Zásady státní lesnické politiky a nový lesní zákon - Hodnocení a očekávání lesníků

doc. Ing. Jiří Oliva, Ph.D., místopředseda Poslanecké sněmovny PČR

1. Navržené znění svědčí o nepříliš velké profesionalitě tvůrců. Je zatíženo obsahovými ne-přesnostmi, které by v bu-doucnu vyvolávaly vleklé a neřešitelné spory mezi zúčastněnými stranami, reprezentujícími environmentální a hospodář-ské pojetí. Členění práv a povinností podle druhu vlastnictví je protiústavní a zakládá nerovnost vlastnictví před zákonem, což je z legislativních hledisek nepřípustné.

S formulací dlouhodobých cílů lze souhlasit, avšak navrhovaná opatření jdou často proti cílům samotným (např. zachování lesa a lesní půdy se rozhodně nedosáhne ponecháním části lesů samovolnému vývoji – viz NP Šumava).  Tvůrcům dokumentu bych doporučil větší podíl odborné lesnické veřejnosti na tvorbě zásad státní lesnické politiky.

2. Mají-li být čeští vlastníci konkurenceschopní vůči zahraničním kolegům, pak by mělo k novelizaci zákona dojít, protože náš lesní zákon je v Evropě nepochybně nejpřísnější. Na druhou stranu, když vidím odbornou úroveň topmanažerů naší lesnické politiky, tak bych měl z novelizace zákona spíše obavu.

3. Uvažovaná diferenciace práv a povinností vlastníků lesa podle druhu vlastnictví by v rozporu s ústavou zakládala nerovnost vlastnictví před zákonem. Mj. zakládá ji i současně platný zákon, např. ve věci závazných a dopo-ručujících ustanovení LHP, která jsou rovněž diferencovaná k různým formám vlastníků i jejich velikosti, která přežívají jenom proto, že nikdo nedal v této věci podnět k Ústavnímu soudu.

4.

- Odstranění nerovnosti mezi vlastníky v závazných ustanoveních LHP,

- větší volnost vlastníka v použití melioračních a zpevňujících dřevin (stanovení jejich podílu na porostní skupinu je v evropských zákonech nepřijatelné),

- delší lhůtu pro zalesnění za účelem většího využití přirozené obnovy,

- umožnění pronájmu státních lesů za přesně stanovených podmínek, protože v případě odloučených lesních částí to může být nejracionálnější způsob správy.

Ing. František Kučera, předseda SVOL

1. Návrh obsahuje řadu přínosných změn, které přibližují podmínky našeho lesního hospodářství poměrům běžným v sou-sedních státech EU. Pře-devším vítáme, že je v ná-vrhu převzata řada zásad a doporučení z Národního lesnického programu, schváleného vládou ČR na léta 2007–2013, zejména pak ve stati „Obecná východiska“ a „Zvyšování konkurenceschopnosti lesního hospodářství“.

Za nedostatek tohoto materiálu považujeme opomenutí zásadního významu lesního hospodářství pro zaměstnanost venkovského obyvatelstva. Možnost zaměstnání nabízejí místním dělníkům pouze lesy v soukromém a obecním vlastnictví, zatímco u lesů ve státním vlastnictví je zaveden systém hospodaření, který dle zákona o veřejných zakázkách zadává veškeré práce pouze kapitálově silným firmám , zpravidla bez jakékoliv vazby na místní lokality a zaměstnanost. Je-li mezi hlavními cíli uvedeno „posílení významu lesa a lesního hospodářství pro rozvoj venkova“, považujeme za nutné tento problém řešit.

2. Není sporu o tom, že některá ustanovení lesního zákona by bylo vhodné novelizovat. Návrhy na novelizaci předkládá MZe opakovaně již od roku 1999, vždy však narazily na rozdílné představy zainteresovaných – především státní správy, orgánů životního prostředí a vlastníků lesů a výkonných lesníků.

Konkrétní odpověď na položenou otázku: Pokud by nový lesní zákon vycházel ze současných návrhů státní lesnické politiky, přibližující podmínky hospodaření zemím EU, s přípravou nového lesního zákona souhlasím. Za důležitější pro hospodaření v lesích bych však považoval novelu zákona o myslivosti.

Pokud jde o druhou část otázky, samozřejmě by bylo nutné omezující podmínky pro péči o lesní majetky uvolňovat.

3. Otázku považuji za irelevantní, zásadu diferenciace práv a povinností dle druhu vlastnictví považuji za samozřejmou, mimo jiné byla již schválena vládou ČR v rámci NLP II a je též jasně deklarována v návrhu zásad státní lesnické politiky.

4. Odpověď je zčásti obsažena již v bodu 2 – v zásadě by bylo třeba uplatnit opatření, obsažená v návrhu zásad státní lesnické politiky, především omezit limitující podmínky hospodaření na míru běžnou u našich západních a jižních sousedů, diferencovat práva a povinnosti podle druhu vlastnictví, sjednotit výkon státní správy lesů pod jedním vrcholným orgánem, veškeré požadavky veřejného zájmu uplatňovat v lesích v soukromém vlastnictví jen za podmínky náhrady následné újmy.

V budoucnu doufám bude oceněno multifunkční poslání lesů např. paušálním příspěvkem státu na plochu obhospodařovaného lesa nebo alespoň osvobozením lesů od daně z nemovitosti.

