Úvodník

Nikomu z nás není zřejmě lhostejné, že v posledních letech hospodaření ve státních lesích prožívá vleklou krizi, která má za následek nejen špatné ekonomické výsledky, ale především nespokojenost na straně podnikatelské sféry, frustraci samotných zaměstnanců, dlouhodobé divestice (opak investice, pozn. red.) do lesní infrastruktury a samotného lesa, odrážející se v kvalitě a stavu lesa, a nakonec vysokou míru nestability, jež si následně „vynucuje“ v odborné i politické diskuzi mnoho nejrůznějších receptů, konstruktivních návrhů, ale i nereálných populistických a zkratkovitých řešení. Za hlavního viníka vzniklé situace jsou dle pozice a zájmu osoby komentující stav označovány nejčastěji neprofesionalita managementu, nepřípustné a škodlivé zásahy politiků spojených s nejrůznějšími zájmy pochybných lobbistů, nenasytnost velkých podnikatelských těžařských firem, absence moderní lesnické politiky či extrémní přístupy ortodoxních environmentálních hnutí.

Je tedy zřejmé, že existovalo, existuje a bohužel bude existovat mnoho zájmů, přičemž by měl ovšem dominovat zájem jediný a zásadní, neboť se jedná o skutečně národní bohatství, jehož správu a rozvoj svěřil stát prostřednictvím svého rezortu do rukou státního podniku.

Jak ho tedy definovat? Velmi jednoduše lze říci, že prvotním a základním zájmem celé společnosti je, aby lesní bohatství bylo spravováno efektivně na principu dlouhodobě udržitelného rozvoje při zachování optimální ekonomické výnosnosti na jedné straně a přírodní a druhové diverzity a stability na straně druhé, a to v transparentním tržním prostředí bez diskriminace jednotlivých účastníků tohoto procesu.

Není a ani v budoucnu by tedy nemělo být normální a možné, aby se jakékoliv dílčí zájmy skupin povyšovaly dle politické konjunktury či momentální síly jednotlivých lobby nad zájem základní a navozoval se tímto způsobem stav, jenž z dlouhodobého hlediska nepřináší ani tolik kýženou jistotu, stabilitu a prosperitu. Právě naopak generuje místo dosažitelných synergií a úspor pouze neefektivnost a marnotratnost, místo partnerské spolupráce nesmiřitelný boj nejrůznějších skupin, místo potřebné dlouhodobosti a stability umožňující fungování účinného modelu řízení vytváří nahodilost a nepřijatelnou dočasnost všech rádoby řešení a místo spokojených zaměstnanců v renomovaném a silném podniku přináší obraz frustrovaných úředníků s relativně bezradným managementem čelícím stále silnějším tlakům vnějšího okolí.

Vím, že pouhý vnější popis není a nemůže být lékem na současný stav a je nutno hledat urychleně řešení k naplnění základní vize a strategického cíle lesnické politiky. Dovolím si tedy definovat několik tezí, jejichž naplnění je nutnou podmínkou nalezení té správné cesty do budoucna.

- Stát, tj. vláda musí na základě návrhu rezortního ministerstva projednat a schválit alespoň na období 20 let rámec a strategii lesnické politiky v ČR. Po schválení vládou to musí být jediný platný dokument, jenž bude zásadní pro hodnocení lesnické politiky, a tedy i základem pro stanovení úkolů a hodnocení managementu státního podniku, případně i jiných spolupracujících subjektů.

- Navazující, a tedy druhou podmínkou úspěšnosti je uvážlivé, nicméně dostatečně rychlé stanovení samotného modelu hospodaření ve státním podniku, neboť teprve tento krok bude schopen popsat pozice podniku samotného, jeho dimenzi a strukturu, bude základem pro vymezení budoucích pozic soukromé podnikatelské sféry podílející se na realizaci těžebních i pěstebních prací, bude základem pro ekonomickou kvantifikaci včetně fiskálních souvislostí a konečně jasně vymezí zdrojovou stranu pro existující zpracovatelský průmysl. To vše s předem danými dopady jak do ochrany životního prostředí a rozvoje krajiny, tak do regionální politiky zaměstnanosti a samotného rozvoje regionů.

- Neméně důležitým krokem je jmenování vrcholového vedení do státního podniku s tím, že odpovědnost generálního ředitele musí být definována jako objektivní a vázána pouze na plnění výše definovaných cílů s využitím zvoleného modelu hospodaření. Tato kompetence nesmí být narušována vnějšími politickými či jinými zájmy, jinak bude destruována nutná a potřebná odpovědnost, kterou musí generální ředitel nést za všechna přijatá rozhodnutí.

- Snad poslední z uváděných nutných podmínek je nejsložitější a je velmi silně vázána na charakterovou integritu, poctivost a zodpovědnost jednotlivých účastníků celého procesu. Politici musí odolat nutkání „privatizovat“ formou netransparentní administrace veřejný majetek, vedení státního podniku musí být schopno odolávat budoucím tlakům jak ze strany státní administrativy, tak ze strany podnikatelských struktur. Vlastní zaměstnanci pak budou muset unést svůj díl odpovědnosti za svěřenou kompetenci a vžít se do pozice odpovědných profesionálů, jimž leží na srdci nikoliv lákavý obchod, ale především poctivá a nekončící péče o les a krajinu.

Je toho opravdu mnoho, co by se mělo změnit! Nestane se však žádný zázrak, cesta k úspěchu bude složitá a plná různých překážek, personálních svárů, bolestných řezů v procesu realizace nového modelu hospodaření a nesčetných pokusů lobbistických struktur zachovat chaos a nepořádek v lesnickém businessu. Všem aktérům nadcházejících klání přeji rozum, uvážlivost a hodně sil k tomu, aby viděli kromě businessu ve svém počínání také veřejnou službu a poslání.

František Koníček

bývalý GŘ LČR, s.p.