Přínos jedinců buku vtroušených do jehličnatých monokultur k obnově a přestavbě lesa

Pronikání dřeviny ze zbytků mateřské populace hluboko do nepřirozeného prostředí jehličnaté monokultury je v pěstební praxi dávno známo. Přesto dnes překvapuje mnohdy až „invazní“ návrat buku na původní stanoviště, k čemuž, mimo častější semenné úrody, nepochybně přispívá i jeho široká ekologická valence.

Protože je opravdu velmi málo vědeckých poznatků o zmíněném jevu, o které by se lesnická praxe mohla opřít, věnovali jsme se mu na ústavu pěstění lesů LDF v Brně v rámci mé disertace. Hlavní hospodářské využití předpokládáme ve vrchovinných a nižších horských polohách, proto jsme zvolili za základní výzkumný objekt lesní komplex „Křemešník“ u Lesů města Pelhřimova v jedlobukovém LVS (680 m n. m.) a ten doplnili o experimentální porost v revíru „Černé lesy“ na LS LČR Telč v bukovém LVS (550 m n. m.) a experimen-tální objekt „Ansprung“ v saské části Krušných hor ve smrkojedlobukovém LVS (730 m n. m.). Ve všech případech se jedná o smrkovou monokulturu ve věku od 60 do 100 let s vtroušenými fruktifikujícími jedinci buku. Soudíme, že pro zefektivňování pěstování lesa je cenné každé vědecké poznání, které podpoří a usměrní prostou pěstební empirii, která je ovšem vždy cenná a podnětná.

S vědomím komplexnosti jevu a jeho spletitých souvislostí jsme se dopracovali k uspoko-jivé odpovědi na dvě otázky, které považujeme za zásadní, aby bylo možné odpovědět i na otázku třetí, totiž jak tohoto jevu účelně pěstebně využít při stabilizaci smrkového hospodářství.

Otázka 1 – jaké postavení a vlastnosti mají vtroušené mateřské stromy?

Dospělé buky vtroušené ve 2. generaci smrkových porostů jsou hojně k vidění napříč celou Českomoravskou vrchovinou a prokaza-telně i v jiných oblastech ČR a střední Evropy. Jejich ponechávání do dalšího obmýtí tedy muselo existovat v tehdejším obecném povědomí lesních hospodářů. Na Křemešníku tak soudíme podle místních archiválií. Nadlesní Gustav Peikert v publikaci z r. 1901 „Statis-ticko-topografický a lesnický popis velkostatku král. města Pelhřimova“ k obnově porostů z 1. pol. 19. stol. uvádí: „Zmýcení sečí díti se mělo na holo, při čemž však mělo na 1 jitro as 16-20 „borových“ aneb 8-10 „bukových“ semenáčů, kde takové byly, státi ponecháno býti,“ dále za jeho působení (přelom 19. a 20. stol.) „při vyplévání a probírce protěžují se všemožně dřeviny přimísené a jest očekávati, že při bedlivém pěstění typy tyto v porosty výsledné se vyvinou.“

Celkem bylo na „Křemešníku“ mapováno 883 vtroušených jedinců buku na cca 800 ha porostní plochy ve shlukovitém rozmístění. Při rekonstrukci vývoje stromů pomocí letokruhové analýzy byl odhadnut jejich současný věk na 140 až 190 let, nejstarší stromy mohou mít i přes 200 let. Zpočátku rostly v potlačení dominantním smrkem (1. generace). Po odtěžení porostu na počátku 20. stol. zůstaly jako výstavky (výčet. tloušťka okolo 20 cm) do následné – současné generace smrku. Buk reagoval na uvolnění expanzí koruny do volného prostoru a následně výrazným zvýšením tloušťkového růstu, proto dnes dosahuje značných dimenzí kmene i koruny se středními hodnotami výčetní tloušťky 66 cm, výšky 31 m, šířky koruny 11 m a její délky 23 m při růstové ploše stromu okolo 100 m2. Tím získává kompetiční výhodu oproti smrku. Některé znaky (např. dlouhé rozložité koruny, silné větve, často netvárný kmen) solitérního růstu přetrvávají dodnes. Vzhledem k popsanému vývoji dnes překvapuje zejména vitalita těchto stromů. I v tomto věku byly u dvou třetin stromů pozorovány známky zmlazování, přičemž ve 40 % případů bylo hojné až bohaté. Hojnost zmlazení souvisí se stromovou třídou i rozvojem koruny, přičemž překvapilo zmlazování i potlačených stromů s deformovanou korunou.

Otázka 2 – jaký je rozsah a prostorové rozložení zmlazení?

Při šíření buku, podobně i dubu, hrají významnou roli zvířata (zoochorie). Mezi největší konzumenty se z ptáků počítá sojka, z hlodavců pak zejména norník nebo myšice. Zvláště v Německu je proces tzv. „sojčí síje“ dubu v borových porostech již delší dobu široce využívaný. Je předpoklad, že podobně tomu bude s bukem ve smrkových monokulturách. Zjistili jsme, že se zvětšující se vzdáleností od stromu se hustota zmlazení do 15–30 m od stromu snižovala výrazně (z počáteční hustoty několika desítek až stovek tis. jedinců na 1 ha jen na několik tisíc), dále se hustota vlivem živočichů překvapivě pohybovala kolem konstantní hodnoty několika stovek jedinců na 1 ha, a to do vzdálenosti i nad 250 m bez ohledu na konfiguraci terénu, tedy i proti svahu. Popsaný proces jsme matematicky vyjádřili modelovou křivkou. Další faktory (světlo, půdní vláha a živiny) lze do určité míry pěstebně ovlivnit regulací porostní clony. V námi studovaných případech se cloněná plocha 60–70 %, resp. zakmenění okolo 0,8, max. 0,7, ukázaly jako optimální pro odrůstání bukového zmlazení. Zmlazení buku odrůstalo nejlépe spíše v malých mezerách (okolo 1 aru), přímo pod korunami mateřských stromů byl růst naopak zřetelně brzděn. Současně vznikající zmlazení smrku je vázáno na mezery větší než 4 ary, přičemž v definovaném optimu buku se smrk teprve začíná významněji objevovat a v bukovém zmlazení se na daných stanovištích prosadí až při daleko větším osvětlení, tj. při zakmenění 0,6 a nižším.

Otázka 3 – jak zmlazení účelně zapojit do obnovy a přestavby lesa?

Každé zmlazení buku ve smrkových monokulturách samozřejmě nemá bezprostřední hospodářskou hodnotu zaručující spolehlivý výsledek obnovy či přestavby porostu. V prvé řadě musí dosáhnout určitou hustotu a být vitální. Při dostatečně rovnoměrném zmlazení lze za ještě akceptovatelnou považovat hustotu nad 15 tis. jedinců na 1 ha. Té lze dosáhnout do vzdálenosti přibližně 20 m od mateřského stromu, tzn. přibližně dvojnásobku šířky koruny. Teoreticky by tedy přítomnost dvou až tří plodících stromů na 1 ha porostní plochy měla stačit k zajištění 30 % podílu buku v následné porostní generaci, ovšem za předpokladu, že zmlazení nebude ničeno zvěří. Právě v rozsáhlých smrkových monokulturách s minimálním a izolovaným zastoupením buku znamená nezbytná ochrana před zvěří největší finanční náklad. V oblastech s významnější příměsí buku, kde nedochází k lokální koncentraci zvěře, nebylo oplocení bezpodmínečně nutné. Avšak i zmlazení o malé hustotě má svůj význam do budoucnosti. Pokud z něj odroste do mýtnosti základního porostu několik vzrostlých vitálních stromů, vznikne z nich další zmlazení, nehledě na meliorační účinek skupin buku.

Popisované zmlazení buku se dostavuje zcela samovolně, napadne však, že by mohlo být hospodářsky lépe zhodnoceno, pokud bude pěstebně podporováno. Jde o dvojí – o péči o vlastní strom a vytváření podmínek pro zmlazení:

- Již v pozdních probírkách uvolňováním stromu dosáhnout toho, že nakonec obsáhne až 100 m2 růstové plochy a tím se vytvoří nejlepší předpoklady pro fruktifikaci.

- Prosvětlováním v okolí mateřského stromu vytvářet vhodné porostní mikroklima pro uchycení a růst semenáčků buku. Při významnější semenné úrodě buku, která nastává v nepravidelných dvou až tříročních periodách, se obnovní postup sestává z maloplošné skupinovitě clonné seče, kde mateřský strom tvoří přibližně střed obnovního prvku – clonného kotlíku (cca 15 arů). V počátečních fázích obnovy doporučujeme slabší intenzitu (dle povahy stanoviště zakmenění max. do 0,7) prosvětlovacích zásahů i nepravidelně po ploše s vytvářením menších mezer (okolo 1 aru) pro příznivý světelný a vlhkostní režim porostního prostředí i s ohledem na negativní konkurenci smrkového zmlazení a buřeně. Později (cca 10–15 let) při odcloňování a rozšiřování kotlíků (obnova smrku) je možno mateřské jedince buku buď ponechat pro další fruktifikaci a zvýšení biodiverzity, nebo vytěžit. Případná místa bez zmlazení je možné doplnit umělou obnovou dřevinami obnovního cíle. Je výhodnější oplotit více prvků (stromů) naráz (max. rozestup mezi stromy cca 40 m).

Při prostorovém uspořádání se z techno-logického hlediska i pro biologický účinek nabízí v prvé řadě i nepravidelné liniové uspořádání obnovních prvků s bukem, které se propojí ve funkční zpevňovací žebro.

Závěrem

Výsledky zjištěné z konkrétních lokalit mohou být obecně platné v nejrůznějších přírodních a porostních podmínkách. Zde specifický případ zmlazování starých dvougeneračních stromů se může týkat všech jedinců schopných fruktifikace, a nejen to. V širším pohledu se potvrdilo, že vtroušené dřeviny, často opomíjené pro své nepatrné zastoupení, mohou mít pro vývoj lesa dalekosáhlý význam. Při výchově stejnorodých porostů je tedy naprosto nezbytná a samozřejmá podpora všech obzvláště cílových přimíšených a vtrou-šených stanovištně vhodných dřevin.

Dávná myšlenka ekologicky stabilního hospodářského lesa, sestávajícího se ze smíšených, věkově a prostorově rozrůzněných porostů, je stále aktuální. Naši předkové nám ve smrkových monokulturách mnohde zanechali možnost jejich nápravy. Využití reprodukčního potenciálu vtroušených zbytků autochtonních dřevin při zavádění tzv. melioračních a zpevňujících dřevin může být biologicky i ekonomicky zajímavým racionalizačním prvkem.

Pod odbornou záštitou prof. Ing. Vladimíra Tesaře, CSc. vypracováno v rámci projektu MSM 6215648902 „Les a dřevo - podpora funkčně integrovaného lesního hospodářství a využívání dřeva jako obnovitelné suroviny“ - Etapa 2. Přestavba smrkových monokultur a její ekonomické dopady - 02/02/01 Změny textury lesa v průběhu přestavby.

Autor: Ing. Lumír Dobrovolný, Ph.D.

Ústav zakládání a pěstění lesa,

LDF MENDELU Brno

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor