Úvodník
Vážení čtenáři,
věřím, že nejsem sám, kdo občas trpí pochybnostmi, zda některé životní konstanty, s nimiž a na nichž vyrůstal, jsou skutečně platné, neboť dost dobře nemůže nevidět, že v jeho okolí se vyskytují početní a často zvučnými tituly a zvučným hlasem obdaření hlasatelé myšlenky, že všechno je vlastně jinak. Stejně tak patrně nejsem sám, kdo v takových chvílích zvažuje, zda to, co nově vidí a slyší, lze oprávněně považovat za podivné a nepřijatelné, nebo naopak tím podivným, neobvyklým, ba excesivním tvorem, vyčnívajícím z poklidných a jednotných řad nositelů odlišné pravdy, je on sám. Působení vnějšího světa bývá někdy natolik přesvědčivé, že si člověk nakonec není jist, zda mu v minulosti opravdu neunikla nějaká převratná informace, a snaží si vzpomenout, zda ve školních škamnách zrovna nechyběl, když bylo vysvětleno a všemi ostatními i pochopeno, že to, co považoval a dodnes považuje za bílou kouli, je ve skutečnosti černá krychle.
V takových situacích jsem se ocitl mnohokrát a opakovaně a troufnu si dokonce tvrdit, že pochybnosti a návazné úvahy o (ne)normalitě mé osoby i světa kolem, mne v různém směru a v různé intenzitě a navzdory má právnické profesi (naivně spojované s očekáváním jednoznačných řešení) provázejí denně. Zpravidla po nich nezbude víc, než paměťová stopa s životností přibližně třicet minut. Někdy má však nesoulad mezi mým vlastním přesvědčením a tím, co je za správně a přirozené označováno v okolním světě, trvalejší povahu. Je určitým důkazem pokročilosti a blahobytu naší doby, že se mohu o svých pochybnostech zmínit v úvodníku Lesnické práce, aniž bych se vystavoval riziku rychlého a nepříjemného postihu; naštěstí pro mou osobu totiž v uplynulých staletích prošel určitým humanizačním vývojem jednak sám systém trestů pro pochybovače všeho druhu, jednak (a zejména) se, i když patrně jen dočasně, zúžil okruh pravd, o kterých pochybovat jest výslovně zakázáno, a to až na dnešní celkem stručný výčet zahrnutý do § 405 trestního zákona; čtenáře ujišťuji, že tam zmíněné pravdy zůstanou zcela mimo oblast mé pozornosti.
Onou jinou (chce se napsat „jejich“) pravdou, o jejíž platnosti jsem od počátku velmi intenzivně pochyboval a které chci na tomto místě krátce věnovat svou pozornost, bylo tvrzení, v některých obdobích vydávané téměř za základ uspořádání veřejného života, že stát a potažmo všechny veřejnoprávní korporace, jako jsou obce a kraje, mohou úspěšně, užitečně a zejména trvale existovat i za situace, kdy jejich výdaje budou vyšší, než příjmy. Důvodem pochybností bylo mé (připouštím, že téměř primitivní) povědomí, že jedna a jedna jsou na planetě Zemi vždy a ve všech kulturách dvě, že tudíž mohu obtížně sníst dvě jablka, mám-li na talíři či na stromě jen jedno, a že pokud si někde vypůjčím, budu dříve či později muset vrátit.
V posledních měsících s uspokojením sleduji, že stejně začínají na problematiku veřejných rozpočtů nahlížet i stávající vysocí představitelé našeho státu, kteří připouštějí, a je to koneckonců i jedním z důvodů jejich volebního úspěchu, že i pro hospodaření státu platí početní pravidla známá z prostředí nenapojeného na veřejné pokladny. Uznání této skutečnosti v kombinaci se zjištěním, že mezi příjmy a výdaji státu zeje mnohamiliardová propast, pak vyústilo v horečné hledání cest ke snížení rozdílu a cílově pak i k obnovení příjmově-výdajové rovnováhy.
Takových cest je ovšem celá řada, a v tom je příslovečné jádro pudla. Zdá se totiž, že úsilí obnovitelů rovnovážného fiskálního stavu je napřeno především ke škrtům ve výdajích na technický provoz úřadů, změnám v organizační struktuře úřadů a institucí různých typů, k paušálním škrtům v příjmech zaměstnanců veřejné sféry a k úvahám o zvýšení daňové a poplatkové zátěže. To je zčásti chvályhodné (publikované informace o charakteru a výši výdajů na technický provoz úřadů jsou mnohdy šokující), zčásti naopak varovné (zvýšení daňové a poplatkové zátěže), ve všech případech nepochybně možné.
Má-li však mít směřování k vyrovnaným veřejným rozpočtům trvalý charakter, je nutno redukovat především samu poptávku po službách státu. Ta má svůj nezbytný základ v právních předpisech. Právě a pouze právní předpisy jsou důvodem vzniku nových a nových povinností, jejichž význam je namnoze zcela nejasný nebo vůbec žádný, a jsou to právě a pouze právní předpisy, které indukují vznik nových úředních míst ke kontrole dodržování těchto nových povinností a jiným souvisejícím rozhodovacím procesům nebo dokonce nová úřední místa a nové úřady přímo zřizují a tím vynucují i vznik návazných nákladů. Takto vynucené náklady nelze snížit nebo anulovat tím, že do důvodové zprávy k návrhu zákona bude uvedena věta (u níž nabývám přesvědčení, že je neodstranitelnou a neměnnou součástí počítačových formulářů všech důvodových zpráv): „Návrh nebude mít dopady na státní rozpočet“. Přímé či zprostředkované dopady na státní rozpočet má totiž každý předpis. Je nasnadě, že nebude-li tato uměle a navíc samotným státem vytvořená „legislativní poptávka“ po úředních místech usměrněna a redukována, lze prostřednictvím škrtů či zvýšením daní a poplatků dosáhnout vyrovnanosti veřejných rozpočtů jen obtížně, mnohem pravděpodobněji vůbec ne.
Nejsem přesvědčen, že se v úsporných balíčcích nejrůznějších autorů a časových verzí s omezením legislativní poptávky po úředních místech počítá. I v lesním právu jsou přitom dlouhodobě známa ustanovení, která k redukcím tohoto typu přímo vybízí; jen namátkou budiž uvedena přetrvávající dvoukolejnost státní správy lesů, kdy činnost orgánů státní správy lesů je dublována činností ČIŽP. Právě na tyto redukce, a nikoliv na vytváření nových pravidel a regulativů by měla být v budoucím období tvorba lesního a koneckonců i veškerého ostatního práva zaměřena, nemá-li stát již natrvalo existovat pod Damoklovým mečem pádu do dluhové pasti.
Martin Flora
člen redakční rady Lesnické práce