Předpisy k zajištění bezpečnosti práce v lesním hospodářství I.

Zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci je v rámci naší legislativy ukotveno především v zákoníku práce. Podle § 101 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“), je zaměstnavatel „povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce“. Dalším zásadním předpisem je zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Na tyto zákony pak navazuje řada prováděcích předpisů (nařízení vlády, vyhlášky). Povinnosti zde uvedené mají obecnou platnost a vztahují se tedy i na zaměstnavatele podnikající v lesním hospodářství. Zaměstnavatel je povinen dbát o bezpečnost všech zaměstnanců bez rozdílu jejich profese a zařazení, tedy i o bezpečnost technicko-hospodářských pracovníků, zaměstnanců na dobu určitou, zaměstnanců agentur práce dočasně přidělených k výkonu práce jinému zaměstnavateli atd. Převážná část základních ustanovení je obsažena v části páté ZP (§ 101 až 108).

Povinnosti vedoucích pracovníků

Podle § 101 odst. 2 ZP je péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení. Podle § 302 písm. b) je pak vedoucí zaměstnanec povinen „vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci“. Technicko-hospodářský pracovník (dále jen THP) tedy musí být na úseku, jehož vedením byl pověřen, dokonale obeznámen se zásadami bezpečnosti a ochrany zdraví při všech činnostech, které řídí a které provádí jemu podřízení zaměstnanci. Účast vedoucího pracovníka na školeních bezpečnosti práce, které jsou povinni absolvovat jeho podřízení, by měla být tedy samozřejmá.

Péče o zaměstnance jiných zaměstnavatelů

Ustanoveními § 101 odst. 3, odst. 4 ZP jsou řešeny případy, kdy na jednom pracovišti plní pracovní úkoly zaměstnanci více zaměstnavatelů, což je při zajišťování výrobních úkolů dodavatelským způsobem běžné. Zaměstna-vatelé jsou povinni vzájemně se písemně (!) informovat o rizicích a přijatých opatřeních a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví pro všechny zaměstnance na pracovišti, přičemž jeden ze zaměstnavatelů (na základě písemné dohody zúčastněných) provádění těchto opatření koordinuje. Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje podle § 101 odst. 5 ZP na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích. Nevztahuje se tedy např. na houbaře a turisty, kteří se náhodně objeví v těžených porostech, to však ještě neznamená, že uvedená povinnost, příp. odpovědnost nemůže být předmětem jiných právních předpisů, např. občanského nebo trestního zákoníku.

Princip přístupu k problematice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci

Tento princip je obsažen v § 102 ZP. Je zcela logický a jednoduchý: Zaměstnavatel je povinen soustavně vyhledávat a vyhodnocovat rizika a přijímat opatření k jejich omezení příp. úplnému odstranění. Požadavek prokazatelnosti splnění této povinnosti je obsažen v závěrečné větě odst. 4 tohoto ustanovení, podle které o vyhledávání a vyhodnocování rizik a o přijatých opatřeních vede zaměstnavatel dokumentaci.

Metodika vyhledávání a hodnocení rizik nebyla žádným obecně závazným předpisem stanovena. Zaměstnavatel by se v každém případě měl především řídit tím, co mu napovídá tzv. zdravý selský rozum. Při vyhledávání možných nebezpečí by tedy neměl opomenout své dosavadní zkušenosti a v neposlední řadě musí zapojit i svoji představivost o tom, co by se v dané situaci všechno mohlo stát. Jedním z nejdůležitějších zdrojů informací o existu-jících rizicích jsou výsledky šetření úrazových událostí, a to včetně záznamů o těch úrazech, jimiž nebyla způsobena pracovní neschopnost. Důležitým východiskem pro vyhledávání a vyhodnocení rizik jsou tedy i záznamy v knize úrazů. Dalším pramenem jsou návody k obsluze, příp. návody k použití dodané výrobcem.

Podstata vyhledávání rizik není nic jiného než zamyšlení nad tím, co a jak by mohlo při konkrétní pracovní činnosti vést ke vzniku úrazu nebo poškození zdraví. Za účelem vyhodnocení rizika si můžeme termín „riziko“ představit jako součinitel pravděpodobnosti vzniku úrazu a závažnosti možného následku. Tak např. i při chůzi po ulici nám hrozí nebezpečí úrazu pádem střešní tašky nebo cihly. Nepochybně by mohlo jít až o úraz smrtelný (závažnost úrazu maximální), pravděpodobnost, že k tomu dojde, je však mizivá, a blíží se tedy nule. Násobkem nuly a jakkoliv vysokého čísla je opět nula, výsledné riziko je tedy zanedbatelné, a chodci na ulicích proto nepoužívají pracovní přilby. Ovšem na staveništích, v blízkosti domů v demolici apod., je pravděpodobnost pádu materiálu nebo samovolného uvolnění částí zdiva výrazně vyšší. Násobkem nezanedbatelného čísla vyjadřujícího pravděpodobnost události a značné závažnosti jejího následku dostáváme číslo natolik vysoké, že je nezbytné provést odpovídající opatření – např. zamezit vstupu nepovolaných osob na staveniště a osoby, které zde pracují, vybavit pracovní přilbou.

Situace s maximální pravděpodobností úrazové události se zaručeně zanedbatelnými následky vlastně ani nevede k úrazu a názorný příklad lze sotva najít. Jen pro názornost můžeme připomenout obyčejnou procházku lesem. Takřka s jistotou musíme počítat s tím, že dříve nebo později zakopneme, uklouzneme atp. Pravděpodobnost takovéto události je tedy maximální. V naprosté většině případů se to však obejde bez následků a závažnost možného úrazu považujeme za zanedbatelnou. Výsledkem násobku vysoké míry pravděpodobnosti a zanedbatelné míry následku je tedy opět nula a procházku tedy lze absolvovat, aniž by byla nutná jakákoliv preventivní opatření. Ve skutečnosti ovšem nelze závažný následek pádu nikdy vyloučit a preventivním opatřením je tedy alespoň vhodná obuv.

Popsaným způsobem je možno dopracovat se u té které činnosti číselného vyjádření míry rizika a následně provádět matematické úkony, vynášet grafy atd. Z praktického hlediska však jakákoliv stupnice má jen dva krajní body, a sice riziko přijatelné, kdy práce může být prováděna, a riziko nepřijatelné, kdy práce prováděna být nesmí. Třetí možností nacházející se mezi těmito krajními body je případ, kdy riziko je sice nepřijatelné, ale provedením příslušných opatření se sníží natolik, že práce může být prováděna.

Základní povinnosti zaměstnavatele

Jsou vyjmenovány v § 103 ZP. Tak např. povinnost nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti (§ 103 odst. 1 písm. a) ZP) je zákonným podkladem preventivních zdravotních prohlídek, ale současně zavazuje zaměstnavatele k soustavnému sledování schopností zaměstnance (a to nejen zdravotních, ale i odborných atd.). Mimo jiné se právě odtud např. odvíjí i oprávnění zaměstnavatele zjišťovat, zda schopnosti zaměstnance nejsou přechodně sníženy např. vlivem alkoholu (viz § 16 odst. 3 zák. č. 379/2005 Sb.).

Informace a pokyny k zajištění bezpečnosti práce

Ustanovení § 103 odst. 1 písm. f) obsahuje z hlediska úrazové prevence klíčovou povinnost zaměstnavatele zajistit všem zaměstnancům dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, zejména formou seznámení s riziky a opatřeními na ochranu před působením těchto rizik. Jednoduše a logicky řečeno – má-li zaměstnanec dbát o svou vlastní bezpečnost (což je ostatně podle § 106 odst. 4 ZP jeho povinností), musí být nejprve odpovídajícím způsobem upozorněn na příslušná rizika a na ně navazující požadavky zaměstnavatele k jejich minimalizaci, příp. odstranění. To pochopitelně nelze odkládat na každoroční školení bezpečnosti práce. Tyto informace musí být nově zařazenému zaměstnanci poskytnuty už na počátku zácviku, a pokud jde o opakované proškolení zaměstnanců, pak (např. u sezónních prací), nejlépe bezprostředně před vlastním zahájením činnosti. Školení na této úrovni je tedy záležitostí technicko-hospodářských pracovníků na nejnižších stupních řízení, a to včetně pořízení zápisu o jeho provedení a záznamu o jeho obsahu. To ostatně ukládá zaměstnavateli závěrečná věta § 103 odst. 1 ZP, kde je zaměstnavateli výslovně uložena povinnost vést o informacích a pokynech dokumentaci. Termín „pokyny“ je definován v § 349 odst. 2 ZP jako „konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni“. V zájmu zaměstnavatele je vést tuto dokumentaci tak, aby z ní bylo naprosto zřejmé, co vlastně bylo zaměstnanci řečeno. Jen tak bude tato dokumentace v případě pracovního úrazu použitelná jako důkaz, že zaměstnanec jednal v rozporu s informacemi a pokyny, kterých se mu dostalo.

Opakované školení bezpečnosti práce (v praxi prováděné zpravidla každoročně) vychází z § 103 odst. 2 ZP. Obvykle je prováděno u příležitosti závěru nebo zahájení hospodářského roku kvalifikovaným bezpečnostním technikem zaměstnavatele, příp. externím školitelem. Jeho prostřednictvím plní zaměstnavatel povinnost „zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může zaměstnanec přijít do styku na pracovišti a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování“. Ve skutečnosti toto školení není třeba periodicky opakovat a je nutné (jak je zde výslovně uvedeno) pouze při nástupu zaměstnance a dále při změně pracovního zařazení a při změně druhu práce, při zavedení nové technologie a v případech, které mají nebo mohou mít vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Na poslední část předchozí věty lze ovšem vztáhnout i změny v legislativě, ke kterým dochází často a každoročně opakované školení má tak své opodstatnění. Pokud jde o jeho náplň, tj. „právní a ostatní předpisy“, ty jsou definovány v § 349 ZP jako „předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické, technické předpisy, technické dokumenty a normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví“. Z uvedeného výčtu vyplývá důležitý poznatek: Bez důkladné znalosti pracovišť a pracovních podmínek a bez předcházející konzultace se zaměstnavatelem není externí školitel schopen odpovídající osnovu školení bezpečnosti práce sestavit.

Z výše uvedené citace zákona pak vyplývá nedílná povinnost zaměstnavatele předpisy k zajištění bezpečnosti práce nejen školit, ale jejich dodržování soustavně vyžadovat a jejich dodržování kontrolovat. Zaměstnavatel se tedy např. nemůže zbavit odpovědnosti za vznik pracovního úrazu tím, že při školení bezpečnosti práce byl určitý způsob provádění práce zakázán, jestliže v praxi tento způsob trpěl, nebo byl dokonce zaměstnanci nařízen.

Autor: Jaroslav Radvan

Inspektorát práce Brno

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.