Úvodník 10/2013
Divide et impera (rozděl a panuj)
Niccollò Machiavelli (1469–1527), diplomat, politik, vojenský teoretik
Za tradičně tragického nezájmu pozvaných medií proběhla v Brně konference „Aktuální ekonomické a politické problémy lesnicko-dřevařského sektoru“, jejímž cílem bylo identifikovat dosud nehomogenní množinu subjektů, navzájem spojených dřívím tak, jak jsou spojeny dvě strany téže mince, tj. producenty na jedné straně a zpracovatele na druhé – a na základě tohoto styčného bodu je oslovit, presentovat navenek jako celek, formulovat společné zájmy a ty prosazovat. Právě hledání společných vlastností jednotlivých subjektů nehomogenní množiny, které někdy nejsou ani z jejich vlastního úhlu pohledu zřetelně viditelné, ale které při propojení do celku tato množina reálně vykazuje, je novum. Komplikací při tom je, že lesnickodřevařský komplex existuje v přírodním prostředí, které samo o sobě představuje složitý organismus, měnící se v čase a místě. Není podstatné, že „sektor“ v názvu není vhodný termín, protože ekonomická terminologie jej používá pro formu vlastnictví (sektor státní, družstevní, soukromý) i pro odlišení společenské úrovně činností (primární sektor – prvovýroba, sekundární – zpracovatelský průmysl, terciární – služby). Proto není vhodné mu dávat další věcný obsah.
Očekávání, že se tato „červená nit“ najde již na konferenci, byla příliš optimistická, protože utíkání přednášejících a diskutujících od ní k jejich aktuálním problémům potvrdilo míru rozdrobení lesnickodřevařského komplexu; a při uvědomění si jeho praktických dopadů, kdy každý subjekt samostatně je méně než semínko pampelišky ve větru, se snad každému vybavil výrok, přisuzovaný Machiavellimu. Nadhled „nad věcí“ si v tu chvíli dokázala udržet asi jen akademická sféra, protože pro výrobní subjekty jsou jejich aktuální problémy (veřejné zakázky pro podnikatele, ceny a dostupnost dříví pro pilaře) otázkou bytí a nebytí. Jejich snaha upozornit na situaci, kterou nemohou ze své pozice změnit, dokladuje brutalitu u nás ještě probíhající rané fáze kapitalismu volné soutěže, charakterizovanou ostrým konkurenčním bojem a prvotní koncentrací kapacit a kapitálu. I nejostřejší konflikty ale probíhají na úrovni mezilidských interakcí, což znamená, že i v této fázi je žádoucí kultivovat tržní vztahy tříbením vztahů dodavatel – odběratel (např. permanentním vyvažováním obchodních uzancí), stimulací kooperace místo konfrontace (je prokázáno, že synergický účinek kooperace je vyšší než účinek konkurence), vyhledáváním a omezováním zbytečných systémových rozhraní atd., a k tomu může přispět Lesnická práce jako prostor pro diskusi.
Zdrženlivý jsem, co se týká nastíněného záměru – požadovat řízení lesnicko-dřevařského komplexu jedním ministerstvem. Tento záměr přináší mnoho otázek. Kudy vést hranici mezi zpracováním dříví a průmyslem? Je zpracováním dříví jen jeho pořez, nebo i nábytkářství a průmysl papíru a celulózy? Mělo by být lesnické a dřevařské školství i věda výzkum vyňaty z resortu školství? A co obce, které jsou výběrem daní závislé na lesnictví a zpracování dřeva, a proto též svým způsobem patří do mnohorozměrného lesnicko-dřevařského komplexu? Zásadní otázkou je, proč si namlouvat, že to může být pod některým ministerstvem lepší, než pod jiným, když ze všech koncepcí, které stát má, jsou jedna vedle druhé nezřetelné? Poté, co nám politici sdělili, že ministr nemusí být odborník, protože „řídí resort politicky“, se lze domnívat, že se tím myslí okupační správa resortu, obsazeného konkrétní politickou stranou. Případné předání kompetencí tak nebude vnímáno z hlediska věcného, ale jako riziko ztráty dobytého území. A to, že se ministři střídají „jako svatí na orloji“, moji nedůvěru (ne vrozenou, ale získanou) v osvícený vliv kteréhokoliv ministerstva jen zvyšuje.
Ze všech sil pak varuji před možnou myšlenkou nějak lesnicko-dřevařský komplex institucionalizovat, založením platformy, sdružení, asociace, svazu, federace, konfederace či nadace, která by rozšířila nespočetnou řadu i obskurních institucí se záhadným financováním. Vytvoření takové instituce by bylo nejspíš spolehlivou cestou „k zabití“ dobré myšlenky.