje 9,5–12,5 cm, hmotnost nejčastěji 30–45 g. Březost u myšice lesní trvá kolem 20 dní, velikost vrhu je max. 9 mláďat, počet vrhů je 4–5 ročně a plodnost jedné samice dosahuje za příznivých podmínek 23 mláďat za život. Dožívá se max. 18 měsíců.
Myšice lesní obývá nejčastěji větší listnaté lesy s bukem a dubem. Méně početné jsou její populace v jehličnatých lesích, zvláště v borech. Má raději porosty s chudším bylinným patrem. Více se vyskytuje ve větších lesních komplexech než v drobných lesících v zemědělské krajině. Hlavní potravní složkou jsou velká semena dřevin a zvláště v jarních měsících převažuje živočišná složka. Také bylinná složka je v její potravě často obsažena. Z hlediska lesního hospodaření může škodit konzumací semen listnatých dřevin, ale na druhou stranu pomáhá jejich distribuci.

Myšice křovinná
Myšice křovinná je o málo menší než lesní, má délku zadní tlapky 19–23 mm. Žlutavá hrdelní skvrna má kapkovitý tvar a na rozdíl od myšice lesní není spojena s bází předních končetin. Délka těla dosahuje 8,5–11 cm, hmotnost nejčastěji 25–33 g. Březost u myšice křovinné trvá kolem 22 dní, velikost vrhu je max. 9 mláďat, počet vrhů je kolem 4 ročně a plodnost jedné samice dosahuje za příznivých podmínek 23 mláďat za život. Dožívá se max. 12–15 měsíců.
Myšice křovinná je typickým obyvatelem ekotonů lesní a zemědělské krajiny, ale často se vyskytuje i v listnatých a smíšených lesích od nížin až do hor. Potrava myšice křovinné je obdobná jakou myšice lesní, stejnou měrou se podílí i na konzumaci a roznosu semen lesních dřevin po porostech.
Z dalších druhů myšovitých se místy na území České republiky vyskytují ještě dva druhy myšic, které jsou vázány především na otevřenou krajinu. První z nich je myšice malooká (Apodemus uralensis), délka její zadní tlapky se pohybuje od 17 do 20,5 mm a žlutá skvrna na jejím hrdle většinou chybí nebo je velmi malá. Ocas dosahuje délky těla. Představuje druh původně obývající stepní prostředí. Vyskytuje se jen v nížinách do nadmořské výšky 350 m n. m. v zemědělské krajině. Druhá je myšice temnopásá (Apodemus agrarius), která se vyznačuje tmavým pruhem táhnoucím se po celé délce hřbetu. Její zadní chodidlo měří od 17 do 21 mm a ocas dosahuje délky těla. Vyskytuje se jen v severní části Čech a Moravy, kde obsazuje i lesní biotopy s bohatým bylinným a keřovým podrostem.
Myška drobná (Micromys minutus) dosahuje hmotnosti jen 5–11 g, její zadní chodidlo má 12 až 15 mm a dvoubarevný ocásek je stejně dlouhý jako tělo. Obývá především rákosiny a pobřežní porosty zarostlé buření. Místy proniká i na zarostlé lesní paseky, kde si staví svá kulovitá hnízda v husté trávě. Potrava je z poloviny živočišného původu. Pro lesnickou praxi nemá význam.

Ostatní hlodavci
V horských oblastech Šumavy a severní Moravy se vzácně vyskytuje chráněná myšivka horská (Sicista betulina), která je naším jediným zástupcem čeledi tarbíkovitých (Dipodidae). Poznáme ji podle tmavého pruhu táhnoucího se od hlavy až po kořen ocasu, který výrazně přesahuje délku jejího těla. Živí se převážně živočišnou potravou, na teritoriu o rozloze kolem jednoho hektaru. Mláďata, která dospívají až po přezimování, klade jen jednou ročně a přes zimu upadá do zimního spánku, který trvá až 7 měsíců.
Různé typy lesních porostů obývají zástupci čeledi plchovitých (Gliridae). Tři druhy plchů jsou zařazeny dle vyhlášky 395/1992 Sb. mezi ohrožené a zvláště chráněné živočichy. Od ostatních lesních hlodavců se plši liší na první pohled dlouhým, alespoň z části hustě osrstěným ocáskem a velkýma očima. Plši se živí především různými sladkými plody, konzumují však i různá semena lesních dřevin a významnou součást jejich potravy tvoří i různí bezobratlí živočichové. Všechny druhy upadají do hlubokého zimního spánku, který může trvat i více než půl roku.
Nejmenším a zároveň nejhojnějším plchem je žemlově zbarvený plšík lískový (Muscardinus avenallarius), který se nejčastěji vyskytuje na lesních pasekách zarostlých maliníkem a ostružiníkem. Mnohem vzácnější je šedavě zbarvený plch velký (Glis glis), obývající převážně staré listnaté lesy od nížin až do hor. Plch lesní (Dryomys nitedula) a plch zahradní (Eliomys quercinus) se vyznačují černou maskou táhnoucí se od čenichu přes oko po bázi ušního boltce, resp. až za ní. První druh se vyskytuje nehojně v zalesněných oblastech severní Moravy, druhý se vyskytuje vzácně na severu a jihozápadě Čech.

Autoři:
Ing. Kamil Turek, DiS.
Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, Frýdek-Místek
Doc. Ing. Jiří Kamler, Ph.D.
Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF, MZLU, Brno
RNDr. Miloslav Homolka, CSc.
Ústav biologie obratlovců, Akademie věd České republiky, Brno
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autoři