Potřebuje lesník vysokoškolské vzdělání?

Hledejme odpovědi na základní otázky lesnického vzdělávání
Jakým vývojem prošlo studium českého lesního inženýra od roku 1919 (16. března 1919 byly slavnostně zahájeny přednášky na samostatném lesnickém odboru ČVUT) do současnosti?
Jak se změnily požadavky odběratele, tedy lesního hospodářství, kde se za těch téměř sto let zcela měnila držba (vlastnictví) lesů od necelých 4 % státních lesů, přes téměř stoprocentní vlastnictví, k vlastnictví státu jenom šedesátiprocentnímu, a to ještě rozdělenému mezi několik ministerstev?
Jak se změnily požadavky na lesní hospodářství? Jak se změnily podmínky práce lesníků v terénu – jejich technické vybavení, co se stalo s prací v lese – od manuální práce dřevorubce s pilou a sekerou až po nasazení nejmodernějších strojů, a to se týká jak těžby dříví, tak pěstování sazenic.
Jak se změnily naše možnosti získávání informací? Jak se za těch sto let změnila hospodářská úprava lesů a vybavení jejich pracovníků? Co se stalo s lesními stavbami, lesním dopravnictvím a celou řadou dalších technických činností? A co stalo se společenským postavením lesnictví a lesníka?
Promítly se tyto změny do univerzitní výuky? A jak vyučovat, když absolvent lesnické fakulty bude pracovat po skončení studií dalších padesát let? To je u nás v lesnickém měřítku asi tak polovina obmýtí. Co ho máme naučit, aby to zůstalo platné dalšího půl století, ale abychom ho nezatěžovali zbytečnostmi, ale naopak mu umožnili dál se vzdělávat?
Nejsložitější je nalézt a stanovit potřebné informace, které máme studujícím předat a naučit je dál studovat. Jaký má být rozsah, šíře i hloubka nejen lesnického vzdělání, ale i všeobecné kulturní úrovně. Lesník se musí snažit vidět do budoucnosti a měl by mít etické cítění.
Je mnoho otázek, na které by, lesnické školství, a hlavně jeho univerzitní stupeň, mělo znát odpovědi.

