Duben 2012
Anketa v LP 3/2012 „Lesnické školy očima provozu“ nevyzněla jako oslavná óda, a protože představitelé školství určitě namítnou, že stav vůbec není tristní, ale naopak (podle přísloví „Každá liška...“), je na místě otázka, zda hodnocení respondentů je důsledkem jejich blbé nálady, frustrace z akutní lesnické krize, či zda odpovídá realitě. Aby mohl být jakýkoliv problém řešen, musí být analyzován, a přitom je nezbytné jej přesně pojmenovat. A v tom je první potíž, protože soudobá rétorika si dá záležet na tom, aby jednoznačné termíny byly zamlženy novotvarem. Tak už nemáme krizi, ale strukturální nerovnováhu; není inflace, ale hodnotové rozvolnění; a nevznikají kůrovcové kalamity, protože to jsou disturbance. V terminologickém zmatení pak uniká, že to, co se nazývá krizí, je jejím příznakem. Nesetkáváme se tedy s jednotlivými krizemi: dluhovou, veřejných financí, lesnictví, sociálních služeb, financování školství atd., protože to vše jsou dílčí projevy celkové krize euroamerické civilizace, ve které se jediným kritériem staly peníze, a jejich přerozdělovaní odvíjející se od tempa růstu HDP. Růst HDP je modlou, které se podřizuje vše. Ale co se stane, když vzroste cena ropy? No přece se zvýší HDP! A do HDP se promítají i činnosti, které bohatství společnosti nezvyšují – třeba reklama a daňové poradenství (to dokonce bohatství společnosti snižuje). Reálné hodnoty a reálné peníze se tak mění na fiktivní. Vlády se tváří ustaraně a vyhlašují hesla o úsporách, ale nikdy se nedotknou největších penězovodů, protože každá vláda potřebuje „něco“ rozdávat, aby si udržela okruh svých příznivců. Obskurní přerozdělování na úrovni obce, kraje, státu, EU, OSN atd. tak bude pokračovat. Stát přitom nemá kde brát, protože sám nepodniká, velké podniky mu utekly do daňových rájů, a tak zbývá inkasovat daně jen od drobných podnikatelů a gážistů. Zvyšování DPH je pak další z mála cest. Byrokratizace přerozdělování čím dál hubenější produkce pokračuje a dosahuje úrovně, kdy je sporné, zda ještě žijeme v „market economy“ či v nějaké formě „command economy“. Státy i mezinárodní instituce nadále rozdělují prostřednictvím obskurních dotací něco, na co si už dlouho půjčují, a žijí v iluzi, že se růst ekonomiky vrátí a dluhy „se zaplatí“.
Jak to všechno souvisí se školstvím? Severní Amerika a Evropa žijí ve svém virtuálním velmocenském světě, i když se přesunem výroby na východ stávají rozvojovým regionem, zatímco rozvojové země se stávají vyspělými. Rozhodující je v každé epoše produkce reálných hodnot, a pokud euroamerická civilizace „nic“ hmotného neprodukuje, ztrácí životaschopnost. Práce není, a proto je společensky přijatelnější, pokud mladý člověk studuje cokoliv a co nejdéle, než by stál před úřadem práce, ztratil životní náplň, stal se závislým na sociální podpoře, případně i na drogách a přispíval k úrovni kriminality. Společenské náklady na studenta jsou nižší než na nezaměstnaného (protože studenta sponzorují rodiče), což toto řešení podporuje. K realizaci nového zadání pro školství byl státní administrativou zvolen jednoznačný ekonomický stimul – financování podle počtu studentů. Fungování školství jako systému se tak změnilo. Cílem není odborně vzdělaný student a peníze nejsou prostředkem k dosažení tohoto cíle, ale cílem jsou peníze a student je prostředkem k jejich získání. Tak se stalo školství opojným byznysem, protože ze své podstaty bude vždy napojeno na státní penězovod. Přitom jako nevýrobní resort nezná cenu peněz, nevydělává je, ale umí se jich domáhat demagogickým studentským pokřikem: „To vláda chce, aby byl národ blbý?“ Není omylem, že ekonomický stimul není doplněn kvalitativními ukazateli, protože dost dobře ani stanovit nejdou, a i když se stanoví, lze je snadno paralyzovat ukazatelem finančním či rozhodnutím ministra (Plzeň minulých dnů). Nepustí ředitel školy několik neprospívajících žáků do dalšího ročníku, když to bude mít za následek snížení počtu tříd a propuštění učitelů? To řeší školy všech stupňů, a podle zásady „bližší košile než kabát“ studenty pustí s tím, že zaměstnavatelé „si to přeberou“. Ti si to díky pracovním poměrům na dobu určitou skutečně přeberou, ale podle jejich sdělení se „povede“ asi každý sedmý absolvent. Na takový výběr mohou mít čas jen státní a skrytě státní instituce, ale podnikatelé budou asi sahat po absolventech jinam, a pokud je v nadnárodních firmách služebním jazykem angličtina, nebude jim to činit potíže. Víra v to, že zrušeny by mohly být jen malé školy, zatímco zrušit velké si nikdo netroufne, vede k tomu, že se staví další univerzitní kampusy, nové budovy a laboratoře, což je cesta do pekel, protože zanedlouho bude státní dotace na studenta sotva pokrývat náklady na svícení, topení, služby a údržbu. Začarovaný kruh, který byl výstižně (byť z pohledu univerzity netakticky) označen v minulém čísle LP „jako boj o studenta“, se tak roztáčí stále rychleji. Státy řídí čím dál méně společensky významných činností, ale na svou čím dál bídnější činnost vyžadují víc peněz. Snahou je nic neřídit – vše musí řídit neviditelná ruka trhu! Proto zůstal invalidně funkční středoevropský systém středních škol i dvacet let po převzetí systému bakalář, magistr, doktor. A když jde finančně do tuhého, „uškrtí“ se všichni stejně, indexovou metodou, osvědčenou za všech systémů.
Žijeme tedy v období společenské krize, která se zatím neprojevuje v hmotném nedostatku – v hypermarketech jsou stále plné nákupní vozíky (co když jsou ale na dluh), ale je zjevné, že v krizi je idea trvalého rozvoje, metodika zjišťování HDP a z něj odvozeného přerozdělování. Projevy krize tedy mohou začít ustupovat, až si euroamerická civilizace ujasní své postavení na planetě. To je však obtížně proveditelné, protože by se musel rozplést gordický uzel problémů. A historická zkušenost nám říká, že gordický uzel se nikomu rozvázat nepodařilo. Nadějí tak zůstává, že by měl jít rozseknout.
„Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, anebo ekonom.“
Kenneth Boulding