Jalovec obecný (Juniperus communis L.)

Jalovec obecný pravý (Juniperus communis subsp. communis)

Popis druhu

Morfologicky proměnlivý keř až nízký strom. Může dosáhnout výšky až 12 m, má vřetenovitou až kuželovitou korunu, často je vícekmenný. Letorosty jsou trojhranné hnědavé, jehlice v trojčetných přeslenech, 1–1,5 cm dlouhé, šídlovité, ostře špičaté, na svrchní straně žlábkovité, se širokým bílým pruhem, na rubu tupě kýlnaté. Je to dvoudomá dřevina. Samčí šištice jsou žlutavé, vejcovité o velikosti 0,4-0,5 cm, samičí zelené, asi 0,2 cm. Při dozrávání semenné šupiny dužnatí a srůstají v šišku, která se podobá bobuli. Nazývá se galbulus. Tyto šišky jsou namodrale černé, sivě ojíněné, kulovité až vejcovité, dozrávající 2. až 3. rokem, 0,4-1 cm velké, se 3 (1) semenem. Trojhranná semena rozšiřují ptáci.

Dožívá se několika set let, v zástinu však dosti rychle odumírá. Výškový přírůst kulminuje mezi 5. a 20. rokem, pak ochabuje. Do tloušťky roste nepravidelně a málo intenzivně. Kořen bývá zprvu kůlový, později vytváří těsně pod povrchem uzlovitou, pryskyřicí bohatou ztluštěninu, z níž vybíhají daleko sahající povrchové kořeny. Poléhavé větve snadno zakořeňují. Dobře hojí poškození a odolává extrémním podmínkám. Je velmi světlomilný, na půdu nenáročný (snese i zcela mělké, vysýchavé podklady, ale i mokré rašeliny), roste jak na kyselých, tak i na bazických podkladech: od písků přes žuly a vápence po hadce; od stepí po tundru. Klimaticky je lhostejný, roste v oblastech s klimatem oceánickým i kontinentálním. Primárně obsazoval skalnatá území bez zapojeného porostu, lesní okraje a řediny světlomilných dřevin (borovice, břízy, dubu). Druhotně se pak vyskytuje na pastvinách, kde je součástí počátečních stadií zpětného vývoje k lesu.

Rozšíření

Jalovec obecný roste roztroušeně v celé Evropě a západní Asii po Zabajkalí. Často je jen reliktním druhem extrémních stanovišť. V jižní části areálu roste pouze v horách. Na horní hranici a na severní hranici areálu vytváří přechodné typy k subsp. alpina. Souvislejší druhotné porosty se vytvořily v oblastech s rozsáhlejší intenzivní pastvou dobytka.

V ČR roste roztroušeně až vzácně od nížin do hor na stanovištích se sníženou konkurencí. V minulosti byl poněkud hojnější především v mezofytiku, v oblastech s pastvinami (pichlavé jehlice jej chrání před dobytkem i zvěří). Na řadě míst však již vyhynul. Zbylé větší populace jsou územně chráněny (např. na Třeboňsku, na Sedlčansku). Nejvýše u nás vystupuje v Krkonoších (1 395 m n. m.).

Na území ČR najdeme i několik jalovců zařazených do kategorie památných stromů. Dle ústředního seznamu ochrany přírody vedeného AOPK jsou v současné době tři platné výskyty jalovce, a to po jednom záznamu v krajích Vysočina, Zlínském a Jihočeském.

Význam, možné využití dřeva a jiných produktů

Jalovec se řadí mezi dřeviny léčivé. Galbuly (jalovčinky) byly již ve středověku známy jako antiseptikum. Jalovčinky se sbírají jen zralé, jsou velmi choulostivé na uskladňování. Doporučuje se je po natrhání rozprostřít v tenkých vrstvách a sušit ve stínu na průvanu 20–30 dnů. Jalovčinky se jako lék využívají vnitřně i zevně. K vnitřnímu užití se připravoval nálev z jedné čajové lžičky rozdrcených jalovčinek na šálek vody. Takto připravený čaj má močopudný účinek, využíval se při léčení zánětlivých onemocněních močových cest, nebo při chorobách látkové výměny. Jalovčinky se však nesmí užívat při akutních onemocněních ledvin. Jalovčinky se v některých krajích využívaly k výrobě rozvářky k tzv. čištění krve. Rozvářka se užívala s přírodním vínem v poměru 1 lžíce rozvářky k 3 lžícím vína před jídlem a před spaním. Dnes se s jalovcem setkáme zejména v léčivých čajových směsích (fructus juniperi). Zevně se jalovčinky používají do koupelí a na obklady při revmatismu. Jako dezinfekční prostředek se jalovčinky používaly k vykuřování místností.

Také v kuchyni jsou jalovčinky dobře známé. Používají se zejména do marinád k nakládání masa, při zavařování masa se využívají jako konzervační prostředek. Jalovčinek se využívalo také k výrobě vín, sirupů, jalovcové šťávy nebo octa. V lihovarech se využívají k výrobě jalovcové, borovičky (název odvozen od slovenského pojmenování) nebo ginu.

Dřevo jalovce je vonné, velmi odolné. Pro svou trvanlivost se v minulosti využívalo v řezbářství a soustružnictví, zejména k výrobě holí a dýmek. Tyčky z jalovcového dřeva se používaly jako násady k lopatám. Maso uzené v kouři jalovcového dřeva má jemnou kořenitou chuť.

