Kauza krkonošská kleč

Geneze kleče v Krkonoších

Určujícím dokumentem pro hospodaření s přírodou Krkonošského národního parku je schválený Plán péče pro období 2010–2020. Zabývá se nejen lesními ekosystémy, ale i biomem arkto-alpínské tundry (oblastí nad alpínskou hranicí lesa), zaujímající na české straně hor plochu 4 500 ha. Jeho součástí je i v současné době realizovaná redukce hustoty porostů kleče rekonstruovaných po roce 1952. Plán vychází ze zákonem definovaného a proklamovaného obecného poslání národních parků „uchovat jedinečné původní biocenózy a zasahovat do nich tak, aby se přiblížily původnímu stavu před antropogenními zásahy“. Proto by při jeho tvorbě a realizaci mělo být rozhodujícím a základním předpokladem tento původní, přirozený stav co nejpřesněji poznat, definovat, a pokud možno aktivně ovlivňovat. Jak je z plánu patrné, tato zásada pro oblast tundry neplatí. Historie zdejší vegetace jednoznačně prokazuje, že kleč se sem rozšířila asi před 2 500 lety a obsadila postupně převážnou část území s výjimkou ploch s podmínkami neodpovídajícími růstu dřevin (kamenné sutě, deflační vrcholy, sněhová vyležiska apod.). Bylo to umožněno širokou ekologickou amplitudou kleče i stavem vegetace, která nebyla tehdy silným konkurenčním prostředím. Do těchto porostů kleče s příměsí smrku zasáhl člověk až ve druhé polovině 16. století, a to zejména po příchodu alpských kolonistů do Krkonoš. Kolonisté byli do oblasti povoláni k těžbě dřeva pro krytí potřeby kutnohorských dolů. Přinesli s sebou i svůj životní styl a způsob obživy zemědělským využíváním postupně i nejvyšších poloh hor, takzvaným budním hospodářstvím. To se stalo hlavní součástí hospodářské činnosti jednotlivých panství a jejich poddaných začátkem 17. století, kdy byla těžba dřeva téměř ukončena. V té době začala i devastace klečových porostů, kterých bylo na základě historických šetření postupně během 400 let zlikvidováno asi 1 000 ha. A právě tento stav, stav na počátcích antropogenní devastace, by měl být považován za původní přirozený a rozhodující pro stanovení péče o tuto oblast s respektováním oscilace průběhu alpínské hranice lesa vlivem globálních změn klimatu i současných požadavků společnosti. Přiblížení se tomuto stavu a nastartování přirozeného vývoje bylo cílem rekonstrukce porostů po roce 1952. Při současném rozhodování je však za původní, žádoucí a cílový považován stav dosažený po období několik století trvajícího poměrně rozsáhlého využívání oblasti člověkem. Zde je nutno hledat základ rozporů ve stanovení péče o oblast tundry.

