Jak zabránit zhoršování zdravotního stavu našich lesů
Radomír Mrkva
Zdravotní stav našich lesů je zvláště v některých regionech velmi špatný a dále se zhoršuje. Příčiny defoliace se sice stále tendenčně spatřují spíše v působení imisí či jejich starých depozic, je ale na čase problém komplexněji posoudit a vyvodit z toho praktické závěry. Mezi příčiny poškození a hynutí dřevin je totiž třeba primárně řadit vlivy klimatu, což nevylučuje spolupůsobení člověka. Ten ale nepoškozoval prostředí a les pouze imisemi, ale také např. nešetrným využíváním, zvláště, hodnotíme-li to podle současných hledisek. Nejpodstatnější ohrožení lesního hospodářství s dlouhodobým produkčním cyklem můžeme ale očekávat od dopadů tzv. Globální klimatické změny (dále jen GKZ).
Vyhne se klimatická změna českým lesům?
Tento závažný fenomén je předmětem nejen světové pozornosti, ale je sledován také v evropském měřítku a rovněž u nás. Jako příklad lze uvést např. Stanovisko ČHMÚ a Českého národního výboru pro omezování následků katastrof k Zelené knize „Adaptace na klimatickou změnu v Evropě – možnosti pro postup EU“. Bohužel toto ohrožení se v české lesnické komunitě dosud dostatečně nereflektuje. Z diskusí nad formulacemi Národního lesnického programu a podobně i ze Zprávy o stavu lesů a lesního hospodářství MZe ČR (např. 2007) vyplývá, že jsou pochybnosti o tom, jaký je trend škod a zda vůbec dochází ke zhoršování. Znepokojivé je také to, že se neustále spekuluje o nejrůzněj-ších příčinách špatného zdravotního stavu lesa, přičemž za primární se stále považuje vliv imisí. V kontextu s nyní již neoddiskutovatelnou klimatickou změnou, jejíž dopady registrujeme, a pod dojmem varování vydávaných na opakovaných zasedáních Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) je takový přístup znepokojivý. Je možno očekávat, že i kdyby se podařilo okamžitě imise skleníkových plynů omezit (což je ovšem zcela nereálné), přesto nedojde v dohledné době k zásadnějšímu zlepšení. Proto je tak nutné adaptační opatření co nejrychleji nejen přijmout, ale také je realizovat.
Modely oteplení, jimiž se zabývá celá řada studií ve světě, ale i u nás, v prvé řadě zdůrazňují regionální odlišnost tohoto fenoménu, a to zvláště na území střední Evropy, a tudíž i Česka. Pro následujících 100 let jsou pre-dikovány různé scénáře, které počítají s dvoutřetinovou pravděpodobností, že se oteplí od 2 °C do 4 °C (jako tzv. nejlepší odhad), avšak max. hodnoty mohou v uvedených úrovních dosáhnout 3 °C až 6 °C. S devadesátiprocentní pravděpodobností je však jisté oteplení o více než 1,5 °C. Konkrétně v Česku již vzrostla během 20. století průměrná teplota o 1,1 až 1,3 °C, což je více, než narostl globální průměr. Také se konstatuje, že 11 z posledních 12 let patří v uplynulém století k nejteplejším (ČHMÚ, 2007). Podobně i Samec (2007) uvádí, že roky 1994–2003 byly absolutně nejteplejší od roku 1500. Zároveň ale spekuluje, že současné oteplení může být předzvěstí budoucí „doby ledové“. Tato předpověď se však nachází za horizontem úvah o GKZ a v seriozních studiích se s ní nepočítá. Závažné je to, že již nyní jsou pozorované projevy počasí i na našem území regionálně odlišné. Nížinné polohy jsou spíše postihovány teplotními excesy a suchem, západní část a okrajová pohoří jsou zasažena častěji přívalovými srážkami a obecně je zde vlhčí klima než na východě. Je zřejmé, že se na Moravě od východu rozšiřuje kontinentální ráz klimatu se suchými zimami, rychlým přechodem ze zimy do léta, se suchým jarem a častým výskytem letních epizod sucha. Oproti tomu je západní část státu spíše pod vlivem klimatu oceánského, kdy s růstem teplot přibývá i srážek, často přívalových.