Jalovec je významnou sadovnickou dřevinou. Rozlišuje se řada poddruhů a kultivarů. Nejvíce se uplatňují štíhlé kultivary Hibernica (je 4-6 m vysoká s hustou, vřetenovitou korunou a vzpřímenými konci letorostů) a Suecica (má širší korunu a konce letorostů převislé) nebo Stricta. Nízké typy a zakrslé kultivary mají využití na skalkách, případně jako krycí dřeviny.

Pěstební nároky

Jalovec je světlomilná dřevina odolná vůči suchu, které se daří na propustných půdách. Množí se výsevem stratifikovaného osiva a zejména letními řízky, nejlépe s patkou, případně roubováním. Vegetativního rozmnožování pomocí letních řízků se využívá zejména pro množení kultivarů pro sadovnické využití. Špatně však snáší přesazování.

Škůdci

Jalovec může být ve vyšších polohách poškozován houbovou infekcí působenou přípletkou černou (Herpotrichia juniperi), která se zpočátku projevuje tím, že se kolem jehlic a větévek vytváří tmavohnědé až černé plstnaté mycelium, po několikaleté infekci se začínají objevovat malé, kulovité plodničky a silně postižené části dřevin poté odumírají. Z řádu motýlů mohou na jalovci způsobovat škody dva druhy. Jedním z nich je molovka jalovcová (Argyresthia trifasciata), jejíž poškození ale nebývá pro napadené dřeviny významné, dochází spíše k estetickému poškození zejména v horní části korun. Příležitostně může jalovec napadnout i sosnokaz borový (Panolis flammea). Dalším škůdcem je štítenka jalovcová (Carulaspis juniperi). Zástupci rodu jalovec bývají ale také mezihostitelskou dřevinou pro rzi (rod Gymnosporangium), které pak mohou působit škody na jiných rostlinách.

Současný stav a opatření k podpoře

Z lesnického hlediska byla přítomnost jalovce v lesích hospodářských brána jako důkaz jejich devastace, např. dřívější nevhodnou pastvou dobytka. V současné době se provádí monitoring jeho výskytu.

Jalovec obecný nízký (Juniperus commusis subsp. alpina)

Popis druhu

Jalovec obecný nízký je až 1 m vysoký keř, který tvoří husté, rozrůstající se skupiny. Má poléhavé až vystoupavé, snadno kořenující větve. Kořenující větve způsobují stále zmlazování, staré části odumírají. Jehlice jsou asi poloviční délky než u subsp. communis, krátce zašpičatělé, přitisknuté k větévkám. Je to dvoudomá dřevina. Dužnaté šištice dozrávají 2.–3. rokem a jsou modře zbarvené, ojíněné. Kořenová soustava je povrchová. Na rozdíl od jalovce obecného pravého je u nás málo proměnlivý. Je rostlinou chráněnou, dle vyhlášky 395/1992 Sb. je řazen do kategorie silně ohrožených druhů.

Pokud není zastíněn, může se dožívat vysokého věku. V literatuře je uváděn nález jedince z oblasti Arktidy, u nějž bylo na průřezu 8,3 cm silného kmene napočteno 544 letokruhů.

Je dřevinou světlomilnou, nesnášející jakýkoliv boční zástin. Na vláhu je nenáročný, přizpůsobí se jak půdám vysýchavým, tak silně podmáčeným stanovištím. Roste na podkladech různého složení, od vápenců po kyselé horniny, snáší ale i čistá rašeliniště vrchovišť. Velmi dobře snáší klimatické extrémy.

Rozšíření

Roste na severní polokouli zejména v horách, v nižších polohách roste častěji v tundře. Výskyt je spíše roztroušený. V ČR je součástí keřových porostů rostoucích nad horní hranicí lesa (spolu s borovicí klečí), může obsazovat i ledovcové kary, výjimečně se objevuje ve vrchovištích. Vyskytuje se také na horských pastvinách. V Čechách roste v Krkonoších a Jizerských horách (zde sestupuje na Velké Jizerské louce na 830 m n. m.), na Moravě pak v Jeseníkách (nejvýše vystupuje v Hrubém Jeseníku ve Velké kotlině na 1 400 m n. m.). V letech 2001–2005 byla provedena inventarizace lokalit výskytu jalovce nízkého v oblasti Hrubého Jeseníku. Oproti historickým údajům došlo pravděpodobně k vymizení jalovce na 7 lokalitách. Bezprostřední vymizení jalovce v této oblasti není pravděpodobné, jako možné riziko je však uváděna ztráta genetické variability, a to zejména z toho důvodu, že zde nebylo pozorováno generativní množení.

Význam

Při rozšiřování pastevních ploch byly porosty jalovce nízkého často ničeny vypalováním. Jeho využití je zejména v kultuře, kdy se pěstují spíše jeho kultivary.

Škůdci

V závislosti na klimatických podmínkách bylo v Evropě na jalovci registrováno až 40 druhů hmyzu. Žádný ze zjištěných druhů však nemá specifickou vazbu na jalovec. V oblasti Hrubého Jeseníku byla na jalovci nízkém zaznamenána ve větší míře přítomnost dvou druhů, a to lalokonosce černého (Otiorhynchus niger) a bejlomorky jalovcové (Oligotrophus juniperinus).

Současný stav a opatření k podpoře

Ačkoliv se jedná o kriticky ohroženou dřevinu, nebyl její management ještě jednoznačně stanoven. Zdá se, že cestou k zachování a postupnému zvyšování jeho zastoupení je využití mírných disturbancí. Otázkou zůstává, nakolik je tato cesta reálná.

Autoři:

Ing. Jana Ešnerová, PhD.,

Ing. Vladimír Janeček, PhD.

Katedra dendrologie a šlechtění lesních dřevin FLD ČZU,

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: Václav Bažant