Důvody devastace smrko-klečových porostů

K devastaci smrko-klečových porostů došlo především z důvodu získat dostatek plochy k pastvě dobytka a sklizni trávy. Byly proto vybírány plochy s pokud možno kvalitní skladbou vegetace bezpečně přístupné pro dobytek (náhorní roviny Labské, Bílé a Čertovy louky i Dvorské pláně). Byly to polohy částečně známé, poněvadž tudy snad již někdy v 10. století procházely dvě zemské stezky z Čech do Slezska. Značný podíl na likvidaci kleče měla i spotřeba palivového dřeva, které bylo těženo na přístupnějších místech i po vytěžení ploch využitelných k rozšíření luk. Je samozřejmé, že zdejší obyvatelé, žijící často na hranici existenčního minima, povolení a služebnosti (věcného břemene pastvy, sklizně trávy, braní palivového dřeva aj.) daná vrchností jistě překračovali. Sama panství rozšiřování „bezlesí“ nebránila, měla o něj naopak zájem, poněvadž tím získala určité platby za nájem apod., alespoň částečně kryjící daně z plochy, doposud ležící bez užitku. Převážnou část ploch po zlikvidovaných porostech ovládla společenstva s dominantní smilkou tuhou během dalších asi 150 let. Neobyčejně stálá smilková společenstva dlouhodobě udržována trvalým hospodařením jsou dnes často považovaná v téměř celém rozsahu za původní, hlavní a nejcennější součást dnes vymezované travnaté tundry. Nepůvodnost jejich převážné části dokládá i nejstarší popis vegetace z konce 15. století (Schwenckfeldt 1601), ze kterého je patrné, že ojedinělé smilkové loučky v porostech kleče byly plošně bezvýznamné. Poznání nedobrého vlivu změn vegetace tundry likvidací porostů kleče na rozsáhlém území a rozšíření porostů smilky tuhé, negativně ovlivňujících vodohospodářské působení, bylo jednou z hlavních příčin a argumentů lesního hospodářství pro jejich rekonstrukci. První snahy o částečnou rekonstrukci probíhaly již v letech 1870 až 1913 po katastrofálních povodních, ale zejména potom v roce 1952 až do roku 1991.

Obnova porostů kleče po roce 1952

Oblast nad alpínskou hranicí lesa se stala součástí lesního půdního fondu a podniku Státních lesů, který v nich po roce 1945 hospodařil, bylo tehdy dáno za úkol vyřešit její obhospodařování. Odsunem německého obyvatelstva byla oblast téměř vylidněna a tím byl zlikvidován i dosavadní způsob jejího obhospodařování – budní hospodářství. Po dlouhých jednáních bylo rozhodnuto obnovit zdejší ekosystémy, převážně klečové porosty zlikvidované během předchozího hospodaření na ploše asi 1 000 ha, a to zcela uváženě a reálně z vodohospodářských důvodů s respektováním funkce ochrany přírody. Výzkumný ústav pro pěstování lesů, semenářství a školkařství v Opočně (pozdější součást Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Zbraslav – Strnady) vypracoval v roce 1952 ve spolupráci s Výzkumným ústavem rašelinářským Generální plán zalesnění (rekonstrukce). Plán byl Ministerstvem lesního a vodního hospodářství schválen v roce 1952 a započalo se s jeho realizací. Odborným řešením řady problémů, vyplývajících z výjimečnosti akce v daných podmínkách, byla pověřena zmíněná Výzkumná stanice v Opočně. Praktickou realizací se zabývaly Závody lesnicko technických meliorací v Liberci a Hradci Králové, později sloučené pod Správu lesnicko-technických meliorací oddělení biologické činnosti ve Vrchlabí, které na základě praktických poznatků a výsledků výzkumu zpracovávaly detailní biotechnické projekty, Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Hradci Králové vypracoval Speciální lesní hospodářské plány. Všechny tyto podklady procházely tehdy předepsaným oponentním i schvalovacím řízením, ve kterém měla rozhodující slovo Správa KRNAP.

Plocha bez porostů dřevin byla odhadnuta na 1 430 ha, to jest asi 30 % celkové výměry plochy tundry. Z ní bylo z obnovy vyloučeno celkem 520 ha (173 ha plochy přirozených bezlesí, na kterých kleč nikdy nerostla, 272 ha vyloučeno na základě požadavků ochrany přírody a 74 ha z důvodů zemědělského a turistického využívaní). Pro rekonstrukci porostů bylo vybráno 912 ha, tj. 64 % původní výměry, na základě dalších požadavků ochrany přírody bylo dále vypuštěno 52 ha. Celkem bylo do ukončení akce rozhodnutím Správy KRNAP v roce 1991 založeno 620 ha kultur, to jest 70 % plánované výměry se zastoupením 64 % sazenic kleče, 35 % smrku ztepilého, vrby laponské (pěstovaná vegetativně) a síjí jeřábu ptačího olysalého.

Vlastní realizace projektu obnovy porostů kleče

Plochy určené k rekonstrukci byly vybrány na základě detailního terénního a zejména historického průzkumu. Nesporně vysokou ne-zpochybnitelnou faktografickou hodnotu pro tento účel měly přesně vedené historické materiály lesních úřadů jednotlivých panství. Na některých typech stanovišť, zejména na svazích alpínských vrcholů, bylo rozhodování problematické. Odborní pracovníci parku projednávali svoje připomínky a požadavky s realizátory před zahájením terénních prací přímo na místě, i když změny v plánu byly pro ně provozně obtížně proveditelné.

V plánu druhové skladby obnovy byla jednoznačně dominantním druhem stanovena kleč horská Pinus mugo ssp. pumilio. Možnost jejího přirozeného návratu na plochy autovegetativní cestou (hřížením) se ukázala jako plošně nevýznamná a přirozená obnova zvláště v porostech smilky velmi omezená a nešlo s ní v přijatelné době v požadovaném rozsahu počítat. Bylo proto rozhodnuto použít obnovu umělou. Jednoznačně bylo nařízeno používat k pěstování sazenic ze semene krkonošského genotypu. Znamenalo to vyloučit ze sběru semen cizí alochtonní provenience z kultur založených v letech 1870 až 1913 osivem kleče importovaného z alpských oblastí Rakouska a Německa. Výsledky průzkumu původnosti porostů kleče byly detailně zpracovány a zmapovány (1:20 000) Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů v Hradci Králové. Cizí provenience na ploše 384 ha byly vyloučeny na základě identifikace porostů podle historických pramenů i morfologických znaků, osivo se nesbíralo ani v kontaktních porostech. Je možné připustit i ojedinělé pochybení, genetickou čistotu mohla ovlivnit i spontánní hybridizace, poněvadž jedinci cizích proveniencí jsou plodní. Podíl cizích genotypů v „nových“ kulturách je však často zveličovaný a zdůvodnění zásahů do porostů z těchto důvodů, jak informují orientační tabule v parku, je nesprávné. Z 500 ha více než před sto lety založených kultur kleče cizí provenience zbývá dnes asi 300 ha. I když působí genetickou destrukci místního genofondu a nelze vyloučit jejich přirozenou obnovu, není patrná snaha o jejich likvidaci.

Sazenice všech použitých dřevin se pěstovaly převážně ve specializovaných lesních školkách na Dvoračkách (1 026 m n.m.) a ve Vysokém na Jizerou (660 m n.m.). Vysazovaly se jako prostokořenné a od roku 1965 částečně i jako obalené v rašelinocelulózových kelímcích. Počítalo se s počtem sazenic 2 500 ks/ha, ovšem požadovalo se vyloučení pravidelného sponu a vytváření přirozených skupin. Tento požadavek se však nepodařilo vždy splnit vzhledem k převážnému využití brigádníků – studentů při výsadbách, se zánikem pravidelnosti se počítalo přirozenou selekcí. Počáteční ztráty kultur nepřesáhly přes nepříznivé pracovní podmínky 20 %. Odbornému vedení akce se během celého jejího průběhu dařilo eliminovat řadu tendenčních, často kategoricky prosazovaných politicky motivovaných návrhů, které by však negativně zasáhly do přírody hor. Bylo to zejména prosazování výsadby limby sibiřské, likvidace porostů smilky plošnou orbou a osetím vhodnějšími druhy trav, terasování svahů, zalesňování trvalých lavinových drah, zvyšování hranice lesa, používání herbicidů k likvidaci smilky apod. Bez závažnějších nedostatků se podařilo udržet a realizovat odbornou úroveň projektu za významné pomoci renomovaných odborníků.

Záměr této rozsáhlé akce, jejímž cílem byla obnova vodohospodářské funkce nejvyšší oblasti hor, tundry, nastartováním vývoje vegetace blízkého jejímu původnímu, přirozenému stavu s respektováním její přírodovědné hodnoty, se podařilo celkem úspěšně realizovat, i když jeho dokončení bylo vedením parku předčasně zastaveno.

Osudy klečových výsadeb

Po roce 1989 došlo k radikálnímu zvratu v hodnocení funkcí Krkonoš i oblasti nad alpínskou hranicí lesa parkem, ze kterého se vytratil její dosud právem nadřazovaný vodohospodářský význam. V roce 1991 došlo k předčasnému zastavení prací na rekonstrukci porostů a na základě požadavku oddělení ochrany přírody bylo doporučeno do kultur zasáhnout redukcí, proředěním, na ploše 240 ha. Vycházelo se z hypotéz, že rozrůstání kultur kleče eliminuje pro tundru typický kryoreliéf a způsobuje ústup vzácných složek zoo-logických a botanických fenoménů. Argu-mentovalo se zejména tím, že zakládání kultur „bez znalostí zákonitostí tundry s význam-nými chybami při realizaci a jejich rozrůstání vede k potlačování fenoménů horské přírody“. Stávající vědecké i populární materiály týkající se přírody Krkonoš od této doby označují výsadby kleče uskutečněné v letech 1952–1991 za faktor ohrožující jedinečnost krkonošské tundry a jsou podrobeny jednostranné kritice. Není konstatován jediný efektivní moment této akce ani poznatky získané při její realizaci.

Již od prvních snah o prosazení zásahu do kultur kleče byl za nejzávažnější argument považován negativní destruktivní vliv rozrůstání keřů na kryogenní tvary půdy, mrazem modelované půdní struktury, které jsou považovány za jeden z nejcennějších přírodních objektů Krkonoš. Ve stanovení doby vzniku kryogenních půd zaujímajících výměru stovky hektarů se odborníci rozcházejí. Není známo, zda vznikly před nástupem kleče a jejich vývoj pokračoval znovu po její likvidaci v 17. století, anebo až později v této době. V každém případě jsou dobře zachované, bez výraznějších destrukcí, i když musely během tisícileté existence projít složitými podmínkami, výkyvy klimatu, pokrytím alespoň mezernatým porostem kleče, antropogenním využíváním budním hospodářstvím (vysekávání a klučení kořenů porostů dřevin, pastva dobytka, sklizeň trávy). K výjimečnosti těchto ploch se při rekonstrukci porostů přihlíželo a plochy s jejich typickým výskytem byly z výsadby vyloučeny, poněvadž byly již v té době dobře známé a zmapované.

Dalším použitým argumentem oprávněnosti zásahu bylo negativní ovlivňování ekosystému, zejména rostlin, vedoucí k ohrožení, až k zániku některých vzácných druhů. Je samozřejmé, že plochy bylinné vegetace se rozrůstáním keřů omezují a mění, je to určité posunutí stadií sukcese a navázání její kontinuity. V oprávněných případech lze růst kleče účelně omezit. Významný úbytek početnosti i výskytu některých vzácných druhů rostlin však nelze přisuzovat v žádném případě realizaci výsadeb po roce 1952, byl pozorován již mnohem dříve před tím. Postupná likvidace porostů kleče na rozsáhlých výměrách se musela významně projevit změnami prostředí, mikroklimatu, vodního režimu, a tím i vegetace. Námitka, že rozrůstáním se zmenšuje rozloha smilkových trávníků, považovaných za hlavní součást takzvané travnaté tundry, je nevhodná. Rozrůstáním porostů kleče se naopak zmenšuje plocha těchto sekundárních, botanicky chudých a zejména vodohospodářsky problematických společenstev, což přispívá k návratu přirozeného stavu vegetace.

Oprávněnou připomínkou k novým kulturám je jejich pravidelnost, vzniklá omezeným používáním požadovaného skupinového uspořádání. Na základě získaných poznatků se však předpokládalo, že v kulturách dojde přirozenou selekcí a individuální variabilitou růstu k postupnému rozpadu nepřirozené struktury a pohledově problematické sponové uniformity. Obdobný proces byl sledován i v kulturách, založených již více než před sto lety, například na Labské a Čertově louce, kde ztráty uhynutím dosáhly téměř padesáti procent. I v „nových“ kulturách dochází ke ztrátám uhynutím kleče, které po 40 letech mírně přesahují 20 %, a v poslední době se zvyšuje ohrožení zesílenými abiotickými a biotitic-kými jevy. Lze proto reálně předpokládat, že v nich bude zachován přirozený poměr plochy bez porostů dřevin, pohybující se v biomu tundry kolem 30 %.

Opomíjení pozitivních funkcí klečových porostů

Současná argumentace zásahu do kultur kleče vychází jednostranně z konstatování jejich negativního vlivu na přírodovědné fenomény a ochranářskou funkci, ty však byly při jejich zakládání respektovány. Zcela opomíjeno, nerespektováno a naopak problematicky zpochybňováno je působení klečových porostů na funkci půdoochrannou, klimatickou, a zejména vodohospodářskou. Porosty kleče ovlivňují ukládání kapalných i tuhých srážek, jejich zasakování i následný odtok. Značné vodohospodářské působení porostů kleče lze předpokládat na náhorních rovinách ležících ve vrcholových částech anemoorografického systému, kde pramenní řeky Mumlava, Labe a Úpa. Určitá část výsadeb byla založena na svazích, kde plní významnou půdoochrannou funkci. Krkonoše včetně biomu tundry byly vyhlášeny v roce 1978 za Chráněnou oblast přirozené akumulace vod s určitým požadovaným režimem hospodaření, vodohospodářský a klimatický význam Krkonoš pro středoevropský prostor je nesporný a nelze ho opomíjet.

Jak to s klečí bude v budoucnu?

O realizaci plošné redukce klečových výsadeb z let 1952 až 1991 bylo rozhodnuto po dlouhých, komplikovaných jednáních a šetře-ních zaměřených na doplnění a ověření některých aspektů. Do plánu péče v roce 2010 bylo zařazeno 180 ha, to znamená 45 % „nových“ kultur, které byly zcela jednoznačně prohlášeny za „nepromyšlený zásah do zdejších přírodních pochodů“, vycházející „z mlhavé až nulové znalosti tundrové přírody, vedoucí k nesmyslnému plánování výsadeb“.

Redukce výsadeb se realizuje podle přesně stanovené metodiky a dokonale propracovaných technologických postupů na přírodovědně hodnotných lokalitách. Podle místní situace se používá čtyř úrovní likvidačních zásahů od 10 do 90 % s preferencí nejvyšší úrovně mezi 50–70 %. Na ploše asi 10 ha se plánuje pozitivní arondace, zaměřená zejména na odstranění nepřirozených hranic vzniklých nedokončením původního projektu zalesnění. S realizací, jejíž náklady z části hrazené Evropskou unií se odhadují na 5 milionů korun, se započalo na podzim v roce 2010 a byla doprovázena rozsáhlou, někdy však až zavádějící publicitou.

Zásahy do těchto převážně z vodohospo-dářských důvodů založených kultur z účelo-vého hlediska – přírodovědných důvodů, jednoho z hlavních poslání parku, lze považovat v omezeném rozsahu za účelné a oprávněné. Je však důležité, aby byly objektivně přehodnoceny a sladěny s plněním všech environmentálních pro KRNAP objektivně dominantních funkcí, půdoochranné, klimatické a zejména vodohospodářské. Bylo by vhodné zvážit i načasování zásahu vzhledem k současně narůstajícímu civilizačnímu tlaku na přírodu a rozvoji škůdců kleče.

Zvýšená pozornost by měla být v oblasti tundry věnována upřesnění zásad péče zaměřená na obnovení stavu blízkého přirozenému, stejně jako tomu je v lesních ekosystémech, a zabývat se zvýšením biodiverzity dřevin, zejména v ekotonu alpínské hranice lesa.

Autor: Ing. Theodor Lokvenc, CSc.

Emeritní pracovník Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti,

Výzkumná stanice Opočno

Foto: archiv VS Opočna