Prof. Ing. Marek Turčáni, Ph.D., Děkan Fakulty lesnické a dřevařské ČZU v Praze

1. Pokud je tento materiál v meziresortním řízení, měl by být podrobený široké diskuzi v odborné sféře, což se zřejmě dosud nestalo. Již to, že materiál se už při jeho tvorbě nedostal na diskusi k les-nickým institucím, je možné považovat za jeho hlavní nedostatek. Tento fakt rovněž naznačuje nedostatek politické ochoty o zásadách diskutovat a akceptovat odborný názor lesnických institucí při přípravě tak závažného materiálu.

Některé další komentáře k předloženému textu:

Zaráží mě, že jako jedno z hlavních východisek a jako první cíl státní lesnické politiky je zde definováno:

„Podporovat zachování podílu lesů ponechaných samovolnému vývoji a zvyšování podílu těchto lesů ve vlastnictví státu.“

Nemyslím si, že jedním ze stěžejních bodů státní lesnické politiky by mělo být omezování lesnického hospodaření. Hlavně, když nejsou stanoveny principy financování lesů ponechaných samovolnému vývoji a dopady na jejich okolí, a neexistují programy na podporu adaptace lokálních zaměstnanců, kteří v důsledku ponechání lesů samovolnému vývoji ztratí práci.

V definici trvale udržitelného hospodaření (třetí bod obecných východisek), která vychází z definice přijaté na konferenci o ochraně lesů v Helsinkách (1993), došlo k určité změně. Místo ekologických funkcí je zde explicitně jmenována pouze funkce ochranná. Je ovšem zřejmé, že ekologických či environmentálních funkcí lesů je mnohem více, resp. obsah pojmu ekologická funkce je širší než pouze pojem ochranná funkce. Ta může být jednou z těchto funkcí ekologických, spolu s např. půdoochrannou, hydrickou či vodohospodářskou funkcí, atd.

V opatřeních k dosažení dlouhodobých cílů je mimo jiné uvedeno, že je třeba: „Stanovit základní pravidla hospodaření v lese, a to minimálním věkem těženého porostu, lokalizací a maximální plochou těžeb“ atd. Pojem maximální plocha těžeb je nesmyslný, maximální výše těžeb jakožto závazný ukazatel LHP se vyjadřuje v objemových jednotkách. Zde použitá formulace podle mého názoru ve skutečnosti směřuje k omezení plošné výměry holých sečí.

2. Myslím si, že čas ke změně zákona již nastává a současný lesní zákon splnil svoji historickou úlohu. Přičemž to však rozhodně neznamená, že byl od počátku špatnou normou, jak se dnes někteří kritici snaží prezentovat. Přípravě nového zákona je třeba věnovat dostatečnou pozornost. Samotný zákon by měl být podle mého názoru relativně stručný a jasný. Nejsem pro to, aby se podmínky pro péči o lesní porosty nějak výrazně zpřísňovaly. V některých oblastech by se dokonce dalo za určitých podmínek uvažovat i o uvolnění příliš „sešněrovaných“ závazných požadavků zákona (např. lhůty pro zalesnění a zajištění kultury, možnost využívat v širším měřítku přípravné a pionýrské dřeviny při obnově lesa a další). V každém případě by však zákon měl podpořit jednání vlastníků/uživatelů lesa k prospě-chu lesa, když se rozhodnou, že ekonomický profit z jejich lesa pro ně není prvořadý.

3. Do určité míry je to logické a míra diference by tu být měla. Na druhou stranu by to nemělo dle mého soudu znamenat výrazné snížení konkurenceschopnosti lesů v majetku státu. Velmi bude totiž záležet na tom, jak bude veřejný zájem deklarován a jaký bude mít dopad na ekonomickou stránku hospodaření.

4. Vysloveně nevyhovující část bych asi neoznačil. Mezi ty partie lesního zákona, které by bylo vhodné upravit, bych zařadil např. otázky druhové skladby lesních porostů (min. podíl MZD požadovat v době zajištění kultury, využití přípravných a pionýrských dřevin), hospodářské úpravy lesů (alternativní metody pro strukturně diferencované lesy). Je to ale na delší diskuzi.

Ing. Vlastimil Vala, CSc., Ústav lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky, Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně

1. V návrhu nových zásad státní lesnické politiky se zobrazují některé aktuální lesnické problémy. Stručnost a srozumi-telnost je částečně na úkor podrobnějšího definování cílů, to však v této fázi není na závadu. Co postrádám, je jasné stanovisko k lesům ve vlastnictví státu. Zásady by nejprve měly jasně stanovit a zdůvodnit, zda se uvažuje se zachováním stávajícího podílu státních lesů nebo jeho snížením. Na to by měly navazovat další zásady, které uvažují o členění práv a povinností podle druhů vlastnictví. Co se týče dlouhodobých cílů a opatření k jejich dosažení, nejsou v návrhu žádné nové směry. Současné plnění někdy protichůdných cílů bude velmi obtížné a složité. Zejména sladění cílů zvýšení konkurenceschopnosti lesního hospodářství a významu lesa pro rozvoj venkova a cílů, jako je biodiverzita, ekologická stabilita, ponechání lesů samovolnému vývoji. Jaké jsou s tím spojeny problémy, je uvedeno v dokumentech projednávání Národního lesnického programu. Předpokládám, že v případě zahájení procesu přípravy věcného záměru nového zákona o lesích bude využita práce všech expertních skupin a koordinační rady Národního lesnického programu.

