Pěstění lesů v Ardenách aneb exkurze Pro Silva Wallonie

Charakteristika území

Spíše než název města Bullange je pro orientaci vhodnější uvést, že se jedná o východní okraj pohoří Arden, dobře známých střetnutím II. světové války. Reliéf pohoří by se dal do jisté míry přirovnat k reliéfu Českomoravské vrchoviny, avšak na rozdíl od ní je území lesnatější a členitější, protkané četnými sevřenými údolími. Po celý den trvání exkurze se její účastníci pohybovali v nadmořské výšce kolem 550 m n. m., průměrný roční úhrn srážek je zde cca 1 200 mm a sněhová pokrývka zde leží většinou po dobu 4–6 týdnů s maximálním množstvím do 80 cm.

Lesní správa Bullange státního podniku Département de la Nature et des Forêts (dále LHC) hospodaří na výměře cca 8 000 ha lesních porostů (2 500 ha státu, 5 500 ha obcí). Hlavní dřevinou někdejších bučin je dnes smrk ztepilý (Picea abies) se stále narůstajícím podílem a hospodářským významem douglasky tisolisté (Pseudotsuga menziesii), ale také se snahou o návrat a významné zvýšení podílu buku lesního (Fagus sylvatica) prostřednictvím podsadeb, jak bude dále popsáno.

Výchova smrkových porostů

Na okraj je vhodné zmínit, že v roce 1990 zde vichřice způsobila rozsáhlou větrnou kalamitu. V důsledku toho je dnes ve věkové skladbě nadnormálně zastoupen 2. věkový stupeň, zvláště porosty ve stáří těsně pod 20 let.

Smrkové porosty jsou zde uměle zakládány při počtu sazenic 2 000 ks/ha, a to ve sponu 2 x 2,5 m. K jejich výchově se přistupuje prvním výchovným zásahem ve věku 15 let. I v navštíveném porostu bylo v tomto stáří provedeno rozčlenění porostu linkami se vzájemným rozestupem 20 metrů a uplatněna prořezávka o intenzitě cca 30 % odstraněných jedinců z původního počtu (redukce na cca 1 300 ks/ha). Zároveň přitom dochází k vyznačení cca 100 cílových jedinců/ha, kdy je sledován jejich rozestup přibližně kolem 10 m. Cíloví jedinci (značení dvěma tečkami) jsou vyvětveni (zelený oklest) do výšky asi 4 metrů a ošetření proti loupání jelení zvěří, které je prováděno buď mechanickým zraňováním kůry škrabáky, nebo ovazy plastového pletiva (sítě) kolem kmene. Oklest je na nich s postupným růstem realizován opakovaně, a to přibližně každých šest let (při probírkách), manuálně, za použití ruční vyvětvovací pily. Porostní výchova je dále charakteristická častými (úrovňovými) probírkami, a to s pěstebním intervalem 6 let. Cílem je dosažení nejvyšší možné jakostní produkce v době obnovy porostů, přičemž v dospělých porostech nejsou zastoupeni pouze nejkvalitnější cíloví jedinci (ideálně oněch 100 ks/ha), ale samozřejmě i jedinci vedlejší (podle stromové klasifikace vedlejší užiteční nebo indiferentní), jež jsou zdrojem produkce méně jakostních sortimentů. Výchova porostů je tak od prvního výchovného zásahu po jejich obnovu prováděna kombinovaným výběrem, tedy za využití kladného výběru pro preferenci cílových jedinců a negativního výběru mezi ostatními, vedlejšími stromy. Během obnovy porostů clonnými sečemi jsou to samozřejmě právě cíloví jedinci, kteří jsou ponecháváni co nejdéle s cílem jejich dalšího, co největšího zhodnocení světlostním přírůstem jakostním. Rozhodujícím faktem je, že navzdory nákladům, které je nutné vynaložit na opakovaný oklest cílových stromů, je výsledná jakost získaných sortimentů, jejich výtěž i finanční zhodnocení o tolik vyšší, že zvýšené náklady spojené s touto porostní výchovou jsou nejen pokryty, ale ještě je navýšen celkový zisk.

Podsadby douglaskou a bukem

Podsadby jsou realizovány jako součást obnovních postupů dospělých smrkových porostů. Jejich obmýtí je velmi krátké, a to (70) 80 let, avšak s velmi dlouhou obnovní dobou (dílčí i porostní). Spíše než věkem je obmýtí stanovováno dosažením růstových parametrů porostů, kterým je u smrkových porostů min. 48 cm průměrné tloušťky porostu. Uvedená souvislost také vhodně dokládá zdejší vysoký produkční potenciál. Výchozí stav obnovovaných porostů je shodný se situací na mnoha místech ČR. Jde totiž o homogenní, stejnověké smrkové porosty bez příměsi jiných (především listnatých) dřevin, jejichž přítomnost by místy umožňovala využití přirozené obnovy a možnost pronikání přimíšené dřeviny do porostu z jednotlivě vtroušené příměsi konkrétní dřeviny při vhodně uzpůsobeném obnovním postupu.

Problematika byla demonstrována na příkladu dvou porostů. Vnášení DG i BK je ve smyslu voleného obnovního postupu a porostního pořádku odlišné od běžně uplatňované praxe v ČR, neboť se děje ve formě velmi malých clonných skupin. V případě DG jde o clonné skupiny (nazývané v doslovném překladu též jako buňky) čítající nejčastěji pouhých 9–25 jedinců, někdy však dokonce pouhé 3, a to ve sponu sazenic 2 x 2 metry; u BK je počet jedinců mezi 25–40 při sponu cca 1 x 1 metr. Celkový počet takto vnesených buněk do porostu je 30–60/ha v případě BK, u DG (s ohledem na malou plochu buňky) mezi 60–80/ha. Výčetní kruhová základna navští-vených porostů, které se nacházely na počátku obnovy, se pohybovala mezi 22-28 m2. Prostorový i časový pořádek průběhu obnovy je volen tak, že podsadby spíše navazují na vyskytující se přirozenou obnovu SM (častěji již ve stádiu nárostu). Přirozená obnova SM přitom nepostupuje liniově, ale spíše skupinkovitě až skupinovitě, využíváno je jak spontánních východisek obnovy (vzniklých v důsledku rozličných příčin), tak jsou podobná východiska obnovy v porostu vytvářena. Nejde však o schematický obnovní postup, takže ani přirozená obnova SM ani na ni navazující clonné skupiny (buňky) s podsadbami v porostu nevytvářejí nějaký prostorově promyšlený, uspořádaný systém. S tím také souvisí skutečnost, že během obnovy již není využíváno rozčlenění porostů linkami a vyvážení dříví výlučně pohybem prostředku (zde vyvážecích souprav) po vyvážecí lince, ale pohybem forwarderů v porostu. Tento způsob vyvážení dříví s sebou ale přináší značné poškození obnovovaného porostu (ponechaných nejkvalitnějších jedinců), takže je od něj v současné době stále častěji upouštěno právě ve prospěch vyvážení dříví z porostu výlučně pojezdem vyvážecích souprav po linkách.

Ochrana vnášených dřevin proti zvěři je realizována buď pomocí oplocenek, nebo častěji individuální ochranou, a to kvůli malému počtu jedinců na ploše clonné skupiny (buňky). V navštívených porostech byla uplatněna metoda ochrany terminálního prýtu DG a BK proti okusu zvěří pomocí ovčí vlny. Tento způsob byl ale označen za nevhodný především z důvodu rizika zaškrcení terminálního prýtu během radiální růstu.

Závěrem je třeba konstatovat, že výše popsaný model přeměn porostů i způsob provádění podsadeb začaly být na LHC uplatňovány teprve asi před pěti lety. Budoucí výsledek ani případná úskalí zatím nejsou úplně známy, především s ohledem na ne zcela naplněnou podmínku časového předstihu buku před obnovou smrku. Na tu je úspěch procesu vázán, neboť zaručuje, že buk dosáhne budoucí porostní úrovně a plně se v ní uplatní.

Pěstění douglasky, porostní směs DG a SM

Jak již bylo zmíněno, stále větší pozornost je dnes ve Valonsku věnována douglasce, která je ve zdejších přírodních podmínkách považována za velmi perspektivní. K této problematice byla připravena ukázka porostu znázorňující produkční potenciál porostní směsi DG a SM. Na LHC je to nejstarší porost s významným zastoupením DG. Byl založen výsadbou v roce 1964 a jeho historie je sama o sobě zajímavá. Jeho založení bylo experimentem, který měl prověřit vhodnost DG pro zdejší přírodní podmínky. Bylo k ní přistupováno jenom jako k určitému exotu, který měl, v případě jejího úspěšného odrůstání a zaujmutí porostního prostoru, obohatit druhovou skladbu porostu. DG byla při výsadbě jednotlivě vtroušená a její podíl byl takový, aby v případě jejího nezdárného vývoje bylo ještě možné další pěstební péčí docílit kvalitního SM porostu. Pěstební filosofie i výchova této porostní směsi kopírovala zdejší běžnou praxi výchovy SM. Šlo tedy o realizaci kombinovaného výběru od prvého výchovného zásahu (pročistky), s vyznačením cílových jedinců a jejich zeleným oklestem. Odlišnosti v pěstění DG oproti SM spočívají pouze v tom, že počet cílových jedinců je 80/ha a navzdory stejně dlouhému obmýtí (70–80 let) je požadováno dosažení dimenze (která je určujícím hlediskem délky obmýtí) min. 63 cm průměrné tloušťky porostu.

V dotyčném porostu je z celkového počtu cílových jedinců přibližně polovina jedinců SM a polovina DG, objemově mezi nimi převládá DG z důvodu její větší průměrné hmotnatosti. Zároveň bylo ze stejného důvodu (vyšší objemová produkce DG) konstatováno, že její preference při výběru cílových stromů a tím celkový podíl DG mezi vybranými jedinci měl být vyšší. Výčetní kruhová základna porostu je dnes (47 let po založení) 24 m2. V roce 2005 byla provedena zatím poslední, úrovňová probírka; v době konání exkurze byla v porostu vyznačena další úrovňová probírka s termínem realizace na podzim tohoto roku (tedy opět pěstební interval 6 let), jejíž intenzita představuje těžbu o objemu hroubí 100 m3/ha (spočtený u stromů nastojato). Bylo uznáno, že jde o poněkud pěstebně zanedbaný porost v tom smyslu, že se mu v minulosti nedostalo buď náležitého počtu, nebo intenzity výchovných zásahů, které by odpovídaly jeho výraznému dynamickému vývoji a produkčnímu potenciálu. Navzdory současné vysoké průměrné hmotnatosti SM a zvláště DG by totiž při správné porostní výchově korespondující se skutečnými potřebami porostu byla tato veličina pro obě dřeviny ještě nezanedbatelně vyšší.

Děkuji paní Delphine Arnal, ředitelce Forêt Wallonne a panu Christophu Pankertovi, řediteli Lesní správy Bullange za jejich pomoc při tvorbě tohoto článku.

Autor:

Ing. Pavel Bednář

Ústav zakládání a pěstění lesů

LDF MENDELU v Brně

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor