Etiopie přišla za poslední tři dekády o většinu lesa

Zemědělství a lesnictví v Etiopii
- Působil jste jako vedoucí několika projektů na misi v jedné z nejméně rozvinutých zemí na světě – Etiopii. Jakou úlohu v hospodářství a každodenním životě obyvatel hraje les, resp. lesnictví, či agrolesnictví?
Možná nejlepší bude pojem přírodní zdroje. Dohromady je to problematika půdy, vody, obdělávání polí a samozřejmě lesnictví. V Etiopii je mezi 85–90 % obyvatel přímo závislých na zemědělství, a co si nevypěstují na polích, nemají nebo nemůžou ani obchodovat. Zemědělství pak závisí na tom, jestli krajina funguje nebo nefunguje. A když uvážíme, že Etiopie za posledních cca 30 let přišla o většinu lesa, tak mizení lesa jakožto součásti krajiny je zásadní faktor, který může ohrozit i potravinovou bezpečnost jako takovou. Les tedy hraje roli velikou, a když chybí, tak ještě větší.

- Jaké jsou hlavní příčiny odlesňování?
Na to je relativně jednoduchá odpověď – světově rostoucí populace, místní tradiční zemědělství, které je závislé na kombinaci pastevectví a farmaření. S rostoucí populací jsou větší nároky na prostor, na půdu, na přírodní zdroje. Scénář je po celé Africe podobný, nejdříve dojde k odlesnění kvůli spotřebě paliva nebo farmaření, následně do odlesněných prostor přichází dobytek, kozy, dochází k přepásání oblastí.

- Je možné vyjádřit, jaký podíl z těžby v Etiopii tvoří palivové dříví? Existuje těžba dřeva na zpracování např. v pilařském průmyslu?
Když se podaří v Etiopii získat užitkové dřevo, tak je to z našeho pohledu tyčkovina. Dostat prkno, to je opravdu výjimka. Místní zedníci, truhláři, kteří mají ruční pilu, dokáží pracovat i s tyčkovinou. Jsou to většinou eukalypty, rychlerostoucí dřeviny, u kterých ani nikdo nechce, aby měli vyšší kvalitu. Pila je něco jako sci-fi.

- Jakou roli v životě místních obyvatel hrají tzv. nedřevní produkty?
Etiopie je rozmanitá, žije v ní 80 milionů lidí a má kolem 80 jazykových skupin. Od pouštních Somálců až po pralesní komunity, od Afarů na severu, prastarou kulturu, která měla sofistikované způsoby zemědělství a zpracování přírodních zdrojů, až po Mursie na jihu žijící prakticky pravěkým způsobem života. Jak je různorodá krajina a kultura, tak je různorodé využívání i non-wood products. Od lovu zvěře, jejího chovu, přes sběr různých plodů, rostlin, či využívání a výsadba medonosných dřevin. Výroba medu je např. doporučována i ve státních zemědělských plánech. Když se vysazují nové porosty, jedno z prvních doporučení je začít s chovem včel, aby byl vidět nějaký okamžitý výsledek. Kolem jezera Awassa v chráněných územích, která byla degradovaná a začala se rehabilitovat a obnovovat, měl úspěch prodej trávy. Když tráva měla čas růst, dosahovala až dva metry a využívala se jako surovina pro stavebnictví na střechy. A znamenala dobrý výdělek.

- V rozvojových zemích jsou v zemědělství zaměstnávány převážně ženy a děti. Dokážete odhadnout, jaké procento žen v Etiopii pracuje mimo zemědělství?
Kolik žen v Etiopii pracuje v zemědělství a jak to hodnotit je strašně složité. Když žena jde pro vodu, je to podle statistiky práce, nebo není? Když žena zpracovává med, je to práce v zemědělství, nebo v agroprůmyslu? 80–90 % lidí jsou zemědělci a významnou část práce v zemědělství konají ženy. Etiopanky na tom nejsou ale tak špatně jako v jiných afrických zemích, kde na ženách zemědělství prakticky závisí. Naštěstí Etiopané nemají mnoho problémů se sociopatologickými jevy (např. alkoholismus) nebo náboženským nastavením. Takže dělení práce mezi muže a ženu je férovější než v jiných regionech. Dětská práce je pak kapitola sama o sobě. Drobní farmáři se bez ní bohužel neobejdou. Základem ale je, aby děti prací fyzicky netrpěly a mohly chodit do školy.