2. Zda je příprava nového lesního zákona potřebná, nebo prozatím stačí stávající zákon upravovat, nemohu zodpovědně posoudit. Nový lesní zákon by byl vhodný pro případ přijetí zásadních změn. Jedním z důvodů by mohlo být právě nové nastavení podmínek pro péči o majetky. Podmínky pro majetky by se dle mého názoru měly spíše uvolnit. Uvolněním rozumím dát větší volnost vlastníkům hospodařit odlišně od modelů hospodaření ve smyslu zákona. Uvolnění by se naopak nemělo týkat tradičních normativů závazného stanovení výše těžeb, závaznosti výchovných zásahů, povinnost zalesnit holinu aj. Na to navazuje systém státní správy lesů. Přiměřené uvolnění podmínek je předpokladem pro zavedení efektivní státní správy bez duplicit, dle mého názoru patřící nejlépe pod jedno ministerstvo.

3. Jsem toho názoru, že by měla být rovnost vlastnictví, podmínky by neměly být diferenciovány, také státní a obecní lesy mají mít rovné podmínky hospodaření ve srovnání s ostatními vlastníky. Co se týče veřejných zájmů, stát je ve svých lesích může prosadit z pozice vlastníka lesů s vědomím vynaložených nákladů. K tomu nepotřebuje mít legislativní předpis. Místo členění povinností podle vlastnictví je dle mého názoru vhodnější veřejné zájmy prosazovat ekonomickými nástroji, to znamená veřejný zájem jasně definovat a náklady vynaložené za jeho plnění hradit z veřejných rozpočtů.

4. Z mého pohledu je lesní zákon příliš přísný a podrobný. Dále v souvislosti s lesním zákonem je relativně velké množství dalších předpisů. Navrhuji vše zjednodušit. To by mohlo být přínosem pro jednodušší, ale o to účinnější kontrolu dodržování lesního zákona.

doc. Ing. Dr. Tomáš Vrška, Odbor ekologie lesa VÚKOZ, v.v.i., a Ústav zakládání a pěstění lesů LDF MENDELU

1. Hodnotím ho více pozitivně než negativně. Určitou úpravu vyžaduje z hlediska obecnosti (detailnosti) ve všech čtyřech hlavních částech – tam vidím jistou nevyrovnanost. Příjemně mě překvapily proklamace o podpoře přírodě blízkých způsobů hospodaření, zvyšování druhové, prostorové a věkové různorodosti lesů. Mají-li se tyto proklamace stát skutečností, potom se nutně musí změnit celá konstrukce části zákona, která se věnuje přímo hospodaření v lesích – viz odpověď na poslední otázku. To platí i o proklamacích věnujících se ochraně lesní půdy a jejího produkčního potenciálu a zvyšování biodiverzity lesů. Má-li se to stát skutečností, není možné obhajovat výsadbu nových jehličnatých monokultur, neboť destruktivní vliv na půdní prostředí a bio-diverzitu byl u tohoto způsobu již mnohokrát vědecky prokázán. Oceňuji deklaraci hledání minimální potřebné role státu v řízení lesního hospodářství i snahu o vzájemnou provázanost zákona o lesích a zákona o ochraně přírody, včetně podpory ponechávání lesů samovolnému vývoji.

2. Přípravu nového lesního zákona považuji za velmi potřebnou. Jakkoliv současný lesní zákon patří v porevolučním období k povede-nějším a stabilním právním normám, postupná změna lesopolitických (konference o ochraně lesů v Evropě), majetkových (dokončení restitucí) a environmentálních (globální klimatická změna) podmínek vyžaduje novou normu. Završí-li se restituční proces navrácením majetku církvím, budeme pracovat ve standardním prostředí rozdílné majetkové držby (bez předpokladu dalších velkých změn), a ta by měla být klíčem k diferencovaným požadavkům státu na plnění funkcí lesů.

Obecně si myslím, že by zákon měl být z hlediska některých podmínek pro vlastníky lesů volnější (viz poslední otázka).  Jsem příznivcem pozitivních motivačních nástrojů, dlouhodobé osvěty a restriktivní nástroje považuji za krajní řešení. Nemyslím si, že by uvolněním některých zákonných parametrů došlo k vyrabování lesů, jak se občas můžeme doslechnout. Excesy, které známe, jsou otázkou menších privátních majetků a z hlediska stavu lesů na úrovni státu nemají žádný vliv.

3. Určitě. Aniž bych chtěl zpochybňovat hospodářský význam lesů ve vlastnictví státu, měly by státní lesy být nositelem veřejného zájmu na mimoprodukčních funkcích lesů. A stát by si měl konečně transparentně vyjasnit, jak je bude vykazovat, a státní instituce by se neměly soudit, kdo komu a co má platit – tím stát naneštěstí dokazuje, že není schopen efektivně naplňovat službu veřejnosti, která si jej kvůli tomu vytvořila.

