ÚvodnÍk
Vážení čtenáři,
současná doba, jak nám deklarují politici, je dobou nebývalých možností, ovšem jak dodávají sociologové, i dobou určité nejistoty. Jedno s druhým pak souvisí, jak poznáváme my všichni. Dotýká se to ve značné míře i lesnictví, i když nám zúčastněným připadá, například při projednávání NLP II, že možností ubývá a nejistota geometrickou řadou narůstá. V celém komplexu aspektů lesnictví a lesního hospodářství se dané vlivy současného období dotýkají i dvou oblastí, jako je lesnické univerzitní vzdělávání a lesnická věda. I zde jsou značné možnosti, ale i dosti výrazné nejistoty. Donedávna byly možnosti vysokých škol poměrně značné, financování podle počtu studentů umožnilo vytvořit podmínky pro dobrý rozpočet řady univerzit a fakult – příležitosti v oblasti atraktivních studijních programů a jejich optimalizace rozhodně nechyběly. Do tohoto stavu zasáhl současný faktor nejistoty – při klesajícím počtu studentů klesá i dotace na „hlavu“ při financování studijních oborů. Dalo by se říci, že úbytek příležitosti v oblasti kvantity studia bude možno nahradit zvýšeným výkonem v oblasti vědecké činnosti, prostředky na výzkum však klesají rovněž. V této souvislosti je možno zaslechnout hlasy, zda není velkým luxusem existence dvou lesnických (a dřevařských) fakult v malé České republice.
Dovolím si oponovat, že nikoli. Budeme-li se na proces vzdělávání dívat jako na proces dirigovaný někým osvíceným, je možné takto uvažovat. Ale kapitáni našeho vzdělávacího Titanicu nás přesvědčují, že cílem soustavy je nabídnout národu vzdělání, které absolventům umožní uplatnění na trhu práce. A tady mají ti naši (a to si troufám mluvit za obě české fakulty) rozhodně více příležitostí než absolventi jiných oborů. O dřevařských směrech není třeba ani dále mluvit, tady poptávka i ze strany mezinárodních firem násobně překračuje nabídku, ale ani lesní inženýři nezůstávají pozadu. Alespoň v případě pražské fakulty nejsou zaznamenáni nezaměstnaní absolventi a fakulta tak patří mezi těch několik institucí, jež mají, alespoň papírově, stoprocentní uplatnění absolventů. Navzdory očekáváním ukazují průzkumy, že podstatná část jich zamíří dokonce do oboru, ale praxe je není schopna ohodnotit a v krátké době si nacházejí podstatně lukrativnější zaměstnání, kde úspěšně uplatňují své široké vzdělání. Ale faktor nejistoty hrozí neustále – zatím byli podle mé zkušenosti častěji „trestáni“ spíše ti úspěšní.
V souvislosti s lesnickou vědou mi dovolte jednu úvahu. Existuje nějaký specifický přístup, který se podílí na určitých rozdílech mezi „současnými vědními trendy“ a tradičními lesnickými disciplínami? Dalo by se říci, že principiálně ne, ale detailnější úvahy na jisté rozdíly ukazují. Problematika lesních ekosystémů a jejich managementu byla totiž nedávno „akademickým“ výzkumem objevena jako možná oblast realizace a musíme se smířit s tím, že krajina nebude „rezortně“ rozdělena. Navíc roste množství institucí, včetně nově vzniklých regionálních univerzit a vysokých škol, které se jednak chtějí živit výzkumem, mimo jiné, navíc jejich pracovníci musejí vykazovat určité výzkumné aktivity. Čili – tlačenice a nejistota poroste.
„Nové“ přístupy souvisejí i se způsobem hodnocení „vědců a odborníků“. Při současných trendech se za „vědecké“ považují pracovníci, kteří především publikují ve „správných“ časopisech a citují „správné“ prameny – to píši s jistou nadsázkou, ale tuto tendenci zejména u mladších kolegů cítím. Zkušenosti, starší, „lokální“ nebo „národní“ prameny a studie nejsou již tolik vědecké. Souvisí to mimo jiné i se způsobem hodnocení vědy v současných českých podmínkách. Například tzv. Impact factor, zlaté tele a takřka zbožštěné kritérium našich hodnotitelů, se pro jistou část „vědeckých“ časopisů počítá podle počtu citací v něm zveřejněných článků – to vše za dvouleté období. Jak často se zásadní výsledky v některých oborech publikují, máme jistě určitou představu.
Nikdo nás však nezbaví povinnosti vyhovět všem kritériím, chceme-li i v budoucnosti obstát. Naší hlavní šancí je produkovat i nadále absolventy s dobrým a různorodým uplatněním a z koláče výzkumných prostředků si ukousnout maximum – díky tomu, že budeme zdatní v soutěži s ostatními a využijeme i staré údaje a podklady, včetně nashromážděných zkušeností. To jsou naše hlavní příležitosti pro blízkou i vzdálenější budoucnost – zatím je na co navazovat.
Vilém Podrázský
Profesor pěstování lesů na FLD ČZU v Praze