Historie lesnického vysokoškolského vzdělání u nás
Počátky vysokoškolské výuky lesnictví u nás jsou spjaty s první inženýrskou vysokou školou v Evropě – dnešním Českým vysokým učením technickým v Praze. Česká stavovská inženýrská škola, založená reskriptem císaře Josefa I. z 18. 1. 1807, se měla původně věnovat vyučování mladých českých šlechticů matematice, geometrii a fortifikačnímu (opevňovacímu) umění. Naše dnešní představy úzce vyprofilovaných studijních oborů a programů a specializací jsou vzdáleny skutečně více než dvě stě let od reality počátku devatenáctého století. Vždyť i akademický titul inženýr (na rozdíl od doktora) tehdy neexistoval a označení inženýr se používalo pro pracovníky, kteří zastávali technickou vedoucí odpovědnou funkci. Teprve v roce 1917 (císařským nařízením ze 14. 3. 1917) byl titul právně upraven jako označení absolventa určitého typu vyššího technického vzdělání.
Zemědělství a později i lesní hospodářství dlouho hledalo svou cestu k úrovni univerzitního vzdělání.
Inženýrské vzdělání prošlo u nás složitým vývojem. Po K. J. Willenbergovi a F. Schorovi se stal třetím profesorem inženýrské školy A. L. Herget a po něm byl prvním ředitelem a profesorem pražské inženýrské školy František Josef Gerstner. Tento mimořádný muž měl nesmírně široký vědecký základ - studoval matematiku, astronomii, řečtinu, hebrejštinu, byl inženýrem dvorské komise pro vyvazování poddaných z roboty, zabýval se způsobem mapování pozemků rolních i lesních, povznesením zemědělství atd. Toto široké spektrum aktivit technika Gerstnera jakoby předurčilo zaměření pražské polytechniky, a díky tomu na pražské technice později našlo uplatnění zemědělství i lesnictví.
Výuka lesnictví na univerzitní úrovni začíná u nás od poslední čtvrtiny osmnáctého století na univerzitě v Praze a také v Olomouci v rámci přednášek o polním hospodářství, zemědělství a přírodopisu. Lesnictví jako samostatný vysokoškolský obor chtěl zřídit František hrabě Thun, který jako zpravodaj stavovského komitétu pro reorganizaci Českého stavovského technického učiliště v Praze v roce 1843 navrhoval mezi čtyřmi novými profesory techniky i zřízení profesorské stolice pro lesnictví. Český sněm návrh schválil, ale Vídeň to zamítla.
Když prof. František Josef Gerstner, první ředitel pražské polytechniky, zjišťoval počátkem devatenáctého století společenský a sociální původ 1 227 studentů, kteří absolvovali polytechniku, ukázalo se, že jich téměř polovina (501) pocházela ze zemědělského venkova a že bylo mezi nimi 218 synů hospodářských úředníků, 174 selských dětí a 109 lesnických synků.
Potřeba zřídit vedle zemědělského odboru (zřízen 1906) také lesnický odbor byla na pražské polytechnice čím dál tím více pociťována jako nezbytnost.
Prvním docentem pro lesnické vědy na pražské technice byl jmenován Christoph Liebich (žák Heinricha Cotty), který zahájil své přednášky 15. listopadu 1848 a měl hned v prvním roce 47 posluchačů. Je však třeba si uvědomit, že tehdejší výuka byla koncipována úplně jinak než dnes. Liebich předpokládal, že jeho posluchači absolvují předtím, než se budou zabývat lesnictvím, celou řadu jiných disciplin, především matematiku, geometrii, fyziku atd.). Liebich vypracoval rozsáhlý plán na rozšíření lesnického studia na dvouleté, ale jeho návrh nebyl přijat, stejně jako nedosáhl jmenování profesorem. Od Liebicha (působil na polytechnice 19 let) vede nepřetržitá řada přednášejících jakousi encyklopedii lesnictví až do roku 1919. Jména prof. Karel Kořistka, pak Antonín Bohutínský, a konečně dvě osoby, které stály u zrodu samostatného odboru lesního inženýrství na pražské polytechnice – prof. Vojtěch Kaisler a pozdější prof. Josef Sigmond.
Proč tak podrobně uvádíme historii? Všechny osoby měly společný znak: velikou šířku a hloubku vzdělání i mimořádný rozhled.
V letech 1910 až 1918 se na České vysoké škole technické v Praze přednášela pouze encyklopedie lesnictví pro posluchače odboru zemědělského a pro zeměměřiče a pro obor kulturního inženýrství, kde se přednášelo také hrazení bystřin.
Doslova několik dnů po vzniku samostatného státu, už 6. listopadu 1918, předložil profesorský sbor zemědělského odboru návrh na zřízení odboru lesního inženýrství. Návrh byl schválen výnosem ministerstva školství a osvěty 12. března 1919 a o tři dny později byla slavnostně zahájena výuka. Tato okamžitá reakce byla umožněna pedagogickým zázemím pražské techniky, ale také umístěním výuky do Prahy, kde byla řada centrálních řídících úřadů nově vznikajícího státu. Zahájení vysokoškolského vzdělávání v Praze tak umožnilo vznik zázemí pro rozšíření vysokoškolského vzdělávání do Brna.
Vysoká škola zemědělská v Brně s odborem hospodářským a lesnickým byla zřízena zákonem (č. 460 z 24. 7. 1919) jako politická nutnost pro počeštění tehdy převážně německého Brna. Lesnický odbor v Brně zahájil přednášky 27. října 1920. Z Prahy tam měl odejít prof. Kaisler, ten to však odmítl. Další pražský pedagog, Sigmond, byl jmenován v Brně profesorem, ale po roce se do Prahy vrátil.

Historie studijních programů
Závěrem tohoto historického úvodu je třeba se zmínit o vzniku studijních programů. Studijní programy byly na pražském lesnickém odboru velmi pečlivě připraveny na základě spolupráce učitelů technického učiliště a praxe a byly převzaty Brnem. Takto byla definována historická úloha vysokoškolského lesnického vzdělávání v Praze, a obě instituce – jak v Praze, tak v Brně, byly předurčeny ke spolupráci, jak tomu v dobrých rodinách bývá.
Pro výuku lesnických předmětů byla k dispozici řada vzdělaných pracovníků z lesnické praxe, z nichž někteří získali hodnost doktora technických věd již před první světovou válkou ve Vídni (R. Haša,
J. Sigmond). Pro mnohé technické předměty bylo možno využít pedagogické pracovníky z jiných vysokých škol v rámci české techniky v Praze.
Když vznikaly osnovy (programy) lesnického studia na ČVUT v Praze, bylo možné využít zkušeností s náplní výuky z Eidgenõssische Technische Hochschule (ETH) v Curychu a z Hochschule für Bodenkultur ve Vídni – obě tyto školy kladly důraz také na výuku technických předmětů, zatímco na Lesnické akademii v Tharndtu a lesnické fakultě mnichovské univerzity byla výuka lesníků zaměřena hlavně biologicky a technickými disciplinami se tam zabývali minimálně. Tato koncepce podpory technických a ekonomických disciplin se osvědčila. Studijní programy vytvořené v Praze převzal i lesnický odbor v Brně.
Do komise pro studijní programy (porada se konala 23. 4. 1919) byli přizváni zástupci lesnických korporací a lesnické praxe:
F. Bohutínský, R. Haša, J. Ev. Chadt-Ševětínský, G. Jirsík, V. Kaisler, K. K. Kořistka, F. A. Midloch, T. Mokrý, J. Sigmond, J. Strachota, H. Szalatnay, K. Šiman, O. Vosyka. To je přímo přehled našich velkých lesnických osobností počátku dvacátého století.

Důvody vysoké úrovně našich předchůdců
A zde můžeme skončit historii a zkusně důvody vysoké úrovně našich předchůdců, kteří absolvovali v období mezi dvěma světovými válkami.
Ve studijních programech z roku 1919 a let pozdějších se pro první dva ročníky kladl mimořádně velký důraz na teoretické, průpravné disciplíny. Například předmětu Základy vyšší matematiky byly věnovány 4 hodiny týdně po dva semestry. Jedno-semestrální Deskriptivní geometrie byla dotována 4 hodiny přednášek týdně se stejným rozsahem cvičení; chemii dva semestry po 4 hodinách týdně, geodesii nižší dva semestry po pěti hodinách, botanika všeobecná měla v jednom semestru 4 hodiny týdně a na to navazoval jeden semestr botaniky speciální také se čtyřhodinovými přednáškami atd. Třetina předmětů byla zaměřena na matematiku a techniku, třetina na biologické discipliny. Ještě poznámka: do poloviny padesátých let minulého století trvala vyučovací hodina na vysoké škole šedesát minut. K tomu můžeme dodat, že posluchači přicházeli ze středních škol daleko lépe připraveni, než je tomu dnes. Tato skutečnost spolu se zmíněným rozsahem hloubky studia teoretických předmětů je možná jedním z důvodů, proč naši předchůdci, kteří absolvovali mezi dvěma světovými válkami, měli dobrou úroveň. Samozřejmě se nechceme, ani nemůžeme vracet o sto let zpět. Nepopírám vývoj jak ve výuce, tak v lesním hospodářství, ale jsem přesvědčen, že nám schází hloubka vzdělání, solidní základ, který by měl být tak potřebný, dokonce nezbytný, pro absolventa univerzity.

Co by měla učit vysoká škola
Vysoká škola by neměla učit, jak se co dělá, ale hlavně, proč se něco dělá – ukázat problematiku – upozornit na řešení bývalá, současná a možnost budoucích přístupů, a předkládat úvahy o možném vývoji. Měla by upozornit, co je a co není možné – zatím – a v našem případě brát v úvahu hlediska biologická – technická a samozřejmě, a to zdůrazňuji, možnosti ekonomické. Les nemůže být posuzován jen jako zdroj zisku pro majitele lesa. Les, lesní ekosystémy, lesní hospodářství je časově dlouhodobá záležitost a kromě aspektů technických a produkčních má nepřeberné množství jiných stejně důležitých, možná i důležitějších, funkcí. To se nedá vyřešit zařazováním stále nových předmětů, specializacemi a vymýšlením nových atraktivních podoborů.

Nové období
Vraťme se k otázkám položeným na počátku této úvahy.
Za téměř sto let, které uplynuly od počátku univerzitních studií lesnictví u nás, se samozřejmě mnohé změnilo. Snad je to nejlépe vidět na téměř symbolickém nástroji dřevorubce – sekeře, jejíž role již v podstatě skončila. Všechno se vyvíjí a mění, i lesní hospodářství. Strom však roste, dozrává stále stejně rychle. Jistě se objevují nové problémy, které naši předchůdci neznali, např. imisní škody, průmyslová znečištění. Lesníci jsou pod tlakem mediálně oblíbených hrozeb, například globálních klimatických změn, nebo primitivních ekologických výhrůžek. Málo umíme zdůraznit, že zásada trvale udržitelného hospodaření platí v lesnictví přes dvě stě let. Stejně tak mnozí kritici našeho lesnictví nejsou schopni pochopit dlouhodobý časový faktor lesního hospodářství, který je delší než obmýtní doba.
Dovoluji si tvrdit, že lesní hospodaření je v současnosti dokonce složitější, než bylo v první polovině století dvacátého. Je pravda, že na přelomu století devatenáctého a dvacátého mnoho lesních inženýrů, zejména na soukromých majetcích, mělo na starosti, kromě lesa, také rybníky, ale též malé i větší průmyslové podniky (pily, hutě, vápenky, hamry atd.). Běžně museli lesní inženýři řešit stavební problémy, jak z oboru pozemního, tak inženýrského stavitelství, nemluvě o často rozsáhlých geodetických pracích. To všechno dnes řeší specialisté jiných oborů. V současnosti máme k dispozici nepřeberné množství technických pomůcek, vyspělé informační technologie a mnohých, třeba i fyzicky namáhavých prací, jsme ušetřeni – jako jednoduchý příklad můžeme uvést možnosti dopravy v terénu. Zvětšily se plochy, o které se jeden lesník musí postarat. Jako neuvěřitelné nám připadají velikosti výměry hájenských úseků 250 až 300 hektarů, ale i méně. Je to však všechno k dobru lesa? Všechna ta zjednodušení často směřují k šablonovitému přístupu a dostáváme se k tomu, že víme, jak se co má dělat, ale ztrácíme hlubší pohled a přestáváme si uvědomovat ono „proč“ a z jakého důvodu máme to či ono v lese dělat. To je také rozdíl mezi přístupem vysokoškolsky a středoškol-
sky vzdělaného lesníka. Střední škola mnohdy naučí své absolventy daleko lépe než
univerzita praktickým dovednostem a jedno-duchému přístupu, ale nemá ve své náplni výuky hluboké teoretické poznání, které vede k tomu „proč“.