4. Zákon o lesích by měl především opustit model věku jako jediný možný způsob interpretace stavu lesa a modelů hospodaření a měl by umožnit vlastníkovi volbu mezi lesem věkových tříd a nepasečným hospodařením spojeným s prostorově i věkově diferencovanými porosty. S tím jsou samozřejmě spojeny změny i v navazujících vyhláškách (HÚL, oceňování lesů, náhrady škod apod.). Je to hodně práce, ale je to standard v lesnicky vyspělé Evropě. A navíc dnes tady máme řádově desítky majetků či revírů, kde se 20 let provádějí přestavby původně převažujících jehličnatých monokultur a hospodaření v nich má již jednoznačně nepasečný charakter. Správci těchto objektů dnes narážejí na problém nepoužitelnosti LHP podle modelu věkových tříd, vznikají paralelní neoficiální inventarizace, které správcům pomáhají dosáhnout optimalizace přírůstu a zastoupení stromů v tloušťkových třídách a správci potom svoje těžby uměle pasují a vykazují vůči oficiálnímu etátu.

Dále bych prodloužil lhůty pro zalesnění (a změnil tento termín, který je vázán výhradně na umělou obnovu). Pokud někdo pracuje s přirozenou obnovou, tak dva roky nemusí stačit, totéž platí pro pětiletou lhůtu pro zajištění kultur (taktéž významově zúžený termín).

Naopak bych podpořil další setrvání povinnosti práce s MZD a promyslel nástroj, který zajistí jejich účast i v pokročilejších růstových fázích porostu (např. tyčoviny). Máme-li hovořit o dobře investovaných veřejných penězích (dotace na výsadbu MZD), není možné opustit kontrolu ve stadiu zajištěné kultury.

Ing. František Morávek, PEFC Česká republika

1. Současný návrh Zásad státní lesnické politiky překvapivě nevyváženě formuluje státní lesnickou politiku, jako by byla jen politikou životního prostředí, a ni-koliv politikou i hospodář- ského odvětví resortu. Pokud je to návrh z dílny hospodářského resortu (tedy MZe), je to o to více zarážející.

Již Preambule vychází jakoby z dílny MŽP – tedy nezohledňuje na prvém místě potřeby člověka – jako složky životního prostředí.

Navrhujeme proto doplnit nový bod: „Lesnická politika sleduje trvalé zachování lesa pro budoucí generace, zejména pro potřeby místního obyvatelstva.“ A stávající bod na konci věty doplnit slovy „životního prostředí člověka“.

Velice nešťastná je i formulace Obecných východisek, a to zejména tím, že:

- považuje za „nezbytné“ členit práva a povinnosti dle druhu vlastnictví. Přitom nemáme precedens v lesních zákonech vyspělých zemí v dělení práv a povinností vlastníků. Zákon lesní je jeden a ovlivňovat státní vlastnictví lze mnoha způsoby (u nás zakladatelskou rolí MZe).

- za prioritní považuje „zachování podílu lesů ponechaných samovolnému vývoji“. Jako by to byla ta nejdůležitější zásada! Když víme, jak to s takovými lesy dopadá.

- konstatuje „zachovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy vlastníků lesa a veřejnými zájmy“. Cožpak je dosud v současném pojetí platného zákona vůči vlastníkům lesů spravedlivá? Zde by měla být formulace „nastolit rovnováhu“.

Obecná východiska jsou tak v přímém rozporu s dále uváděnými a vcelku dobře formulovanými Dlouhodobými cíli státní lesnické politiky.

Pokud jde o zachování volné přístupnosti lesů a jízdy na kolech či saních po značených trasách, tak jednoznačně současně zdůraznit i potřebu razantně omezit i zneužívání této přístupnosti jízdou v lesních porostech (narušování půdního povrchu a kořenů stromů či ničení sazenic).

Nikde není zdůrazněna potřeba zavedení souhrnné přímé platby vlastníkům lesů za poskytování služeb obyvatelstvu při dobré péči o les (viz KA 1 NLP II, který zde nebyl vůbec vzat v úvahu).

Navrhujeme proto zásadní úpravu v Uplatňování veřejné moci v  tom smyslu, že k uspokojování veřejných zájmů v lesích slouží především lesy státní a obecní (jsou to přece i občané těchto obcí). Zdůraznit, že veřejně prospěšné funkce lesů však poskytují i lesy soukromé, protože jsou veřejně přístupné. A jelikož je uspokojování veřejného zájmu žádoucí i v těchto lesích, tak je nezbytné, aby tito vlastníci lesů dostávali od státu přiměřenou kompenzaci. Požadavky společnosti jdou obvykle nad přirozené úsilí vlastníků v péči o les.

Pokud je v Zásadách odvolávka na NLP II, potom by mělo být jednoznačně u veřejného zájmu uvedeno, že bude podporován i formou kompenzace souhrnné platby na plochu lesa, který plní veřejností požadované mimoprodukční funkce. Kde jinde si chce LH říci o takovouto formu podpor, když ne již v Zásadách státní lesnické politiky, ze kterých budou vycházet budoucí předmětné zákony?

2. Příprava nového zákona je potřebná a rozhodně by nový zákon neměl zpřísňovat již tak nejpřísnější lesní zákon v Evropě.

3. Zásadně NE. Lesní zákon musí být jeden. Problematiku státních lesů snad bude řešit jiný zákon – o správě státního lesního majetku. A nadstandardní požadavky lze uplatnit zakladatelem v manažerské smlouvě s generálním ředitelem LČR či VLS. Je to dostatečný nástroj.

4.

- Rozšíření osvobození od daně z nemo-vitostí na všechny kategorie lesů, protože víceméně všechny poskytují mimoprodukční funkce společnosti.

- V obecném užívání lesů více právně propracovat a ošetřit vstup do lesů na vlastní nebezpečí. Neboť zejména s přibývajícími ekologickými požadavky (např. ponechávání stromů na dožití) se zvyšují možnosti ohrožení uživatelů lesů a je nezbytné v tomto směru osvobodit vlastníka lesa z jím nezaviněného poškození zdraví či majetku vyplývající z volného přístupu do lesů.

- Vypustit ze stávajícího § 35 text, že „Provádění meliorací a hrazení bystřin je povinností vlastníka lesa“ neboť povětšinou jde o opatření ve veřejném zájmu.

- Jednoznačně definovat v zákoně veřejný zájem v lesích a způsoby, jak stát tento veřejný zájem zabezpečí (viz původní Základní principy státní lesnické politiky z 23. 3. 1994). Přitom uvést, že bude podporován i formou kompenzace souhrnné platby na plochu lesa, který plní veřejností požadované funkce (viz výše uvedený NLP II).

- Využít KA 1 NLP II k tomu, aby se diferencovaly požadavky na vlastníka lesa (bez náhrady, s náhradou …) v lesním zákoně, a nebude-li v zákoně navržena souhrnná platba na plochu lesa, tak vypustit všechny nadměrné zátěže vlastníka dle tohoto návrhu NLP II z lesního zákona.

JUDr. Pavel Krpata, Kimmer a Krpata s.r.o.

1. Návrh Zásad státní lesnické politiky na mě působí poněkud rozpačitým dojmem. Chápu, že se jedná o obecné principy a zásady, které nemohou zabíhat do podrobností, ale v navrhovaném textu jsem nenalezl takřka nic nového ani zásadně podnětného.

Pozitivně vnímám na více místech zmíněnou snahu o posílení postavení vlastníka lesa, obzvláště bude-li současně doprovázeno vymezením jednoznačných a nepřekročitel-ných hranic.

Za zmínku stojí důraz na zvýšení konkurenceschopnosti lesního hospodářství a posílení jeho významu pro rozvoj venkova. V posledních letech se stát prostřednictvím ministerstva zemědělství a Lesů ČR chová tak, jako by chtěl soukromé podnikání v oboru zlikvidovat. Doufám, že Zásady předznamenávají skutečnou změnu v přístupu státu, a do budoucna bude upuštěno od politiky kumulace zisků z lesnictví do rukou Lesů ČR za každou cenu. Politikům pochopitelně vyhovuje možnost distribuovat peníze z účtů státního podniku žádoucím směrem, neměli by však pouštět ze zřetele ekonomické a sociální dopady pokračující likvidace podnikatelské sféry. Postupný rozklad lesnictví přitom nejhůře dopadá na drobné živnostníky a zaměstnance. S tím souvisí i v zásadách deklarovaná snaha opětovně začlenit dřevozpracující průmysl do působnosti ministerstva zemědělství. Minister-stvo zemědělství v současné době fakticky nemá ve své gesci Lesy ČR a vše, co s nimi souvisí, tedy zjednodušeně řečeno polovinu českého lesnictví. Má-li mít začlenění dřevozpracujícího průmyslu do působnosti ministerstva zemědělství vůbec smysl, musí ministerstvo změnit svůj dosavadní postoj, tedy začít se skutečně zajímat o problémy v sektoru, komunikovat se zájmovými sdruženími, ve vztahu k Lesům ČR začít skutečně vykonávat funkci zakladatele atd.

2. Pokud existuje vůle připravit nový lesní zákon, mělo by být nejdřív zřejmé, proč je dosavadní zákon nevyhovující. To je v Zása-dách nastíněno poněkud mlhavě. Dílčí změny vyplývající ze Zásad lze podle mého názoru realizovat změnou současného zákona a navazujících předpisů. Osobně bych přijetí nového lesního zákona uvítal jako příležitost ke koncepční změně přístupu k hospodaření v lese, ta ale předpokládá existenci skutečné koncepce. Nepodléhejme iluzi, že k řešení problémů odvětví přispěje přijetí nového zákona, který se nebude opírat o skutečně promyšlenou koncepci lesnické politiky.

Nový zákon by měl po mém soudu péči o lesní majetky uvolnit, ovšem současně vymezit jasné limity dané především požadavky na stabilitu a zdraví lesa, ochranu půdního fondu a lesních ekosystémů jako celku. Primární by měla být vůle vlastníka, kterou by měly právní předpisy omezovat jen v nutném rozsahu.

3. Různý přístup k právům a povinnostem vlastníků státních a soukromých lesů nepovažuji za vhodný. Na první pohled to sice vypadá lákavě, ale v konečném důsledku by to vedlo k nevyváženosti, která by se někde musela negativně projevit. Úkolem zákona není modifikovat režim hospodaření v závis-losti na subjektu vlastníka, ale nastavit principy obecně platné pro všechny vlastníky. Pokud některý z vlastníků, v daném případě stát, je ochoten dodržovat pravidla a limity nad rámec zákona, je to jeho vůle, ale obsahově to nepatří do zákona. Ostatně podle Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu.

4. Uvedu jen dva konkrétní příklady, protože zde není prostor pro obecné návrhy a jejich zdůvodnění. Prvním je ust. § 4 o nakládání s lesy ve vlastnictví státu, které nepatří do zákona, maximálně do podzákonného předpisu. Mechanizmus souhlasu ministerstva by mi v normálním prostředí připadal nadbytečný. Je pravda, že v naší současné korupční džungli může představovat důležitou pojistku. Druhým příkladem je zákaz nájmu a podnájmu státního lesa za účelem hospodaření, uvedený v ust. § 5. Ten bych úplně zrušil. Je nesmysl, aby si stát jako vlastník lesa stanovil jenom sám pro sebe takovéto omezení formou zákona.

Mgr. Ing. Michal Hrib, Ph.D.

1. Předloženým materiálem má vláda plnit své programové prohlášení, že bude prosazovat efektivní a zároveň konzervativní způsoby správy lesů. Připravené návrhy se mají opírat o princip rovného přístupu k vlastnictví, politiku rovných příležitostí hospodářské soutěže a nebyrokratickou správu lesů, dbát na vyváženost funkcí lesa. Nový materiál se od původního programového prohlášení výrazně odklání, mnohdy jej nikoliv pouze rozvádí, ale rovnou popírá, a jestliže čtenář dospěje až k bodům, které popisují potřebné kroky nutné k realizaci opatření pro zajištění dlouhodobých cílů státní lesnické politiky, tak se jej patrně zmocní zděšení, protože znovu má vše řešit až nový právní předpis – lesní zákon. Materiál vychází z přesvědčení, že čtyři zajisté správné cíle (označené jako dlouhodobé cíle) naplní prostřednictvím legislativních změn. Domnívám se ale, že např. posílení významu lesa a lesního hospodářství pro rozvoj venkova nový lesní zákon rozhodně nezajistí.

2. Na rozdíl od zpracovatelů nových „zásad“ jsem přesvědčen, že nový lesní zákon zapotřebí není. Samozřejmě, že  ta ustanovení, u nichž praxe prokázala, že nejsou dobře definována nebo nejsou funkční, je možno upravit předložením novely zákona. Označuje se jako „technická” a právní předpis nemění v jeho fundamentech. Obecně pokládám stávající lesní zákon za možný vrchol míry regulace podmínek péče o lesní majetky a přikláním se k metodám liberálního přístupu. Míru regulace je vždy nutné také posuzovat s ohledem na možnosti a efektivitu výkonu státní správy. Nic nepomohou sebelépe formulovaná ustanovení právního předpisu, pokud nebude vytvořeno prostředí pro výkon a vynutitelnost práva. Vzhledem k charakteru lesního majetku a naplnění veřejného zájmu na lesích však není reálné podmínky regulace ponechat zcela liberální.

3. Lesní zákon by vůbec neměl při definování práv a povinností pro vlastní hospodaření v lesích rozlišovat podle povahy subjektu, a z tohoto pohledu by mělo být úplně jedno, zda se jedná o subjekt privátní anebo veřejný. Nerovnost v právech a povinnostech jednotlivých vlastníků naráží na práva zaručená ústavním pořádkem ČR. Stát může prostřednictvím jiného právního předpisu pro subjekty, v nichž má majetkovou účast, zajistit jiné (a třeba mnohem přísnější) podmínky pro hospodaření a dále ovlivňovat chování subjektu, v němž má významné funkce jako zakladatel, způsobem, který odpovídá zodpovědnému výkonu této funkce. Vždyť je to právě on, kdo má vymezovat rámec pro chování „svého“ subjektu včetně jeho řízení a kontroly. Diferencovat práva a povinnosti jednotlivých subjektů při hospodaření v lesích podle druhu vlastnictví považuji ale za velice nezodpovědné a nebezpečné právě proto, že se zde uplatňuje nerovný přístup subjektů z pohledu práva.

4. Pro mě osobně je zajímavá otázka institutu odborného lesního hospodáře. Jedná se totiž o téma zralé pro odpovídající změnu legislativy. Je s podivem, že v současném lesním zákoně doposud nejsou jednoznačně upravena ustanovení o právech a povinnostech odborných lesních hospodářů zejména ve vazbě na finanční plnění a otázky odpovědnosti za tuto službu ze strany státu. Také se domnívám, že není promyšleně řešena otázka jejich kvalifikačních předpokladů včetně zkoušek pro udělení licence k výkonu této činnosti. Jsem přesvědčen o tom, že jinou kvalitu a dynamiku řešení této otázky by přinesla regulace pomocí profesní samosprávné komory, fungující na stejných principech jako ostatní veřejnoprávní korporace organizované jako profesní komory (advokátní, lékařská apod.).

Dr. JUDr. Ing. Martin Flora

1. U otázky týkající se zásad státní lesnické politiky se autor zdržel odpovědi.

2. Přípravu nového lesního zákona nepovažuji za nezbytnou. Bude-li však v ČR schválena lesopolitická koncepce, že mezi jednotlivými druhy vlastnictví lesa má být rozlišováno významně více než v současnosti, bude přijetí nového lesního zákona koncepčně vhodnějším řešením než úpravy zákona stávajícího.

Podmínky pro péči o lesní majetky by se měly spíše uvolňovat, již proto, že tam, kde lesní právo je souborem v praxi skutečně respektovaných a nikoliv pouze v teoretické rovině existujících pravidel, platí přímá úměra mezi rozsahem omezení a výší nákladů na výkon veřejné správy, tj. platí, že čím víc regulace, tím nákladnější je veřejná správa.

3. Podle mého názoru ano, les ve vlastnictví státu a veřejnoprávních korporací obecně by měl sloužit k uspokojování veřejných zájmů ve významně vyšší míře, než je tomu u lesů soukromých vlastníků.

4. Rád bych předeslal, že si nejsem vědom existence žádného ustanovení stávajícího lesního zákona, které bych považoval za zcela jednoznačně závadné, a proto i hodné okamžité změny, snad s výjimkou přetrvávající a kontraproduktivní dvoukolejnosti státní správy lesů, kdy vedle obecné státní správy lesů podle lesního zákona podléhající instančně ministerstvu zemědělství existuje ČIŽP instančně podřízená ministerstvu životního prostředí, přičemž reálná činnost ČIŽP se překrývá s velkou částí kompetencí svěřených lesním zákonem obecné státní správě lesů. Dlouhodobě nicméně považuji za nevyhovující (což však mnohdy není ani tak důsledek textu lesního zákona, jako spíše na jeho základě vzniknuvší rozhodovací praxe soudů) ustanovení upravující odpovědnost vlastníků lesů za škody mající původ ve zvláštní povaze lesa a ustanovení o právech vlastníků lesů ochranných a zvláštního určení. Nevyhovující je rovněž celkově vysoká míra regulace, která má za následek celou řadu obtíží v případech, kdy vlastník lesa hodlá hospodařit odchylně od modelů aprobovaných lesním zákonem (např. při použití hospodářského tvaru lesa nízkého či středního). Změna by, kromě shora zmíněného uvolnění právní regulace, měla spočívat ve stanovení pravidla, že odpovědnost za ochranu před škodami majícími původ ve zvláštní povaze lesa má výlučně vlastník ohrožené věci, a že vlastníci lesů ochranných a zvláštního určení mají vedle práva na náhradu zvýšených nákladů též právo na náhradu újmy, která jim v důsledku omezení vlastnického práva vznikla. Ustanovení lesního zákona, u nichž bych přinejmenším přivítal jinou formulaci, je samozřejmě více, rozsah ankety nicméně neumožňuje, abych jim věnoval bližší pozornost.

Ing. Tomáš Duda, ředitel FSC ČR, o. s.

1. Ze své podstaty je tento dokument dosti stručný a obecný, takže hodnocení jeho dopadu na lesní hospodaření a samotný les se dá po-soudit dost obtížně. De-tailnější hodnocení bude možné až podle navazujících legislativních opatření.

V Zásadách postrádám jasné definování veřejného zájmu a snahu o snížení legislativních omezení vlastníků lesů. Nicméně pozitivně vnímám zmínění některých témat jako přiblížení k přirozené druhové skladbě lesů, podpora ponechávání stromů k dožití a rozpadu a přizpůsobení stavu zvěře stavu lesních ekosystémů.

2. Ano, novelizace lesního zákona je potřebná. Současné zákonné „omezení“ velikosti holé seče, maximální výše těžby, minimálního podílu MZD a výchovy porostů nevnímám jako zásadní omezení, která by se musela uvolňovat. Je důležité, aby nový lesní zákon a navazující vyhlášky poskytovaly prostor a nástroje pro šetrnější způsoby hospodaření.

3. Ano, pro lesy ve vlastnictví státu, které by měly plnit požadavky veřejného zájmu, by měla platit pravidla směřující k hospodaření, které významnou měrou zohledňuje mimoprodukční funkce lesů. Ve státních lesích by měla být silněji omezena velikost holé seče a rozsah používání holosečného hospodářského způsobu. Dále by měl být v některých hospodářských souborech vyšší minimální podíl MZD a povinnost ponechávat část stromů k dožití a zetlení.

I když se to dotýká zákona o myslivosti, tak mezi povinnosti správců lesů ve státním vlastnictví musí také patřit účinná regulace stavů spárkaté zvěře, jakožto jeden z významných omezujících faktorů nejen přírodě blízkého hospodaření.

4. Současný lesní zákon je uzpůsoben smrkovému a borovému holosečnému hospodaření věkových tříd. Důležité je proto doplnit ustanovení a nástroje, které umožní a „zrovno-právní“ metody pro lesní hospodářské plánování středních a bohatě strukturovaných lesů, která nevycházejí z teorie normálního lesa. V novém zákoně by nemělo chybět prodloužení doby zalesnění (např. 5 let) a zajištění porostu (např. 7 let) a zachování minimálního podílu MZD i během dalšího růstu porostu po době zajištění.

Ing. Vladimír Foltánek, manažer Sdružení lesních školkařů ČR

1. Základní úlohou zásad státní lesnické politiky je stanovení dlouhodobě platných směrů v pohledu státu na nakládání s lesními majetky na jeho území a stanovení exaktních zásad obhospodařování lesů oproštěných od krátkodobých a mnohdy krátkozrakých opatření. Předložený návrh nových Zásad státní lesnické politiky navazuje na tuzemské zásady lesnické politiky předchozí, které aktualizuje a inovuje. Některá navržená opatření k dosažení dlouhodobých cílů se v dosud navrženém znění textu jeví jako značně diskutabilní, avšak v celkovém pojetí, ve snaze přiblížení se k standardu evropské lesní politiky, jsou akceptovatelná jako směrování pro národní lesnický program a programy návazné.

Obsah kapitoly „Udržení a posílení významu lesa a lesního hospodářství pro rozvoj venkova“ je dle mého názoru pojat poněkud specificky, protože ani jeden z uvedených bodů této kapitoly nenaplňuje žádoucí směrování k rozvoji venkova, jak je v názvu kapitoly uvedeno (např. posílení konkurenceschopnosti života na venkově, posílení zaměstnanosti a lokálního využívání kvalifikovaných sil, posílení významu krajinotvorné a estetické funkce lesů apod.)

2. Ano, považuji přípravu nového lesního zákona za potřebnou. Při chápání hospodaření ve státních lesích za „hospodaření vzorové“ by měly být pro ně podmínky přísnější (standardní), a to ve zřetelném kontextu sledování dlouhodobých časových horizontů, ve kterých lesní hospodářství pracuje.

3. Ano. U soukromých vlastníků lesů však zvážit ještě diferencovanost dle velikosti obhospodařovaného majetku (např. nad 50 ha v jednom lesním komplexu).

4. Za nevyhovující v zákoně č. 289/1995 Sb považuji:

1.) dosavadní znění §2 a) Vymezení pojmů, kde je uvedeno:

„Pro účely tohoto zákona se rozumí a) lesem lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa“

Evidentní cyklický nelogismus – když nevím, co je to „les“, nevím pak též, co jsou to lesní porosty a funkce lesa.

Za chybějící v zákoně o lese považuji mj.:

- Jasnou úvodní formulaci, že les je považován za součást národního bohatství a jako nenahraditelná složka životního prostředí plní funkce ekologické, ekonomické a sociální, a to jako rovnocenné a souběžně provázané pilíře, na nichž stojí lesní hospodářství.

- Právní určení jednoznačného smyslu státního vlastnictví lesů s důrazem na prioritu plnění důležitých a jednoznačně definovaných veřejných zájmů (v demokratické společnosti s tržním systémem hospodaření), včetně zaštítění základního lesnického výzkumu.

- Právní rozlišení druhů vlastnictví lesa pro oblast environmentálních a sociálních lesnických služeb, tj. určení, který druh vlastnictví bude jako svůj prioritní úkol s nakládáním s lesem plnit lesnické služby podle veřejné potřeby a který druh vlastnictví bude tyto služby plnit na základě dobrovolného rozhodnutí vlastníků.

- Ustanovení o základních podmínkách pěstování sadebního materiálu lesních dřevin určeného k zalesňování a obnově lesů v k tomu určených účelových zařízeních – lesních školkách.

- Ustanovení pojednávající (výklad pojmu), co je to lesní školka a jaké musí mít základní parametry v případě, že je založena na pozemcích určených k plnění funkcí lesa.

- Ustanovení definující lesní školkařství jako specifickou součást lesního hospodářství.

- Ustanovení o genových zdrojích, genových základnách a ochraně ohrožených druhů dřevin.

- Ustanovení o krocích k zachování a odpovídajícímu zvyšování biologické diverzity našich lesů.

Ing. Václav Šebek, výkonný ředitel Sdružení podnikatelů v lesním hospodářství

1. Navrhované Zásady státní lesnické politiky v dostatečné podobě nereflektují dlouhodobé trendy ve správě a ob-hospodařování lesů. Mimo vlastníky lesů se uvedená politika dotýká také správců lesa a podnikatelů v lesním hospodářství včetně navazujících dřevozpracujících oborů.

Navrhujeme proto, aby byly uvedené zásady zpřesněny následujícím způsobem:

- Uplatňování veřejné moci - veřejná moc nepůsobí pouze na vlastníky lesů, ale též na správce lesů a lesnické podnikatele. Navrhujeme proto, aby se okruh osob, na které veřejná moc působí, dotkl také těchto osob (odstavec 2,3 a 4).

- Dlouhodobé cíle státní lesnické politiky - navrhujeme doplnit dlouhodobé cíle státní lesnické politiky o nový bod, který zní Podporovat zásoby dřeva v lesích jako obnovitelné suroviny pro její další využívání.

Dále navrhujeme doplnit:

- podporu vědy a výzkumu v oblasti lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu,

- zvyšování kvality zásob dřeva v lesních porostech,

- podporu přípustného využívání nepůvodních dřevin v lesních porostech (modřín, douglaska, jedle obrovská, smrk ztepilý apod.) při zachování všech ostatních funkcí lesů.

V návrzích státní lesnické politiky považujeme za důležité vypuštění „zelených úkolů“. Všechna tato omezení způsobí nekonkurenceschopnost českého lesnictví a jejich prosazování není v našem ani jiném zájmu. Ve všech případech chybí seriózní analýza nákladů a dopadů navrhovaných ekologických opatření.

2. Zákon samotný by se měl spíše zjednodušit a povinnosti vlastníků uvolňovat. Porovnání s ostatními lesními kodexy v Evropě se ukazuje, že je příliš přísný. Mimo to by měl lépe řešit otázky spojené s poškozováním lesa, ochranou půdy apod. Také by bylo vhodné upravit (zjednodušit) prováděcí předpisy v oblasti přenosu sadebního materiálu nebo dopravy dřeva přes cizí pozemky.

3. Z principu by si měli být vlastníci rovni. Stát si může upravit (zpřísnit) hospodaření ve státních  lesích i jinak než lesním zákonem a nemusí tím obtěžovat ostatní.

4. Celý zákon by měl být podroben odborné diskusi a stanovení hlavních cílů a po této odborné analýze vytvořen legislativní cestou nově.

Děkuji za odpovědi (18. 9. 2012),

Jan Příhoda