Uhlířství - výroba dřevěného uhlí

Historie výroby dřevěného uhlí

Výroba dřevěného uhlí je prastarého původu. Byla člověku pochopitelná od doby, co začal užívat oheň. Cílená výroba dřevěného uhlí úzce souvisí s produkcí kovů, a je tedy známa nejméně 5 000 let. O výrobních zařízeních však nejsou žádné doklady. Za nepřímé doklady o pálení dřevěného uhlí jsou v archeologické a historické literatuře považovány zmínky o zpracování kovů.

Pro silné sociální a ekonomické postavení ve společnosti lze za zlatý věk uhlířů považovat 14.–15. století v kutnohorském stříbrném revíru. Dalším významným uhlířským obdobím je 18. –19. století a s tím spojená výroba železa ve vysokých dřevouhelných pecích.

V evropském prostoru bylo dřevěné uhlí vyráběno nejprve v zakrývaných zemních jamách, z kterých se později vyvinuly dva hlavní typy milířů – stojaté a ležaté. Stojaté milíře mají tvar kopy. Dřevo se do nich skládá nastojato a obvykle obsahovaly 60–100 m3 dřeva s průměrem základny 6–9 m a výškou 3–4 metry. Ležaté mívají podobu složené hranice dřeva. V těchto milířích bylo povětšinou zpracováváno jehličnaté rovné dřevo v délkách 2–4 metry. Milíře obsahovaly 150–250 m3 dřeva. Výška milíře nepřesahovala 5–6 m a délka závisela na množství poskládaného dřeva. Tyto typy lze dle konstrukcí regionálně dělit do dalších podtypů.

Výpal stojatého milíře německého typu

Stavba milíře

Tento konstrukční typ milíře i zde popisovaná obsluha byly nejhojněji využívány od 14.–19. století na územích dnešní ČR. Podstata tradiční výroby spočívala v hoření dřeva za minimálního přístupu vzduchu. Samotný výpal v milíři byl velmi technologicky náročný. U výše naznačených velikostí milířů se stačilo dopustit nepatrné chyby a celá hromada shořela na popel. Při uhlířství bylo nutno sledovat jakost páleného dřeva (druh, obsah vody, tvrdost, použitá část – kmen, kořeny větve, stáří dřeviny), příhodný roční čas k pálení, výběr vhodného místa pro stavbu milíře, postavení a zformování milíře, jeho přikrytí, zapálení, vychlazení, vytažení nebo vyhrabání uhlí, důležitý byl i způsob jeho odvozu.

Před pálením bylo potřeba připravit prostorný rovný a kruhovitý plac zbavený trávy, kamení a kořenů, na kterém se přímo v lese zakládal milíř. Základ milíře tvořil středový kanál nazývaný král (používalo se více tyček svázaných houžvemi). Král se obkládal poleny, mezery mezi velkými se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní patro se stejným způsobem kladlo další, až milíř dosáhl požadované velikosti. Směrem k vrcholu byly kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar. Hotový milíř se musel zvenčí utěsnit – pokrýt spodním a svrchním pláštěm. Spodní plášť se dělal z vrstvy drnů, chvoje, jehličí, mechu, suchého listí, rákosí či slámy. Na něj se poté kladl svrchní plášť. Na ten se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem (mour). Okolo milíře se na svrchní plášť stavělo hrazení, které bránilo sesuvu pláště a současně se po něm dalo bezpečně chodit po milíři. K chození po milíři byl používán i přenosný žebřík.

Zapálení a kontrola hoření milíře

Milíře se zapalovaly obvykle v období od dubna do září nejčastěji brzo ráno, aby je mohli uhlíři přes den kontrolovat – podle barvy a množství kouře, jeho vůně apod. Když se milíř zapaloval odshora, tak se oheň založil pomocí žhavého dříví přímo na vrcholu. Jiná varianta – zapálení odspodu – vyžadovala zažehnutí pomocí připraveného kanálu ve spodní části milíře – loučí či třískami přímo na králi.

Po zapálení se nechal vyhořet král, naplněný chrastím, třískami a štěpinkami. Ihned však musel být opět naplněn drobným dřevem či zbytky dřevěného uhlí a zakryt, tzv. „zadeklován“. Poté uhlíř začal vytvářet v plášti tzv. „dýmníky“, jimiž je odváděna vodní pára a současně je s jejich pomocí řízen samotný výpal.

Po 5–6 hodinách se milíř v králi opět odkryl a vypálená část krále se doplňovala třískami a drobným dřívím (cca 5x zpočátku výpalu). Při výpalu docházelo k vysychání dřeva a milíř sesedal. Uhlíř neustále hlídal povrch milíře a sbouchával jej dřevěnou palicí. Tím zamezil vznikání vzduchových kapes uvnitř milíře a ztrátách na uhlí. Současně musel hlídat kouř vycházející z dýmníků, jehož barva jej upozorňovala na míru zuhlení. Uhlí v milíři vznikalo od svrchu a od krále směrem dolů k patě milíře. Dýmníky se proto dělaly v řadách od vrchu směrem k patě. Dokud z milíře odcházel dýmníky hustý vodnatý kouř, tak uhlí ještě v úrovni dýmníků nebylo hotovo. Poté, co se kouř změnil na namodralý průhledný a nakonec na načernalý průhledný, bylo uhlí hotovo, uhlíř dýmníky zacpal a utvořil novou řadu o cca 25 cm níže.

Občas se mohly přihodit nějaké nepříjemnosti. V případu propadu pláště uhlíř vzniklou díru zaházel nejprve dřívím a poté znovu svrchním pláštěm. Celkový tvar milíře musel být po dobu celého výpalu co nejsouměrnější. Někdy se při průtržích mračen plášť z části milíře sesunul. V tom případě musel uhlíř opět plášť co nejrychleji na milíř naklást. Uhlíř kvůli kvalitě uhlí hlídal i rychlost zuhlování. Pokud se milíř dusil, vytvořil při patě milíře otvory, kudy si milíř přisával vzduch. Někdy musela být odkryta celá pata milíře do cca 20 cm nad zem. Pokud se naopak milíř moc „rozjel“, kropením pláště byla rychlost zuhlování zpomalována.

Odebíraní dřevěného uhlí a výtěžnost

Výpal milíře trval několik dní, dokud dokonale nesesedl (nebyl vypálen). Po dokonalém zuhelnění se dýmníky v milíři ucpaly, aby v něm uhasl oheň. Po vychladnutí povrchové vrstvy se postupně odebíralo (vyhrabávalo) hotové dřevěné uhlí. Důležité bylo s hotovým dřevěným uhlím zacházet opatrně při vyhrabování, skladování i přepravě, protože větší kusy byly kvalitnější a dražší než kusy menší. Kvalita uhlí se, vedle velikosti kusů, posuzovala i jinak – kvalitní uhlí šlo špatně lámat, málo černilo ruku a po zlomení byl lom silně lesklý. Vždy záleželo na schopnosti uhlíře, zda dokázal napálit v milíři dobré a kvalitní uhlí.

Při celém procesu uhlení bylo důležité mít v blízkosti milíře dostatek vody. Hrozilo nebezpečí vznícení i již vyhrabaného uhlí.

Uhlí se z lesa odváželo na vozech tažených koňmi či voly po nezpevněných stezkách či cestách.

Výtěžnost dřevěného uhlí se nejlépe vyjadřuje v objemových jednotkách. Z bukového či dubového polenového dříví dobrý uhlíř vypálil objemově 52–56,5 % uhlí, ze smrkového 65–74,5 % a z borového 60–64 %.

Autor:

Ing. Jiří Kadera

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor

Autor je členem Hornicko-historického spolku Planá a Europäischer Köhlerverein e.V.