Lesnictví je ve všech studiích, zabývajících se GKZ, považováno za velmi ohrožený sektor, na což bylo již dříve poukazováno (u nás např. Minďáš, J., Škvarenina, J., 1994, Mrkva, R., 1993, Vinš, B. et al. 1996 atd.). Lesní hospodářství totiž pracuje s dlouho-dobým výrobním cyklem, čítajícím více než 100 let, během nichž zřejmě dojde k naznače-ným změnám. Je proto až zarážející, s jakou samozřejmostí se stále předpokládá, že očekávaná produkce dříví se opravdu dostaví. Starý lesnický axiom, že „dřevo roste na dřevě“, je třeba opravit, neboť „dřevo roste na stromech“, pokud jsou ovšem zdravé, nepostižené hnilobami, dobře přirůstající a nehynou.
Očekávané dopady a navrhovaná lesnická opatření
Možnými dopady GKZ na lesy a lesní hospodářství se zabývalo již nespočet prací, a to jak souhrnných (např. Benston, M., Innes, J. L., 1998, Štefančík, I., 2007), tak těch, které dílčím způsobem pojednávají o někte-rých aspektech možných vlivů nebo poukazují na širší konsekvence. Převážná většina vychází z údajů udávajících zvýšení průměrných teplot, a protože tyto údaje jsou většinou neurčité a týkají se velkých regionů, jsou i prognózy spekulativní a velmi obecné. Předpokládá se posun lesních vegetačních stupňů, skupin lesních typů i horní stromové hranice v horách, také posun potenciálních areálů lesních dřevin a celých biomů na sever a do větších výšek. Očekává se, že adaptace dřevin bude zřejmě probíhat jen velmi pomalu, a to díky fenotypické plasticitě a adaptační evoluci. Ve střední Evropě lze očekávat ústup smrku a zvýšení podílu listnatých dřevin. Na Slovensku by se mohlo stát, že buk by zcela „překryl“ areál smrku (Minďáš, 1993). Existuje často nejednotnost v odhadu, jak by se jednotlivé druhy zachovaly, jaké druhové spektrum bude více odolávat, či které druhy dřevin jsou tolerantnější vůči suchu. Tyto rozpory ale vyplývají také z toho, jaké parametry změn teplot a srážek se v modelech používají. Exaktní šetření na pokusných plochách jsou dosud příliš krátká, takže neposkytují výsledky pro věrohodnější odhady.
Navrhovaná obranná opatření pěstebního charakteru obvykle směřují k pěstování „ekologicky odolného lesa“, který je u nás předmětem dlouhodobých diskusí, ale jen pozvolné realizace. Doporučuje se „přírodě blízké hospodaření“, využití genetické variability dřevin, nejvyšší během přirozené obnovy apod. Patrně je českým specifikem, že největší překážkou takového managementu je dlouhodobě nezvládnutý myslivecký chov sudokopytníků, bez zpětné vazby na potřeby lesního hospodářství.
V těchto poněkud vágních úvahách se ale ztrácí, že les sestává z individuí dřevin, jejichž zdravotní stav či existence bude v prvé řadě ohrožena stresy z extrémních výkyvů počasí. Oteplení sice zřejmě bude dlouhodobý proces, ale právě extremity počasí budou mít největší význam. Z pohledu vývoje zdravotního stavu dřevin je třeba také brát v úvahu, že jednotlivá postižení se sčítají a s věkem se zdravotní stav dřevin neustále zhoršuje.
Nyní schválený Národní lesnický program II (2008–2013) již obsahuje řadu důležitých doporučení, např. v Cíli 2, tzv. Ekologickém pilíři. Jednotlivé Klíčové akce sice navrhují řadu opatření, která se ale často překrývají, neboť vlastně všechna směřují ke zvýšení ekologické stability lesa. I když je na jiném místě NLP považována GKZ za vážné ohrožení, není prioritně jmenována jako klíčová akce a faktor, který lesy a lesní hospodářství nejvíce ohrozí. Není zřejmé, že navrhovaná opatření jsou součástí adaptačního managementu a nejsou tudíž cíleně směřována na zmírnění dopadů GKZ.
Zdravotní stav lesa, jeho vývoj a příčiny zhoršování
V krátkém příspěvku nelze tak obsáhlé téma podrobněji probírat, úvodem a jako axiom však přijměme, že příčinou ochoření dřevin, jejich napadení fytofágy a uhynutí je primárně dysfunkce fyziologického statusu rostliny. K tomu dojde nejběžněji nenaplněním některé z životních potřeb, navíc způsobem, který je schopen navodit stres. Jiným případem může být zároveň postižení cizorodou látkou, jejíž přítomnost (v ovzduší či orgánech dřeviny) by měla být ovšem prokázána. Onemocnění, tj. např. defoliaci, musíme ale vždy vnímat jako důsledek komplexního působení nejrůznějších vlivů (viz Manionova spirála). Defoliace proto nemůže být prezentována pouze jako důsledek vlivu imisí (viz stále platná vyhl. č. 55/1996 Sb.) nebo toxických depozic. V dalším hodnocení se vychází hlavně z údajů obsažených ve Zprávě o stavu lesa a lesního hospodářství, rok 2007, MZe ČR (dále jen Zelená zpráva), kde jsou uvedeny výsledky monitoringu zdravotního stavu dřevin (defoliace). Podle pozemního monitoringu (ICP Forests), kdy je k dispozici dvaadvacetiletá řada pozorování, je patrno, že stav jehličnatých porostů starších 60 let se za tu dobu natolik zhoršil, že zdravé porosty (v roce 1985 zastoupeny asi 50 %) po prudkém poklesu ke konci 80. let v současné době prakticky vymizely. Zastoupení 2. třídy defoliace (25–60 %) sice zvláště po roce 1997 poněkud kolísalo, postupně však stále narůstá, a to z 25 % (rok 1985) na nynějších asi 60 %. Podobný trend vývoje defoliace je také v porostech do 59 let. V tomto případě se stav zdravých porostů drží setrvale na úrovni kolem 40 %, avšak zastoupení 2. třídy defoliace postupně stále narůstá, z cca 8 % v roce 1998 na současných 40 %. Pokud jde o druhy dřevin, pak zdravé smrky již u nás prakticky nejsou a asi 75 % jich je zařazeno do zmíněné třídy 2, tudíž vážně nemocných. Ještě horší je stav borovice, zatímco modřín a jedle jsou na tom poněkud lépe, ale i v tomto případě je přes 60 % stromů ve třídě 2. U listnatých porostů (60+ let), jejichž defoliace je sledována 17 let, je zastoupení porostů zdravých vyšší a kolísá kolem 20 %. Výše defoliace je v průběhu času proměnlivější, což svědčí o jejich větší schopnosti revitalizace, než je tomu u jehličnanů. Po roce 1997 však i zde došlo k markantnímu nárůstu defoliace třídy 2 a to z 20 % na současných 40 %. Nejvíce je postižen dub (přes 70 % ve třídě 2) a jasan (přes 50 % ve třídě 2). Nejméně poškozen je buk a olše.
Uvedený stav lesních porostů a konkrétních dřevin, hodnocený pomocí pozemního monitoringu, je mimo pochybnost velmi špatný. Údiv proto vzbuzuje hodnotící text v Zelené zprávě (kap. 3.6.1.1), kde se konstatuje, že došlo ke „zlepšení celkové dynamiky vývoje zdravotního stavu lesních porostů za uplynulá dvě desetiletí“. Na neustále se zhoršující stav lesa můžeme také usuzovat z výše ročních nahodilých těžeb za dlouhou časovou řadu (Kouba, Richterová-Nováková, Zahradník, 2007). Tyto těžby (bez rozlišení příčiny) sice od roku 1920 kolísají, avšak po roce 1980 jsou statisticky významně vyšší, s maximem v roce 2007. Je nepochopitelné, že v „Zelené zprávě“ dlouhodobý a graficky znázorněný vývoj nahodilých těžeb schází, i když jejich podíl na těžbách úmyslných je varující (obvykle kolem 30 %, v roce 2003 a 2005 kolem 50 % a v roce 2007 dokonce 86 %). I když rozlišení těchto těžeb podle druhů je mimo živelní škody věcný lapsus a nelze tudíž podrobněji analyzovat další příčiny, také nárůst těchto těžeb můžeme částečně spojovat s vlivy GKZ.
Les a voda
Hovoříme- li o dopadech GKZ na lesy, je zřejmé, že mimo živelní poškození lze očekávat hlavně problémy s nedostatkem vody, a to jak dlouhodobým (sucho), tak akutním, např. při chlazení těl rostlin během extrémního teplot a přehřátí. Uvedené slovní spojení ale dosud evokuje u odborné lesnické veřejnosti v prvé řadě a téměř výhradně představu o vodohospodářské funkci lesa, jeho retenční schopnosti, zajištění plynulosti odtoků, ochranu území před povodněmi atd. Všeobecně se sice ví, že voda je existenční podmínkou života, tudíž i rostlin, a že její deficit zásadně ovlivňuje fyziologické a biochemické pochody, vitalitu a v konečném důsledku i rezistenci rostlin vůči napadení fytofágy. Přesto, patrně také proto, že není k dispozici žádná jednoduchá metoda, která by postižení dřevin suchem diagnostikovala, zdráhá se lesnictví při hledání příčin zhoršování zdravotního stavu dřevin a lesa uznat, že to již nejsou pouze imise a staré depozice, které zásadně ovlivňují zdraví lesa. Otázky vodní bilance rostlin, stanovení sytostních deficitů, podobně jako sledování půdní vláhy a hydrolimitů, byly dosud vesměs předmětem speciálních fyziologických a pedologických šetření. Samotné lesní hospodářství se ale dosud nezabývalo otázkou, jak zajistit vodu pro les samotný, zda a jak je možno např. v lese hospodařit, aby ztráty vody evapotranspirací byly minimální. Schází také podrobnější údaje o tom, jaký vodní sytostní deficit je příčinou poruch dřevin, jak a kdy vzniká kritický nedostatek vody, a to s ohledem na srážky, jejich vydatnost a chod a také s ohledem na teplotu. Všeobecně se ví, že deficit vody a pasivní vodní bilance ve stromech vyvolává vadnutí, někdy až nevratné, omezí se příjem oxidu uhličitého a tím i fotosyntéza. Při vysoké transpiraci (nejvyšší během maximálního růstu v květnu a červnu) a nedostatku vody může také dojít v trachejích k podtlaku, jejich embolizaci a vyřazení z provozu. Pozornosti také uniká, že příčinou kritického zásobení stromů živinami a tzv. karenčních jevů není jen okyselení půd, ale dochází k němu též vlivem nedostatku vody jako transportního média. Nehledě na to je příjem vody do značné míry ovlivněn také stavem kořenového systému, jeho deformacemi nebo postižením patogeny a také stavem vodivých pletiv ve kmeni, např. jejich ucpáním thylami.
Shrnutí
Uvedený hodnotící komentář zdravotního stavu lesů a průběhu jeho zhoršování chce poukázat na hlavní příčinu tohoto stavu. Je zřejmé, že dopady klimatické změny se nevyhnou ani českým lesům a ovlivní české lesní hospodářství. Proto je třeba problém jednoznačně pojmenovat a přejít od obecných formulací k návrhům na cílená opatření, která jsou v Evropě označována jako adaptační. Takový management je účelné logicky strukturovat a také formulovat zadání pro lesnický výzkum, který má v tomto směru značný dluh. Pokus o specifikaci dílčích opatření a nástin výzkumných témat bude obsahem druhé části příspěvku v dalším čísle Lesnické práce.
Autor:
prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc. LDF MZLU v Brně
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor