Liliovník tulipánokvětý

Popis druhu
Liliovník tulipánokvětý je opadavý listnatý strom z čeledi Magnoliaceae. U nás relativně častější introdukovaná parková dekorativní dřevina. Druh dosahuje výšky 35(50) m, dožívá se až 300 let. Průměr kmene dosahuje i přes 2 m, u nás k nejmohutnějším patří např. památný strom v Podzámecké zahradě v Kroměříži s obvodem kmene přes 510 cm a výškou 38 m. Pravděpodobně se řadí i k nejvyšším exemplářům daného druhu v Evropě. Jako nejsilnější jedinec v Evropě je uváděný strom z Velké Británie, hrabství Dyfet, s obvodem kmene 798 cm (průměr přes 2,5 m) a výškou 24 m. Největší obvod, ale ve výšce 60 cm, pak měl strom v Esher Place, kterému v roce 1967 naměřili hodnotu 815 cm. Koruna stromu je obvykle rozložitá, lehce stavěná, v mládí široce vejcovitá, ve vyšším věku zaoblená. Kmen průběžný, obvykle krátký, v porostu rostoucí exempláře mají delší část kmene bez větví. Má dobrou pařezovou výmladnost. Listy má střídavé, jednoduché, lyrovitého tvaru. Čepel listu je se 4 (6) laloky, na vrcholu vykrojená nebo uťatá, na bázi je klínovitá až zaoblená, asi 8–15 cm dlouhá a přibližně stejně široká s celistvým okrajem. Na líci jsou listy lesklé, hladké, sytě zelené, na rubu matné, světlejší, někdy až nasivělé. Také řapík je lysý, 8–12 cm dlouhý. Listy se na podzim barví do zlatožluta a opadávají v říjnu. Pupeny jsou střídavě postavené (ve spirále), velikost 1–1,5 x 0,5 cm, silně zploštělé, lysé s krátkou stopkou 0,2–0,4 cm. Pupenové šupiny jsou 2, jedná se vlastně o palisty, hnědavé, zřetelně ojíněné. Listové jizvy jsou okrouhlé. Letorosty má článkované se žlutými, mírně vystouplými lenticelami, nejprve modravě ojíněné, pak se barvící do hněda, dvouleté větvičky tmavě hnědé. U starých stromů se vytváří šedohnědá rozbrázděná borka, u mohut-ných exemplářů až výrazně hřebenitá. Liliovník je rychle rostoucí dřevina. Kořenový systém má bohatě rozvinutý, avšak výrazně podpovrchový, nejde příliš do hloubky. Strom má oboupohlavní květy, jejichž opylování je zajištěno hmyzem. Kvete v květnu a červnu. Květy jsou jednotlivé na konci větviček, vydrží maximálně 24 hodin, tvarem i barvou se podobají tulipánu, o velikosti až 6 cm. 3 kališní lístky jsou zelenavé, sklánějí se ke stopce,
6 korunních lístků o velikosti 4–5 cm má barvu žlutou s oranžovým pruhem na bázi. Plodem jsou křídlaté nažky 0,4-0,8 cm velké, tvořící souplodí o délce 4–8 cm, křídlo je asi 3–4 cm dlouhé, na konci špičaté. Souplodí podobné šišce se po dozrání rozpadá a na větvičce zůstává vřeteno.

Rozšíření
Původní areál se rozkládá ve východní části Severní Ameriky, od Atlantického oceánu na východě po Ontario a Michigan na západě, na jih po Luisianu a až do severních oblastí Floridy. Je státním stromem ve státech Kentucky, Tennessee a Indiana. V severní části areálu se vyskytuje obvykle v říčních údolích a kolem potoků do nadmořské výšky 300 m. V Apalačském pohoří může vystupovat až do 1 350 m nad mořem. Na jihu je opět dřevinou nížin. V nižších přímořských polohách roste často ve společenstvech s tisovcem dvouřadým (Taxodium distichum), tupelou (Nyssa sylvatica), javorem červeným (Acer rubrum), ambroní západní (Liquidambar styraciflua) a borovicí kadidlovou (Pinus taeda). V Apalačském pohoří např. s akátem (Robinia pseudoacacia), s vejmutovkou (Pinus strobus), tsugou kanadskou (Tsuga canadensis), ořešákem černým (Juglans nigra) a lípou americkou (Tilia americana). Ve vyšších polohách vytváří společenstva s dubem červeným (Quercus rubra), jasanem americkým (Fraxinus americana), střemchou pozdní (Prunus sirotina), šácholanem špičatolistým (Magnolia acuminata) a bukem velkolistým (Fagus grandifolia) nebo cukrovým javorem (Acer saccharum).

Ekologie
Druh je světlomilný, v mládí snáší boční zástin. Pro pěkné kvetení potřebuje volnou korunu. Kvete již od 10 let věku. Na vláhu je relativně náročný, nemá rád v létě vysýchavé půdy. Nevadí mu větší množství skeletu v půdě. Nejlépe odrůstá na mírně kyselých, hlubokých písčito-hlinitých půdách s dostatkem živin, přiměřeně zásobených vodou. Neroste dobře v těžké jílovité půdě. Vhodné pH 4–6. Je odolný vůči klimatickým výkyvům, výjimečně bývá poškozován mrazy. Celkem tolerantní ke znečištěnému ovzduší průmyslových oblastí, vhodný do měst, ale nesnáší zasolení půdy. Patří ke druhům, které jsou málo napadány škůdci jak v domovině, tak u nás. Rakovinu kmene způsobují druhy rodů Nectria a Fusarium. V našich podmínkách bylo zjištěno častější napadení václavkou.

Význam a využití
Dřevo má světlou běl, jádro je barvy od světlé žlutavě hnědé po hnědou, někdy se zelenavým nádechem. Letokruhy jsou velmi dobře zřetelné, dřevo je roztroušeně cévnaté. Dřevo je lehké, měkké, ne příliš trvanlivé. Objemová hmotnost při 12 % vlhkosti kolísá v rozmezí 380–450 kg.m-3. Využití dřeva je zejména na nábytek a dýhy, dále na překližky, obalový materiál, hračky, vlákninu aj. Používá se jako náhrada jehličnatého dřeva, také jsou známy dlabané kanoe z jeho kmenů. Dřevo je velmi dobře opracovatelné, využívá se na soustružení a výrobu uměleckých předmětů. Taxon je využíván jako okrasná parková dřevina, známá dnes po celém světě.  V zahradnické praxi se používá především jako solitéra nebo do malých skupinových výsadeb. Je známo více kultivarů, ale výsadba původního druhu převládá. V evropských poměrech není druh využíván jako lesnická hospodářská dřevina, i když v Severní Americe v některých oblastech patří k významným zdrojům dřeva. Např. nejmohutnější exempláře v porostech můžeme ještě dnes spatřit v Severní Karolíně, v Joyce Kilmer Forest, kde jsou skupiny stromů dosahující výšek 45 m a průměru kmene přes 2 m. Liriodendron je také významnou medonosnou dřevinou.

Možnosti pěstování v ČR
V Evropě je liliovník tulipánokvětý znám od r. 1663, zaznamenány jsou první výsadby na britských ostrovech v roce 1665. První introdukce do Čech byla dle A. M. Svobody až roku 1865, z tohoto období byl nalezen nejstarší zápis na Hluboké. Záznamy o pěstování kultivarů tohoto druhu jsou datovány k roku 1880, např. ‘Medio-pictum’ nebo ‘Integrifolium’ jsou udávány ze zámeckého parku Sychrov. Druh byl nejdříve šířen v zámec-kých zahradách, později se dostal i do městských parků. V současné době se liliovník vyskytuje běžně ve větších městech, dobře odrůstá a kvete. Množit jej můžeme generativně z naturalizovaných exemplářů, i když klíčivost semen osaměle rostoucích exemplářů je velmi nízká. Semena můžeme sbírat, jakmile zhnědnou souplodí – ze stromů, nebo po rozpadu souplodí ze země. Hmotnost 1 000 semen se pohybuje kolem 50-70 g. Semena často přeléhají, proto je vhodná studená stratifikace. Klíčivost v USA je kolem 80 %, v našich podmínkách obvykle poloviční. V ČR se taxon vyskytuje relativně často, ale spíše v nižších polohách, v horských oblastech namrzá a jeho výsadby proto příliš nedoporučujeme. Větší exempláře jsou známy např. z Prahy, Průhonic, Bludova, Lednicko-Valtického areálu, Židlochovic aj. Také asi 11 exemplářů je zapsáno v seznamu památných stromů AOPK ČR. Mimo liliovník z Kroměříže patří k těm větším např. stromy v Třebovicích ve Slezsku s výškou 34 m a obvodem kmene 353 cm nebo v Horní Libině o výšce 27 m a obvodu 326 cm. Vzhledem k těmto rozměrům a udávaným univerzálním vlastnostem dřeva by možná stálo za to vyzkoušet jej i u nás v lesních porostech. V podmínkách ČR se taxon volně v krajině nešíří, nepatří k invazním druhům. Významné využití druhu bude nadále v sadovnické dendrologii, tedy především v solitérních a méně početných skupinových výsadbách, zejména v parcích, v městské zeleni. Mimo původní druh se u nás z kultivarů častěji vysazuje např. ‘Aureomarginatum’ se žlutavým okrajem listů nebo ‘Fastigiatum’ s úzkou, vystoupavou korunou. Olistěním, mohutným vzrůstem, květy i podzimním vybarvením, tedy celkovým estetickým působením patří liliovník k nejdekorativnějším stromům.

Autor:
doc. Ing. Luboš Úradníček, CSc.
Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor