Kam směřuje lesní hospodářství a lesnictví vůbec?

Základní kameny v pohybu

Je nepochybné, že v historii lesnictví hlavní slovo až donedávna mělo jednoúčelové hospodářské využívání lesů jako přírodního zdroje dřeva. Toto využívání bylo ve veřejném zájmu vymezeno lesní legislativou tak, aby zdroj zůstával obnovitelný a samovolnými účinky uspokojoval i environmentální a sociální potřeby společnosti. V USA, kde taková omezení v nakládání s lesy nebyla, zákon koncem 19. století vyčlenil lesy státní k zajištění veřejných zájmů na lesích. Civilizační vývoj během 20. století nabíral otáčky a západoevropské lesnictví po překonání bídy II. světové války reagovalo – celé poslední půlstoletí pracovalo na pojetí víceúčelového využívání lesních ekosystémů. Lesní hospodářství mělo mít dvousložkovou hospodářskou strukturu – lesní výrobu jako zdroj hmotných statků vlastníků lesa pro trh a lesnické služby environmentálního a sociálního charakteru pro veřejný zájem. Služby se rozuměly jako hospodářská činnost vlastníků lesa – nikoli jako příkaz pro ně strpět újmu omezením jejich hospodaření. Takové lesní hospodářství stojí na třech vzájemně provázaných nosných sloupech: ekonomickém, ekologickém (či šířeji: environmentálním) a sociálním, jak jsou už definovány v mnoha dokumentech evropských i světových zasedání k udržitelnému rozvoji od závěrečného decennia minulého století.

Ideologie ekonomismu

Světem se však od 80. let minulého století šíří z USA nová ideologie ekonomismu. Oslabuje veřejný sektor, veřejné zájmy předává trhu, a pokud jde o lesnictví, důrazně se vrací k výrazně jednostranně ekonomickému, jednoúčelovému využívání lesů jako přírodního zdroje. Zná opět jen ekonomický nosný sloup, nanejvýš s podpůrnými pilastry k jeho podpoře. Tato ideologie výrazně ovlivnila transformační proces v sektoru lesnictví u nás – od konce 90. let má důsledky i v lesnictví evropském. Jmenujme jako příklady transformační ideu Z. Domese, vylučující z lesního hospodářství veřejně prospěšné služby, totéž později v reorganizaci lesů Freistaat Bayern v NSR, také „záchranu státního lesnictví“ našeho ministra Mládka nebo snahy eliminovat vůbec státní vlastnictví lesa v ČR jako neúčelný druh držby podle některých představitelů podnikatelské sféry. Vyvolává to vážné připomínky, zda takové návraty berou vůbec na vědomí, že potřeby společnosti, co se lesů v kulturní krajině týká, se velice podstatně změnily od dob takto jednoúčelově provozovaného lesního hospodářství.

Hlubinná ekologie

V posledních desetiletích se světem šíří – rovněž z USA – další idea: ochrana přírody, jejích objektů a procesů, a to velkoplošně pro přírodu samu. Vzniklá ideologie krajní větve ekologické etiky – hlubinná ekologie – říká, že „vše, co příroda činí, vždy jen dobře činí“; tyto pojmy z lidské etiky mají platit, ať by šlo o přírodní končiny Britské Kolumbie nebo kulturní krajinu střední Evropy. Tomu odpovídající doktrína uznává zase jen jediný nosný sloup – sloup ekologický. Zná a prosazuje také jen jednoúčelové nakládání s lesy – tentokrát pod heslem uchování a rozmnožení rozmanitosti přírody pro přírodu samu. Podle toho tvoří politiku a nástroje k jejímu prosazení. Pro tyto koncepce je charakteristické předkládat návrhy i požadavky konkrétních způsobů nakládání s lesy, avšak ponechávat stranou jak politicko-ekonomické, tak sociálně-politické aspekty. Příkladem může být přenechávání velkých ploch lesů přírodě či bezzásahovosti, např. u lesů horských jako údajně nejlepší způsob jejich obnovy v přírodní dynamice včetně disturbancí. Je doložený realizovanými postupy environmentální politiky MŽP ČR např. na Šumavě s právně podloženou kompetencí přenechat vývoj horských lesních kulturních ekosystémů přemnožení kůrovcovitých až k likvidaci edifikátorů celého ekosystému. Stejně tak i aktuálními koncepčními záměry obdobného nakládání až s 1/3 lesů v ČR vůbec.

I to je zdrojem rozporů, jež se týkají základních principů nakládání s lesy v kulturní krajině, zejména když se předem neuvažují a nešetří možná rizika uvolněných přírodních procesů, které mohou přestoupit dnes existující hranice např. národního parku jako přírodní živly či sociopolitické disturbance racionálního využívání přírodních zdrojů.

V souhrnu lze říci, že ideové přístupy k nakládání s lesy en gros představují základní lesopolitický i environmentálně politický problém, související dnes v mnohém s filosofic-kou realitou postmoderní společnosti. I ve vědách ustupuje pečlivá analýza i práce s prameny, zato sílí obliba „spektáklů“ včetně hlasování jako při volbě superstar. Rozpolce-nost zájmů lesnictva podle profesního začlenění nebo i světonázorové ideologie, někdy přehlížení potřeby adekvátně a včas reagovat, existenční či kariérní obavy angažovat se a koncepční slabost za lesnictví odpovědných státních orgánů v zemědělském sektoru vůbec, činí z lesnictva objekt v jednáních slabý.

Na druhé straně účinné tlaky nadšení environmentalismu se světospasitelným, pro média atraktivním podtiskem, ženou vývoj myšlení k společenským i přírodním rizikům, aniž by bylo vše podle zásad předběžné opatrnosti odborně vyjasněno. Takže dnes již probíhají v úvodu zmíněné vážné diskuse o posta-vení a krizi lesnictví a dokonce i lesnických věd v evropském odborném tisku. A to až do úvah, zda ještě dnes na školách vychovávaný lesnický dorost bude mít kde se zaměstnat.

K základním příčinám rozporů mezi lesnictvím a environmentalismem

Vidíme dvě základní příčiny:

- Přesně v duchu ideologie hlubinné ekologie je prosazována – přes všechna varování před možnými důsledky velkoplošné destrukce stávajících lesních porostů v horách – absolutní bezzásahovost na velkých plochách. Popírané následky propagované zásady destruktivního výzkumu „nechme to být a dívejme se, co to udělá“ se dostavily v Národním parku Šumava. O tom je dnes odmítáno hovořit i těmi, kdo převzali zodpovědnost, byť jen politickou. Jde o příčiny ideologické.

- Jsme právním státem a máme rozvinuté právo k ochraně přírody samé, k chránění životního prostředí (v zákonu 17/1991 Sb. je verbis expressis respektováno i prostředí pro člověka), máme zákony o lesích i o vodách s paragrafy přímo i nepřímo chránícími krajinné životní prostředí. Máme dokonce zákon speciálně k ochraně environmentální a sociální funkčnosti lesů. Státní orgán ochrany přírody dostal ovšem ve svém zákonu právní zmocnění nerespektovat např. zákon o lesích a o vodách. A to aniž by předem byl povinen uvážit možná rizika a aniž by nesl odpovědnost za případné důsledky. Zásada předběžné opatrnosti tu není užívána. Jde o příčiny doktrinální, které vstoupily do právních struktur.

V právu demokratického státu je nanejvýš pozoruhodné, že to, co v lesích ve správě MŽP ČR bezvýhradně slouží a právně prospívá přírodě samé, hned vedle v lese pod jiným správcem je relevantně možno hodnotit a sankcio-novat jako velké ohrožení či poškození životního prostředí v lesích. Jako by tu stály proti sobě dvě pravdy, které jsou neslučitelné pro kulturní krajinu, mají-li být dodržovány zákony chránící životní prostředí nejen přírodních organismů, ale i lidské společnosti.

Jestliže se k ideologii utvoří doktrína, mohou být hrubě dotčeny zákony, které ale ani státní orgán není oprávněn nerespektovat a které opět verbis expressis chrání např. funkce lesa jako složky životního prostředí (viz zákon 282/1991 Sb.). Dalším příkladem výrazně účelové doktríny může být postup ve správním řízení, jestliže není vůbec nutné zabývat se konkrétními funkcemi lesa, nemá se vyšetřovat, zda, v čem a do jaké míry je životní prostředí lesa údajně ohroženo nebo už poškozeno. Les se má brát „jako celek“ a soudit se musí „ohrožovací“ čin proti životnímu prostředí.

Kupodivu u lesa ve správě MŽP ČR je to velice jednoduché – i totální destrukce lesních porostů „jako celku“ tam z rozhodnutí státního orgánu není ani ohrožením, ani poškozením funkcí lesa jako složky životního prostředí. Prostředí lesa „jako celek“ je tam právně v pořádku, i kdyby lesní porost přestal existovat. Hned vedle v lese soukromém, obecním i státním pod jinou státní správou je tomu z úřední, právně kompetentní vůle právě naopak – i nepatrný zlomek toho, co se děje pro přírodu samu na Šumavě, je právně ohrožením a poškozením přírody samé v lesích, kde dál platí uvedené zákony lesní i vodní. Zdá se, že se ztratila pravdivost v právu – jedna ze stěžejních zásad právní teorie pro demokratickou zemi, jestliže se podle práva může vytvářet zcela virtuální přírodní skutečnost.

Shrnutí problematiky

Je snad patrné, že:

- stav lesů, jeho dramatické a velkoplošné změny, mají velice aktuální vazby k funkčnosti lesů, o níž je nezbytné uvažovat v kulturní krajině; environmentalismus hodlá nakládat s lesy jen s respektováním přírody samé, což v kulturní krajině má různá rizika, která se předem nezkoumají a neřeší;

- existují dvě právní skutečnosti o tom, co přírodě samé prospívá – jednu z těchto skutečností umožňuje právo uplatňovat pro lesy ve správě MŽP ČR, druhou přikazuje užívat pro lesy ostatní. Reálná skutečnost, odpovídající přírodním zákonům, může však být jen jedna – ta další je skutečnost virtuální, opřená jen o právní fikci;

- ve hře jsou v demokratické zemi podstatná ohrožení práv vlastnických a občanských v postupech podle zákonů, jsou-li opřeny o vágní hypotézy či prosté fikce a tedy o virtuální skutkové podstaty ve správním i trestním řízení.

To vše by se mělo bedlivě vážit a diskutovat.

Autoři: Ing. Vladimír Krečmer, CSc.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Ing. Bohuslav Vinš, CSc.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.