Po kom se jmenuje Borovice vejmutovka

Kapitán Weymouth – první známá cesta

První z nich, George Weymouth, se narodil někdy před rokem 1585 v Cockingtonu v Devonu. O jeho mládí a vzdělání není nic bližšího známo, musel však získat dobré znalosti matematiky, navigace a stavby lodí, které po celý život prakticky využíval. V září roku 1601, po vyjednávání s různými zahraničními společnostmi, byl najat nově vzniklou East India Company. Společnost zadala expedici úkol prozkoumat severovýchodní pobřeží Severní Ameriky a nalézt předpokládanou severozápadní cestu do Indie. Účastník cesty J. Cartwright později popsal cestu ve spise „The preachers´ travels“ (1611). Všeobecné přesvědčení o existenci severozápadní cesty a úspěšnosti expedice dokládá i to, že královna Alžběta (1533–1603) dala kapitánovi dopis v latině, španělštině a italštině pro čínského císaře (dopis byl dovezen zpět). Dne 2. 5. roku 1602 odplula expedice z Ratcliffe na Temži s 35 muži a dvěma loděmi (Discovery a Godspeed), 28. 6. 1602 dopluli k břehům Ameriky, ale pro mlhu nemohli přistát. V dalším pokusu o přistání jim zabránil nebezpečný led. Posádka se obávala zimního období na severu v neznámé oblasti a vzbouřila se. Proto expedice plula na jih, minuli Labrador, přečkali velkou bouři a 5. 9. 1602 se vrátili do Anglie. Expedice tedy marně hledala tzv. severozápadní cestu a prozkoumala část území mezi Grónskem a poloostrovem Labrador. Po návratu Weymouth sepsal rukopis o stavbě lodí, navigaci a stavbě pevností „The Jewell of Artes“, který věnoval králi Jakubovi.

Druhá expedice na pobřeží Severní Ameriky

V té době už byly organizovány a vypra-vovány skupiny zájemců o osidlování Severní Ameriky. Přezdívku Otec anglické kolonizace v Severní Americe získal F. Gordes (1565-1647), který Ameriku nikdy nenavštívil. Spolu s hrabětem ze Southamptonu a T. Arundelem financoval výpravu k břehům Severní Ameriky v místech, kde dnes leží státy Maine a New Hampshire. Expedice vyplula na lodi Archangel s 29 muži na palubě z přístavu Ratcliffe na Temži 5. 3. 1605 a vedením byl pověřen G. Weymouth. Loď přistála v Nantuc-ketu 6. 5. 1605, později ještě na ostrově Monhegan. Úkolem expedice bylo prozkoumat území objevené výpravou B. Gosnolda. Účastník expedice J. Rosier popsal pobřeží ostrova jako lesnaté, s jedlemi, břízami a buky, s angrešty a růžemi na okrajích lesů. Při plavbě výprava prozkoumala a zmapovala pobřeží dnešního Maine s velkým množstvím ostrovů a ostrůvků. Prozkoumali okolí ústí řeky Kennebec a další oblast, o které se odborníci nemohou dohodnout, zda se jednalo o zátoku Penobscot nebo jinou řeku. Mimo jiné výprava objevila borovici, která je rozšířená ve východní části Severní Ameriky od Newfoundlandu po Minnesotu a Manitobu, po severní okraj Georgie. Borovice, později popsaná jako Pinus strobus Linnéem byla v době objevení ceněna především pro svou výšku, štíhlost a rovný růst. Byl to vynikající materiál na stožáry, což v době plachetnic bylo velmi důležité. Weymouth ji přivezl do Evropy, ale v té době se její pěstování příliš nerozšířilo.

Posádka lodi a domorodci si navzájem nedůvěřovali, ale přesto spolu obchodovali. Pět indiánů kmene Patuxet se odvážilo na palubu lodi, ale byli zajati a odvezeni do Evropy (18. 7. 1605). Tři z nich se dostali v Plymouthu k F. Gorgesovi, dva byli posláni do Londýna. Stali se senzací a předpokládá se, že tito indiáni inspirovali Shakespeara při psaní hry Bouře. Únos samozřejmě zkomplikoval další jednání s domorodci. Přesto se jeden z indiánů vrátil v květnu 1607 do Ameriky a sloužil jako průvodce a překladatel skupině 120 kolonistů na území tzv. Nové Anglie (dnešní Maine, New Hampshire, Vermont, Massachusetts, Rhode Island a Connecticut). Nejznámější z celé skupiny je indián jménem Tisquantum, Evropany zvaný Squanto, který se dostal i do Španělska a nějaký čas žil v Londýně. V roce 1614 se vrátil do Ameriky a pomáhal obnovit mír a obchod s indiány, také byl zaměstnán jako průvodce při mapování. Celý kmen Patuxet však vymřel v letech 1618–19 na blíže neurčenou infekční chorobu, pravděpodobně na neštovice.

O této druhé expedici se zachovaly zápisky J. Rosiera (1573-1609) pod dlouhým názvem „A True Relation of the most prosperous voyage made this present year 1605, by Captaine George Weymouth, in the discovery of the land of Virginia“. Popisoval zde domorodce, přírodu a více pozornosti věnoval fauně. Rosier se plavil do Maine už v roce 1602 s jiným kapitánem a území pro něj nebylo zcela neznámé.

Stopa se ztrácí

V roce 1605 vypracoval Weymouth ještě spis „Errors and defects in the usual building of ships“, který byl tematicky podobný jeho prvnímu spisu. Oba rukopisy jsou dnes uloženy v Britském muzeu. Kapitán Weymouth navštívil Severní Ameriku ještě v roce 1607. Za svou expedici k Maine obdržel penzi od krále Jakuba I., poslední zmínka o platbě je pravděpodobně z Velikonoc roku 1612, pravděpodobně někdy v té době George Weymouth zemřel. Na jeho počest byla borovice dovezená do Británie nazývána Weymouth Pine.

Vikomt Weymouth

Poměrně zvláštní shodou okolností v historii Pinus strobus figuruje muž, který se jmenoval Thomas Thynne (1640–1714) a získal titul prvního vikomta z Weymouthu. Byl to britský šlechtic, po otci baron. Studoval v Oxfordu, později často pracoval v diplomatických službách, byl např. vyslancem ve Švédsku. Později byl členem parlamentu za Oxfordskou univerzitu a také za město Tamworth. 11. 12. 1682 pro něj byl vytvořen titul vikomt Weymouth. V té době probíhaly v Anglii spory o to, jestli má být panovníkem protestant nebo katolík. Manžel anglické princezny Marie II. Stuartovny, princ Oranžský (budoucí protestantský král Vilém III. Oranžský) se vylodil v Anglii a v Henley na Temži přijal deputaci šlechty (13. 12. 1688), ve které byl také vikomt Weymouth. Katolický král Anglie – Jakub II. – byl vyhnán z Anglie. Následně získal Weymouth ve vládě úřad ministra pro obchod (1702-1707). V této funkci si získal dobré jméno díky úspěšnému pěstování Pinus strobus. Pro introdukci využil pozemky v Longleatu, kde kromě zámků se zahradami vlastnil asi 40 000 ha lesních a zemědělských pozemků. Vikomt Weymouth navíc ještě vlastnil pozemky v severním Irsku. Zvláštní je, že se tento bohatý a úspěšný muž nestyděl přivlastnit si jméno borovice vejmutovky. Změnil její oficiální anglické jméno na Lord Weymouth Pine a pod tímto jménem ji pěstoval a rozšiřoval. Nakonec zemřel bez mužských potomků, přežil své syny. Titul vikomta z Weymouthu a majetek zdědil jeho prasynovec.

Autor:

RNDr. Jana Möllerová, CSc.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: Martin Baláš