Univerzitní vzdělání vždy reagovalo na požadavky doby
Začali jsme úmyslně historickým úvodem, vždyť dnes stoleté porosty tehdy začínaly svoji existenci, a o jejich budoucnosti se namnoze rozhodovalo, právě před sto lety. V lesnictví obecně považuji znalost historie lesního hospodářství, historii všech lesnických činností, za velmi důležitou, a někdy dokonce zásadní, zejména pro pochopení onoho proč, které může být východiskem k poučenému řešení - jak.
V roce 1919 bylo jedním z hlavních úkolů lesníků vypořádání se s první pozemkovou reformou, zajištění dostatku dříví pro národní hospodářství nově vzniklého státu, uspořádání lesního hospodářství na Slovensku, stejně jako řešení dopravně nepřístupných porostů atd.
Poté však následovaly roky druhé světové války, zavřené vysoké školy, a přišly roky „budování socialistického lesnictví“, včetně všech nesmyslných reforem a znárodňování, rozdělení lesnické činnosti na pěstební a těžební, až po oddělení péče o rezervace, národní parky, chráněné krajinné oblasti do kategorie ochrany životního prostředí, které se někdy nesmyslně začalo stavět do opozice vůči „těžebním technokratům“, ačkoliv mezi první ochránce přírody patřili u nás právě lesníci.
Univerzitní lesnické studium se všem těmto proměnám přizpůsobovalo. Myslím, že snižovalo náročnost, do výuky, tak jako na jiných fakultách, zařazovalo předměty politické a poplatné době, které měly často větší váhu než odbornost. Co je však horší, během těch let se čím dál tím menší vážnosti těšil lesník odborník, který se snažil vidět do budoucích let a u něhož byl na prvním místě les. Přednost dostávali ti, kteří snaživě plnili zadávané úkoly. Pro vedoucí pracovníky praxe, pro řídící správní orgány, přestalo být důležité kvalitní odborné vzdělání a etické hodnoty, ale hlavní roli hrála hlediska jiná.

Komplexní znalosti jsou nezbytné
Dovolím si jeden lékařský příměr, který se týká teoretické přípravy během studia – např. proč se lékař učí anatomii, když pak pracuje jako psychiatr? Lesníkům se neustále snižuje teoretická příprava – zapomíná se na to, že matematika učí logickému myšlení a umožňuje pochopit mnohé procesy, chemie je nezbytná pro pochopení fyziologie a ta má zase základní význam pro pěstování nebo ochranu lesů. A tak bychom mohli pokračovat. Vyučujeme technologie, ale to jsou aplikace, které se mění, vyvíjejí. Stále více se blížíme tomu „jak“, a ustupujeme od „proč“. Vysoká škola se blíží středoškolské odborné úrovni. To neznamená vůbec znevažování vynikající úrovně našich středních lesnických škol, ale je třeba si uvědomit jejich roli a roli jejich absolventů.
Jako nepříliš šťastné vnímám rozdělení lesnického studia na bakalářský a magisterský stupeň – i když znám důvody této změny vynucené „shora“. Další velký problém je vytváření nových podoborů v rámci lesnictví. Jsem přesvědčen, že neexistuje ekologické pěstování lesů, ale jen pěstování lesů dobré a špatné. Rozdělování na techniku a pěstování jsme zažili v padesátých letech a dobře víme, jak to skončilo. Lesnictví, lesní hospodářství, je obor komplexní a dobrý pěstitel by měl být obeznámen právě tak s harvestorovými technologiemi, jako s entomologií, stavbou cest i s myslivostí.
Úvahy o vzdělání lesníků v jednadvacátém století by bylo možno dále rozvíjet. Je škoda, že odběratelé (majitelé lesa) to snad ani příliš nezajímá, kromě čestných výjimek. Bylo by dobré zamyslet se nad systémem výuky, nad úrovní absolventů, nad složením studijních programů a jejich změnami. Především si však myslím, že je potřebné vrátit do univerzitního studia solidní teoretický základ, kvalitní znalosti v obecných předmětech, aby odborné aplikace nestály jenom na návodech k použití a popisech různých postupů.

Potřebuje lesník vysokoškolské vzdělání?
Úvahu bych měl bych zakončit odpovědí na úvodní otázku.
Jsem přesvědčen, že současné lesní hospodářství potřebuje lesního inženýra univerzitně vzdělaného se širokým rozhledem, ale i s hlubokými vědomostmi. Lesní hospodářství současnosti i v budoucnosti je a bude důležitou součástí naší ekonomiky. Les tvoří jednu třetinu naší krajiny a péče o něj si zaslouží práci vzdělaných, kompetentních odborníků. Přejme si, aby kvalifikovaní lesníci stáli na nejpřednějších místech všude tam, kde se o lese u nás rozhoduje.

Autor:
prof. Ivan Roček
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.