Propásneme šanci ozvat se o souhrnnou přímou platbu?

Všechna navrhovaná řešení se zabývají různými aspekty povinností vlastníků lesů či poskytováním služeb ve veřejném zájmu, které je třeba v lesnické politice dořešit.

Není mnoho příležitostí, jak se snažit tuto problematiku řešit, než právě v připravované nové státní lesnické politice, která by měla vycházet, nebo se alespoň opírat o teze a dopo-ručení Národního lesnického programu.

Musíme si být vědomi toho, že to bude po 18 letech komplexní materiál, který se dostane do vlády a ve kterém je možné tuto problematiku řešit.

Bylo by proto škoda tuto příležitost promarnit. Je proto mrzuté, že vlastní resort se v připomínkách ke KA 1 (Zvýšit ekonomickou životaschopnost a konkurenceschopnost TUH) vyjádřil k tomuto pokusu odmítavě a bohužel odmítavě se k němu stavějí i někteří vlastníci lesů, což je vůbec nepochopitelné.

V resortu MZe je LH dlouhodobě popelkou, a pokud jsou zde řešeny nějaké ekonomické problémy či konkurenceschopnost, tak se stále hovoří a jedná pouze o zemědělství.

Je možné, že se tvůrci jednotlivých expertních návrhů nevyjádřili dost jednoznačně a že se dokonce jednotlivé klíčové akce mohou v řešení různit. Pokusím se zde proto navrhnout možnost řešení alespoň některých problémů navrhovaných ve výše uvedených klíčových akcích tzv. souhrnnou přímou platbou na 1 hektar lesní půdy.

Proč přímá platba?

Existuje zde totiž již analogie k zeměděl-skému hospodaření. Tam se vyplácí na hektar zemědělské půdy přímá platba, která se nazývá SAPS a je proplácena Státním zemědělským intervenčním fondem (SZIF).

Zatímco zemědělci dostávají tuto podporu víceméně automaticky, návrhy uváděné v NLP ji podmiňují splněním mnoha podmínek vlastníky lesů, a to nehledě  na to, že lesní majetek je přístupný celé společnosti bez omezení a že jí přináší mnoho řízených i neřízených užitků. Co z těchto užitků oproti tomu přináší zemědělská půda kromě péče o krajinu jen tím, že je obdělávána, odmyslíme-li si u obou oborů vlastní produkční funkci?

Slyšíme-li argumentaci, že v současnosti není kvůli pokrizovému období nejvhodnější čas na zavádění přímé platby, tak nezbývá než argumentovat tím, že zemědělci naopak požadují její zvýšení a nezřekli se přímých podpor proto, že byla obtížná ekonomická situace.

Je potřeba brát zavedení přímé platby jako systémové opatření, které se může projevit nejdříve po přijetí státní lesnické politiky.

Co se rozumí pojmem souhrnná přímá platba?

Jedna skupina omezení, pro které by měla být zavedena souhrnná přímá platba vlastníkovi lesa za jejich strpění, případně své aktivity stanovené zákonem, je uvedena výčtem v „Realizačním projektu KA 1 – průběžné 03“ na stránkách NLP (web ÚHÚL). Jedná se v KA 1 o prioritu 1.3 a její skupinu 3 –„omezení, u nichž nárok vlastníka lesa na újmu zcela chybí, kde cílem je kompenzace níže uvedených újem formou souhrnné přímé platby na plochu lesa obhospodařovaného způsobem, aby plnil veřejností požadované mimoprodukční funkce lesa“.

Výpis aktivit z výše uvedené skupiny znamená, že bude-li zavedena souhrnná přímá platba na hektar, jsou tato zákonná opatření akceptovatelná. Tedy nikoliv, že by za takovéto každé opatření následovala přímá platba. Dokonce je k tomu možné realisticky zavést i jakousi „dobrou praxi“ jak budou veřejností požadované funkce plněny.

Tato tzv. „dobrá praxe“ nám může tvořit můstek, kterým se dostáváme jak k opatřením v KA 9, tak v KA 3 NLP.

