Lesy a lesnické hospodaření v rakouských Alpách

Význam, rozloha a historický vývoj lesů

Lesy Alp byly v Rakousku v minulých stoletích chápány hlavně jako hospodářský faktor. Kromě hospodářské, klimatické, rekreační a estetické funkce mají alpské lesy dnes hlavně funkci ochrannou: chrání obydlí a infrastrukturu před přírodními živly, přímo ovlivňují vodní režim půdy a filtrují vodu. Kořeny stromů a keřů zpevňují lesní půdu a zamezují tím sesuvům půdy na strmých svazích, murám, kamenným sutím a půdní erozi, v zimě sněhovým lavinám. Z těchto důvodů je 20 % všech lesů, cca 640 000 ha, klasifikováno jako „ochranné“, bez kterých by větší části Rakouska byly jen těžko obyvatelné.

Z celkové rozlohy 8,3 mil. ha Rakouska zabírají lesy 43 %, tj. 3,2 mil. ha (2009) – 6. místo v porovnání lesních ploch zemí Evropské unie (EU-25). Díky extenzivním, přírodě blízkým metodám zalesňování úhorů, marginálních stanovišť a ladem ležících pastvin narůstá celková lesní plocha v posledních letech průměrně o 7 700 ha ročně.

Historický vývoj lesů v rakouských Alpách je díky rozsáhlým pylovým analýzám dnes dostatečně znám:

- V preboreální fázi (8200 až 7000 před n. l.) dominuje kosodřevina spolu s borovicí Sabineovou (Pinus sabiniana), limbou a modřínem. Zastoupeny jsou olše zelená (Alnus viridis), bříza, vrba a jalovec, v nižších polohách smrk.

- Boreální fáze (7000 až 5400 před n. l.) je charakterizována především smrkem, který kosodřevinu pozvolna vytlačuje. Borovice limba a modřín ustupují ve formě reliktů do vyšších poloh – podobně jako světlomilná bříza. V nižších polohách dominují jilm horský (Ulmus scabra) a líska (Corylus avellana).

- Starší atlantikum (5400 až 4000 před Kr.) se vyznačuje dalším rozmachem smrku při současném poklesu zastoupení borovice. Vedle smrku jsou zastoupeny jilm horský, lípa, jasan, javor a líska, která ale již pomalu ustupuje.

- V mladším atlantiku (4000 až 2400 před n. l.) stojí smrk nadále na prvním místě, borovice a bříza ustupují. Jedle a buk se etablují jako nové druhy. Subalpské smrčiny dosahují do výšek kolem 2 200 m.

- Subboreální fáze (2400 až 600 před n. l.) je charakterizována pozvolna, ale jen dočasně, ustupujícím smrkem a vyšším podílem smíšených lesů s jedlí a bukem. Na vlhkých stanovištích rostou smrk, olše a bříza. Dub, buk, habr a líska nabývají na významu.

- Starší subatlantikum (600 před n. l. až 1200 n. l.) se vyznačuje i nadále převahou smrku, jedle a buku. Na slatinách rostou olše a bříza. O něco silněji jsou zastoupeny borovice a modřín.

- V mladším subatlantiku (od 1200 do současnosti), charakteristické epoše intenzivního mýcení lesů pro horské pastviny, zůstávají v Alpách zbytky jedlových a bukových lesů, plocha smrkových lesů narůstá v důsledku klimatických podmínek. V rámci „regulovaného lesního hospodářství“ (přibližně od roku 1750) je smrk v Alpách absolutně preferován pomocí velkoplošných holosečí a monokultur. Současně přibývá i zastoupení modřínu a kosodřeviny.

Les jako ekologický systém

Dvě třetiny rakouského státního území spadají do rozsahu platnosti v roce 1999 založené Alpské konvence. Z tohoto důvodu lze absolutní většinu rakouských lesních společenstev (dnes přibližně 120) klasifikovat jako horské lesy. Výjimku tvoří jen jednotlivá lesní společenstva ve východním a jihovýchodním Rakousku v Mlýnské a Lesní čtvrti.

Hrubé členění lesních společenstev rakouských Alp (podle Mayera, 1974) je následující:

- Lužní, borovicová a listnatá smíšená lesní společenstva (na zvláštních stanovištích),

- vysokohorské lesy s modřínem a borovicí limbou (ve výškách 1 800–2 200 m),

- subalpské (1 300–2 000 m) a středohorské (montánní stupeň) smrkové lesy (600–1 500 m),

- lesy horského stupně se smrkem a jedlí (optimum mezi přibližně 800 a 1 300 m),

- smrkové lesy s jedlí a bukem na okrajích a v předhoří Alp buková lesní společenstva (400–700 m),

- lesní společenstva s dubem a habrem (kopcovitý až rovinný reliéf).

Druhové složení lesů současnosti

V rakouských lesích roste 3,5 mld. stromů 65 různých druhů, s celkovou zásobou 1,1 mld. m3. Na nejméně jedné třetině plochy rakouských Alp rostou přírodní a přírodě blízké lesy. Tento podíl je o víc než 5 % vyšší než na území celého Rakouska. Dále na západ a blíže k centrálním a vnitřním Alpám zastoupení přírodních a přírodě blízkých lesů ještě narůstá.

Dominantní dřevinou je smrk (Picea abies), na který připadá 54 % všech lesních ploch. Další zastoupené jehličnany jsou modřín (Larix decidua) – 5 %, borovice (Pinus sylvestris, P. sabiniana, P. nigra) – 5 %, jedle bělokorá (Abies alba) – 2 %, borovice limba (Pinus cembra) a ostatní jehličnany – 1 %.

K nejrozšířenějším listnatým dřevinám patří buk (Fagus sylvatica) – 10 % a dub letní (Quercus robur) – 2 %, dále také jasan (Fraxinus excelsior), javor (Acer campestre), habr obecný (Carpinus betulus), olše šedá (Alnus incana), bříza bělokorá (Betula pendula) a ostatní listnáče – 10 %. Kolem 10 % lesních ploch zabírají keře, holiny a mezery mezi porosty.

Relativně často jsou zastoupeny kromě uvedených druhů ještě dub zimní a dub cer (Quercus petraea, Q. cerris), javor horský, polní a mléčný (Acer pseudoplatanus, A. campestre, A. platanoides), jilm horský a polní (Ulmus scabra, U. carpinifolia), kaštanovník jedlý (Castanea sativa), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), třešeň ptačí (Cerasus avium), jeřáb ptačí a jeřáb břek (Sorbus aucuparia, S. torminalis), olše lepkavá (Alnus glutinosa), lípa malolistá a velkolistá (Tilia cordata, T. grandifolia), topol osika, bílý a černý (Populus tremula, P. alba, P. nigra), vrba jíva (Salix caprea).

Zatímco plocha listnatých dřevin kontinuálně roste, rozloha jehličnanů se rok od roku zmenšuje. Hlavním důvodem tohoto jevu je zpětný převod dříve jako monokultury založených, stanovištně nevhodných smrkových porostů do kategorie stabilních, věkově odstupňovaných a přírodě blízkých listnatých smíšených lesů.

V rámci přírodě blízkého obhospodařování se volba sazenic dnes orientuje především na požadavky stanoviště a na přirozenou druhovou skladbu. Dříve se zvláštní důraz kladl na smrk, který byl již v 18. století v Rakousku nejdůležitější dřevinou hospodářských lesů. Kultury smrku, této rychle rostoucí, mnohostranně použitelné a na trhu i nadále hledané dřeviny, se ale dnes, zvlášť v Alpách, jen zřídka zakládají. Smrk je mělce kořenící a málo odolný proti polomům a vývratům. Jeho jehličí dlouhou dobu a ne beze zbytku tlí a špatné vytváření humusu pod smrkovými porosty vede k okyselování půdy.

Lesní oblasti rakouských Alp

Lesní oblasti Alp, definované jako ohraničené přírodní růstové prostory s převážně jednotnými klimaxovými a lesními společenstvy, se stejným ekologicky-sociologickým charakterem, srovnatelným průběhem vzniku a navzájem podobnými problémy růstu lesní vegetace, se seskupují do čtyř velkoplošných zón.

- Flyšová zóna: Dominantní zástupci původní přírodní vegetace této zóny jsou především buk a ve vyšších polohách jedle bělokorá. Ještě výše se k těmto druhům stále častěji připojuje smrk.

- Severní vápencové Alpy zvýhodňují svým relativně mírným podnebím listnaté druhy: buk (do 1 400 m), javor (horský a mléčný) a jiné. Jedle bělokorá zde stále víc ustupuje, nad 1 400 m převažuje smrk. Silněji zastoupeny jsou některé stálezelené dřeviny jako např. dub, cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium), břečťan (Hedera helix), jasan, lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) a další. Severní Alpy se vyznačují vysokým stupněm lesnatosti.

- Centrální Alpy jsou – na převážně silikátových horninách – porostlé především vitálními borovými lesy, listnaté druhy, např. lípa malolistá a dub zimní, se pozvolna vytrácejí nebo chybí úplně. Jen na pasekách rostou křoviny z lísky nebo dubu zimního. Na vlhčích stanovištích nachází místy dobré růstové podmínky olše zelená. V polohách okolo 1 500 m střídá borovici smrk, nad 1 800 m přecházejí smrčiny v modří-nové lesy. Ve výškách mezi 2 000 až 2 300 m dominuje borovice limba. Tato část Alp je z důvodu dlouholetého zemědělského využívání relativně chudá na lesy (20 až 30% zalesnění).

- Jižní vápencové Alpy: Jehličnaté lesy se vytrácejí úplně a přecházejí ve všech polohách v listnaté lesy. Původně rozšířené výmladkové lesy jsou vystřídány křovinatými porosty, které se v těchto zónách zmlazují výhradně kořenovými výmladky. Ve spodních polohách kolem 800 m chybí buk, na matečních horninách převažuje kaštanovník jedlý, na vápencích dub zimní. V polohách nad 800 m rozšířené bukové pásmo dosahuje skoro až k horní hranici lesa. Nad 1 100 m se kaštanovník nevyskytuje už vůbec. Od výšky 1 200 m je převážně zastoupena jedle bělokorá, která na chrá-něných místech dosahuje až 150 let. Ve výškách kolem 1 300 m dominuje buk. Na přechodu subalpského stupně k alpskému (1 850–1 900 m n. m.) tvoří olše zelená spolu s modřínem horní hranici lesa.

Kromě výše uvedených zón je běžné následující členění lesních oblastí rakouských Alp:

- Smrková vegetační oblast vnitřních Alp s východní smrkovou a západní smrkovo-borovicovou zónou,

- smrkovo-jedlová vegetační oblast mezihorní části Alp,

- smrkovo-buková vegetační oblast okrajové východní a západní části Alp.

Majetková struktura lesů

Majetková struktura lesů Rakouska vykazuje bezmála 180 000 majitelů, 80 % většinou maloplošných lesů se nachází v soukromém vlastnictví. Něco přes 50 % lesů jsou majetkem malopodnikatelů, kteří jednotlivě vlastní méně než 200 ha. V průměru připadá na jeden lesní podnik této kategorie méně než 10 ha lesa. Akciová společnost Rakouské spolkové lesy (Österreichische Bundesforste) obhospodařuje cca 15 % lesních ploch republiky (včetně 80 jezer a dvou národních parků). Jednotlivým spolkovým zemím a obcím, především Štýrsku a Vídni, patří 3 % lesních ploch.

Tradiční vazba lesního majetku na zemědělské podniky v posledních desetiletích rapidně slábne. Výsledky posledních průzkumů mluví samy za sebe: mezi lety 1960 a 2000 se snížil počet zemědělských a lesních podniků ze 400 000 na 220 000. Tento trend se u existují-cích podniků projevuje i nadále. Noví majitelé lesů mají také jiné představy o užívání svého lesního majetku a většinou jej nespojují se zemědělskými cíli. V této souvislosti je překvapivé, že se – jinak než v Německu nebo ve Skandinávii – v Rakousku této problematice věnuje jen velmi málo pozornosti.

Těžba dřeva

Celková zásoba dříví v Rakousku dosahuje 1,1 miliard m3. V roce 2009 se vytěžilo 17 mil. m3 dříví (bez kůry) – skoro o čtvrtinu méně než v roce 2008 (22 mil. m3). Z ročního celkového přírůstu 31 mil. m3 se těží v posledních letech přibližně jen dvě třetiny. V roce 2009 vytěžili majitelé lesních ploch do 200 ha 9 mil. m3 – o 27 % méně než v roce 2008, v lesích s rozlohou nad 200 ha dosáhla těžba 6 mil. m3. Rakouské Spolkové lesy se podílely na celkovém těžebním výsledku jen 2 mil. m3 (12 %) – také o čtvrtinu méně než v roce 2008. Podíl vytěženého poškozeného dříví převýšil v roce 2009 o něco málo 7 mil. m3 – skoro o polovinu méně než v roce 2008. 27 % vytěženého dříví připadalo na tzv. energetické sortimenty, 55 % na pilařskou kulatinu, 18 % na průmyslovou kulatinu. Jehličnaté dřevo se podílí na celkové těžbě z 80 až 85 %.

Těžební náklady jsou ve srovnání s jinými evropskými státy velmi vysoké. Hlavními důvody jsou strmé alpské svahy, neschůdný a nesjízdný terén a extrémně nákladná stavba lesních cest. Například ve Skandinávii jsou náklady na přibližování dříví v porovnání s Rakouskem asi jen poloviční. Proto patří vývoj nových strojů a mechanizmů pro těžbu a přibližování dříví k prvořadým úkolům lesního a dřevařského hospodářství v Alpách.

Kolem 70 % všech výrobků dřevařského průmyslu se vyváží do zemí Evropského společenství. Hlavním dovozcem je Itálie. V posledních letech roste zájem i o trhy v Asii a Americe. Monetární výtěž (přebytkový podíl) exportu lesního a dřevařského hospodářství se pohybuje kolem 3,5 mld. eur – to je druhé místo těsně za celkovým ziskem z turismu. V hospodářském sektoru „les a dřevo“ je zaměstnáno cca 250 000 osob.

Lesnické hospodaření v Alpách

Kromě trvalého zásobování dodnes nepostradatelnou surovinou dřevem, vykonávají horské lesy řadu důležitých ochranných, ekologických, sociálních a rekreačních funkcí. Zatímco poptávka po těchto funkcích v Alpách stále roste, je schopnost horských lesů tuto poptávku uspokojovat stagnující až klesající. Výše zmíněné funkce alpských lesů jsou často ještě chápány jako „podřízené“ vše ovládající produkci dřeva. Tato diskrepance je navzdory různým aktivitám jako např. „Konvence o ochraně a trvalém vývoji Alp“, ratifikované již v roce 1991 sedmi evropskými státy a EU, v posledních desetiletích stále zřetelnější.

Podíl lesnického hospodářství na hrubém domácím produktu (HDP) Rakouska je méně než 1 % – s klesající tendencí. Počet v lesnickém sektoru zaměstnaných osob se pohybuje kolem 10 000 a kontinuálně klesá. Vysoké mzdové náklady mají negativní vliv na stav výnosů a z toho vyplývající nutnost racionalizace vede často k ekologicky nepříznivému nasazování těžkých strojů.

Obecně vykazují horské lesy zvýšenou senzibilitu vůči hospodářským zákrokům a tím i vůči výraznému nebezpečí ireverzibility jednou proběhlých nebo probíhajících procesů. Intenzita lesnického hospodaření v alpských oblastech je přímo závislá na orografických podmínkách, jako např. příkrost svahů, na stupni zpřístupnění nebo i odloučenosti stanovišť. Na zpřístupněných lesních stanovištích mají zvolené pěstební metody jako např. pasečný nebo výběrný les, přirozená nebo umělá obnova lesa, volba druhu dřevin na stanovišti, obnova porostů, jejich čistka a probírka a v neposlední řadě i těžební technologie, např. s nasazením harvestorů, často rozhodující vliv i na biodiverzitu.

Lesnické hospodaření v Alpách lze označit jako hospodaření v nepříznivých lesních oblastech. Tato definice se týká především horských stanovišť s nízkou půdní produktivitou a problematickými klimatickými podmínkami, kde na větších plochách, např. v jihovýchodní části Štýrska (Steiermark), převažuje smíšená produkce: vedle lesního i zemědělské hospodářství, vinařství, sadařství nebo i chov užitkových zvířat.

Škodliví činitelé v lesích

Hmyzí škůdci poškozují každoročně a se stoupající tendencí velké plochy lesů rakouských Alp. V krizových, smrštěmi a rekordně vysokými teplotami poškozených a oslabe-ných lesních oblastech se přemnožují hlavně lýkožrout smrkový, modřínový a lesklý (Ips typographus, I. cembrae, Pityogenes chalcographus), regionálně i různí škůdci borovice. Velké holiny zanechaly v Alpách smrště a následné zamoření hmyzem v roce 2002.

Signifikantní nebezpečí pro alpské lesy vyplývá ze systému výkonu práva myslivosti. Rakouské honební právo je vázáno na pozemkový majetek a umožňuje mnohým větším lesním podnikům zřetelně zvyšovat hospodářský výnos. Kombinace hospodářského významu myslivosti a starých, invariabilních mysliveckých tradic vede často k regionálně převýšeným stavům spárkaté zvěře a tím i k zvý-šenému ohryzu. Výsledkem je narušená, často i zcela znemožněná přirozená obnova lesů. Dalšími následky jsou přestárlé lesy nebo i zánik starých porostů, ztráta ochranných a sociálních funkcí a současně i biodiverzity horských lesů. Selektivní ohryz zapříčiňuje i zánik ekologicky cenných dřevin jako např. jedle a některých listnatých druhů a následně také změnu přírodních lesních společenstev. Na ohryzu lesních porostů, zvláště v západní části Alp, má tradičně podíl i pastva hospodářských zvířat, která v některých oblastech škody způsobené lesní zvěří dokonce převyšuje.

Rakouská lesní zpráva o škodách zvěří uvádí, že zmlazování všech pěstebně žádoucích dřevin je bez ochranných opatření možné jen na necelé třetině lesní plochy. 70 % lesních ploch se tedy zmlazuje jinými dřevinami, než je žádoucí z hlediska zachování přirozené formy smíšení.

Lesy, jako žádná jiná forma vegetace a ob-zvlášť lesní půda, hrají důležitou roli jako filtr a akumulátor škodlivin. To má na jedné straně vliv na zlepšení kvality ovzduší, na druhé straně zatěžují nahromaděné škodlivé látky ekosystém. Eutrofující dusíkaté a kyselé sirné sloučeniny, těžké kovy, organické sloučeniny a jiné škodliviny průmyslu pronikají do lesních ekosystémů, tím je poškozují a v negativním smyslu přetvářejí.

Horské lesy, přírodní bariéry velkoplošně proudících vzduchových mas, snižují intenzitu obsahu škodlivých imisí ve vzduchu. Díky geomorfologické situaci (35 % karbonátové substráty, mladé postglaciální půdy) je velká část lesních půd dostatečně stabilní proti působení kyselin. 23 % půd je původně nebo z antropogenních důvodů silně kyselých, dalších 20 % je labilních vůči dodatečnému vnášení protonů, které vnikají do půdy spolu s kyselými atmosférickými srážkami, obsahujícími kyseliny uhličitou (H2CO3), solnou (HCl) a především dusičnou (HNO3) a sírovou (H2SO4), na okrajích lesů také s kyselými hnojivy jako síran amonný [(NH4)2SO4] nebo superfosfát (P2O5). Zásoba lesních půd dusíkem je deficitní.

Další škodlivá, alpské lesy zatěžující látka je bezbarvý, jedovatý a chemicky velmi reaktivní ozón (O3). Protože v Alpách koncentrace ozónu během nočních hodin klesá jen nepatrně, jsou horské lesy daleko silněji zatěžovány než lesy v nížinách. Všeobecně platné kritické úrovně pro ozón jsou v lesích skoro na celém území Rakouska pravidelně překračovány.

Zvláštní úkoly pro lesnické hospodaření v Alpách vyplývají z globálních tendencí změny klimatu. Horská obydlí a jejich obyvatelé, infrastruktura a průmyslová zařízení se nacházejí pod rostoucím nebezpečím přírodních kalamit. Zájmové konflikty mezi přívrženci ochranných opatření a zájemci o země-dělskou produkci rostou. V této souvislosti bude mít vyvážené prostorové plánování v Alpách v příštích letech rostoucí význam.

Projekt „Nová partnerství v Alpách“

Projekt byl založen v druhé polovině roku 2009 díky rakouské iniciativě za účelem optimálního prostorového plánování v horských oblastech EU. Jeho název je současně programem: INTERREG-Programme climate change adaptation by spatial planning in the Alpine space (CLISP) – Mezioblastní program adaptace klimatických změn v rámci prostorového plánování v alpských oblastech. Rakouskými partnery projektu jsou Úřad pro životní prostředí (vedoucí organizace), Ministerstvo pro otázky životní existence, Spolkové výzkumné a vzdělávací centrum pro les, přírodní kalamity a krajinu a jednotlivá oddělení prostorového plánování v úřadech zemských vlád ve Štýrsku, Solnohradsku a Horním Rakousku. Jako další partneři projektu figurují organizace a oddělení prostorového plánování příslušných ministerstev v Německu, Itálii, Slovinsku, Lichtenštejnsku a Švýcarsku.

Jedním z hlavních cílů tohoto projektu je identifikace a hodnocení regionálních kritických změn klimatu ve srovnání s modelovými oblastmi. Dalším klíčovým bodem je mezinárodní, národní a regionální výměna zkušeností a informací a koordinace mezi jednotlivými vědními obory a veřejností. Úzkou spolupráci mezi jednotlivými partnery projektu zajišťuje poradní sbor ve vídeňském Úřadu pro životní prostředí, sestávající z mezinárodních a federálních organizací, institucí a národních grémií odborníků. Jejich společným cílem je zvyšování povědomí a flexibility orgánů výkonné moci, plánovacích úřadů, jakož i veřejnosti vůči problematice klimatických změn a prosto-rového plánování v alpských oblastech. O vý-sledcích a zkušenostech v rámci projektu informuje poradní sbor všechny příslušné orgány v Alpách a ostatních horských oblastech. Celkové náklady projektu přesahují 2,5 mil. eur.

Další, v červnu 2009 pod názvem „MANFRED“ (Management strategies to adapt Alpine space forests to climate change risks) schválený INTERREG-projekt má podobnou tématiku. S dobou platnosti do roku 2012 se odborníci z Německa, Francie, Itálie, Rakouska, Slovinska a Švýcarska zabývají výzkumem strategií přizpůsobování lesů v Alpách změnám klimatu.

Seznam použité a doporučené literatury je k dispozici u autora.

Autor:

Stan Cejchan

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Ex Institut für Weltforstwirtschaft

der Bundesforschungsanstalt für Forst- und Holzwirtschaft, Hamburg

Foto: autor