V KA 9 (Zlepšení zdravotního stavu a ochrany lesů) se měly v bodě 9.9 řešit „platby za ekosystémové služby, nebo jiná opatření“. K řešení je však navržena jen vodohospodářská funkce, což nepostačuje. Nicméně v bodě 9.7 se navrhuje: „Vypustit ustanovení zákona o povinnosti vlastníka strpět omezení jeho hospodaření pro veřejné zájmy na lesích“ a dále „Definovat lesnické služby ve veřejném zájmu a způsob, jak se konkrétně zabezpečují v lesích různého druhu vlastnictví...“ Zde se přibližujeme možnosti definovat lesnické služby ve veřejném zájmu, které by bylo možné řešit souhrnnou přímou platbou.

Vždy by záleželo na tom, jak ona souhrnná přímá platba bude vysoká a kolik tedy služeb pro veřejnost lze výčtem za to vlastníkovi „naložit“. Záleží na zvolené a přijaté metodice.

U klíčové akce 3 (Zlepšit zhodnocení a marketing lesních nedřevních užitků a služeb) je situace sice podobná, ale přesto odlišná ve svých řešeních. Tato klíčová akce totiž ve svých řešeních poprvé v lesnické politice (nikoliv poprvé myšlenkami, s nimi již před delší dobou přišel Vladimír Krečmer) přichází s možností plateb za lesnické nedřevní komodity a služby (LNKS) vlastníkovi lesa.

KA 3 navrhuje mimo jiné: „Vyjasnit, které produkty (zboží, služby) odpovídají sociální povinnosti ve smyslu funkcí lesa, a které by byly obchodovatelné“ a dále „Jasně formulovat právo vlastníků lesa vybírat finanční náhradu za specifické formy užívání lesa (při respektování právních požadavků spojených s právem vstupu do lesa)“.

Dá se tedy chápat, že pokud vyjasníme, které produkty odpovídají oné sociální povinnosti ve smyslu funkcí lesa (a nejsou tedy přímo obchodovatelné, že by se za ně dala vybírat přímo finanční úhrada), že by to opět mohla být skupina produktů (služeb), která by šla řešit souhrnnou přímou platbou. Ostatní produkty by byly tržně obchodovatelné. Autoři řešení KA 3 se nemusí s tímto návrhem ztotožňovat, nicméně si myslím, že souhrnnou přímou platbou by šlo opravdu řešit více problémů z různých KA takto „souhrnně“.

Proč usilovat o zásadní změnu systému podpor v LH pro zvyšování jeho konkurenceschopnosti?

Níže se pokusím popsat většinu důvodů vedoucích k tomu, že je třeba současný systém změnit.

Lze totiž souhlasit s vyjádřením Vladimíra Zatloukala v expertíze NLP I, kde uvedl, že „základní problém, proč nenastala změna orientace lesního hospodářství na polyfunkční, je v tom, že takto formulovaná společenská objednávka nemá odpovídající ekonomické krytí“.

Zásadní chybou je, že stát dosud přímo nedefinoval, k čemu společnost lesy potřebuje, nedefinoval veřejný zájem v lesích, a tím současně ani nestanovil míru státní účasti za lesem poskytované služby ve veřejném zájmu, resp. příspěvek nestátním vlastníkům lesa za „držení lesa“ jako majetku zvláštního druhu a předmětu veřejného zájmu, s kterým je legislativně omezené nakládání ve prospěch společnosti.

Držení majetku tohoto druhu ku prospěchu společnosti stát neocenil ani daňovými úlevami.

Stát by měl předem stanovit, jaká je priorita lesa obecně v žebříčku státem podporovaných hodnot, dále jaká je hodnota konkrétního lesa jako nositele prospěšných funkcí pro společnost (kategorie), a teprve následně bychom se měli zabývat prioritami struktury motivační podpory.

Měla by se odlišit podpora vlastníků za držení lesa jako nositele prospěšných funkcí a jeho zvelebování (která by se netýkala státního vlastnictví) od podpory rozvoje prospěšných funkcí (služby) pro společnost, týkající se všech druhů vlastnictví (v některých případech tedy i státního).

Společnost musí definovaným způsobem motivovat vlastníka držet a zvelebovat les, protože i produkční les je nositelem některých funkcí, které sice nevyžadují kompenzace, ale které společnosti slouží, byť vznikají převážně tzv. úplavem (např. funkce rekreační, zdravotní, estetická, klimatická apod.). Proto, ač bude souhrnná platba diferencována podle kategorií, není možné vyloučit zcela z této platby kategorii lesů hospodářských. I zde musí být oceněno „držení lesa“, byť jinou částkou než u lesů se zvýšenými společenskými požadavky.

Nelze se smířit s konstatováním, že podobná podpora není ani v EU. Zaprvé ve vyspělých státech EU není vůbec obvyklé, aby soukromé lesy byly veřejně přístupné, a dokonce s tak neobvyklou mírou jejich využívání společností jako u nás, a to bez kompenzace společnosti vlastníkům lesů. Zadruhé zpřístupnění soukromých lesů je i v některých z těchto států finančně podporováno – např. ve Velké Británii – program Woodland Grand Scheme.

Dotační podpora má sice u nás právní rámec v § 46 zákona o lesích, na jehož základě se stát zavázal podporovat hospodaření v lesích jednak formou poskytování služeb, jednak formou finančních příspěvků. Avšak celková roční výše finančních prostředků poskytovaných v rámci dotační politiky rezortu MZe do odvětví LH je nedostačující, a proto je třeba se zaměřit nejen na její navýšení, ale hledat další zdroje. Navíc proplácení dotačních podpor je v různých krajích řešeno odlišně a při nedostatku prostředků jsou dotace silně omezovány.

Při tvorbě Základních principů státní lesnické politiky v roce 1993 bylo vypočteno odvětvím LH MZe, že LH potřebuje pro zavedení principů trvale udržitelného hospodaření ročně 1,445 mld. Kč. Výše této předpokládané roční sumy dotačních prostředků však od té doby nebylo dosaženo. Nejvíce to bylo v roce 2000 (1 171 mil. Kč). Od té doby podpora státem opět klesala. V současnosti je na úrovni kolem 50 % uvažované výše. Ve srovnání s vývojem nákladů za 18 let se jedná o absolutní propad podpory LH, a to ze všech zdrojů dohromady. Bylo by zajímavé porovnání s podporou státu v oblasti zemědělství. Pokud si lze vzpomenout na srovnatelný rok, potom dotace do zemědělství stouply od té doby přibližně o 600 %.

Nelze spoléhat jen na zdroje MZe

Již z toho vyplývá, že se nelze spoléhat jen na zdroje MZe, ale hledat možnosti využití dalších zdrojů, jako je např. Státní fond životního prostředí nebo daňové úlevy.

Uvnitř rezortu by to mělo být řešeno přerozdělením rámce prostředků rozpočtově přidělovaných MZe, neboť LH zůstává dosud neustále na okraji zájmů vlastního rezortu.

Přímá platba v zemědělství na 1 ha půdy v roce 2010 činila 4 061 Kč. Za rok bylo vyplaceno 14 mld. Kč na přímou platbu. Kdyby v LH platba na 1 ha činila jen 10–20 % platby v zemědělství, byl by to pro LH obrovský přínos.

Další možnosti zvýšení konkurenceschopnosti LH v daňové oblasti

Les je specifický majetek přinášející společnosti formou mimoprodukčních funkcí užitky, jejichž přínos většinou zatím nedovedeme vyčíslit, a tudíž ani jako „službu“ ocenit. Proto by vlastníci lesů za jejich držení měli být nejméně osvobozeni od daně z pozemků, případně by ještě mohla být minimalizována daň z příjmů z lesa. V některých zemích (Velká Británie, Švédsko, Finsko, Holandsko apod.) se daň z lesa jako majetku neplatí vůbec, ve většině zemí se platí pouze jedna z těchto daní.

V České republice neexistují plošné daňové úlevy pro vlastníky lesů, a to přesto, že všechny lesy jsou dle § 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, významnými krajinnými prvky. Jelikož ostatní druhy významných krajinných prvků nejsou předmětem daně z pozemku, nebo jsou od daně osvobozeny, bylo by žádoucí toto osvobození právní úpravou provést i v případě všech kategorií lesů (dosud je osvobozena pouze kategorie lesů ochranných, lesů zvláštního určení a lesů v imisních pásmech A a B).

Na závěr lze uvést, že zavedení souhrnné přímé platby na hektar lesa by bylo vhodnou odpovědí společnosti na  zodpovědnou starost vlastníků o jejich majetek, který ve značné míře slouží také veřejnosti. Je snad tak obtížné to pochopit?

Musíme se o to však postarat sami. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Autor:

František Morávek

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.