- V roce 2011 Německo obvinilo Čínu, že může za hladomor v Etiopii v důsledku skupování půdy a údajného exportu vypěstovaných plodin do Číny. Jak vnímáte aktivitu států, jako je Čína a Indie a jejich investice?
To je téma tzv. landgrabbingu, které by si zasloužilo celé číslo časopisu. Problém totiž většinou není v samotném exportu potravin, ale přístupu zemědělců k půdě. Nejde jen o čínské a o státní investice, ale i o ty soukromé ze západu. Němci sice obviňují Čínu a Indii, nicméně nedávné angažmá německých firem při produkci energetických plodin v Etiopii také není nezajímavé. Rozsah je ale samozřejmě nesrovnatelný. V Etiopii se o tom mluví jako o úžasných zahraničních investicích, o rozvoji, o zájmu zahraničních investorů a vlád o spolupráci. Země jako Etiopie potřebuje investice, ale v praxi většinou nemá možnost, ale často ani zájem příliv investic regulovat nebo kontrolovat. Základní problém tkví v tom, že půda, kterou užívají zemědělci nebo pastevci v Etiopii, patří státu a ten ji může více či méně libovolně poskytnout investorům. Zajímavé lokality, které nejsou na ráně, nebo zdánlivě nikomu nepatří (typicky v pasteveckých oblastech) pak jsou poskytnuty investorům. Investoři zdánlivě dané území zúrodní a najmou oficiální zaměstnance, za které platí daně. Nicméně valná většina původních zemědělců zůstane bez zaměstnání, bez půdy a bez obživy. Stát sice získá třeba několik tisíc zdaněných pracovních míst, ale nemá už většinou kapacitu na to, aby absorboval také velký počet nezaměstnaných a dal jim jinou alternativu obživy. Lidé se stěhují do měst, dochází k pohybu populace, roste koncentrace obyvatelstva, přetěžování krajiny, a nakonec i konflikty.

- Funguje v Etiopii nějaký systém certifikace lesů (např. FSC, PEFC)?
Úspěch je, když jsou lesy podle nějakého plánu obhospodařovány. Celonárodní certifikace jsem nezaznamenal. Velmi pomalu se začínají certifikovat osiva. Fungují různé programy, jak neziskové tak státní, které se snaží lesnictví postavit na nohy. Za zmínku stojí např. společný podnik vlády a WFP – MERET project. Ten jde nejschůdnější cestou a spojuje lidi ohrožené hladem na straně jedné a potřebu zalesňovat na straně druhé. Vedle veřejných prací pokrytých kapacitami WFP podporuje taktéž živnosti ohrožených komunit.

Protierozní opatření v okolí jezera Awassa
- Můžete ve stručnosti představit jeden z realizovaných projektů – protierozní opatření v okolí jezera Awassa? Jaké byly důvody vzniku projektu?
Jde již o starší projekt, který probíhal v letech 2008–2010 a byl financovaný Ministerstvem zemědělství České republiky. A důvody byly jednoduché – katastrofální odlesnění kolem jezera Awassa. Jezero leží na severu regionu jižních národů, stejné jméno má správní středisko, které leží na břehu jezera – město Awassa. Jezero má rozlohu asi 90 km2 a všude kolem probíhá intenzivní zemědělská aktivita. Na svazích a pahorcích. Vše je odlesněno a přepaseno. Jako důsledek se otevřely hluboké půdní horizonty, které se tvořily stovky a tisíce let. Za posledních 30 let došlo k neuvěřitelné erozi a půda se valí nezadržitelně z hor do jezera. Ve vyšších polohách už není možné hospodařit, zbývá tam už jen kámen a pod tím vším je jezero, na kterém byli závislí rybáři a celé město. V současnosti má jezero hloubku už jen asi 10 metrů. Ve výhledu se pravděpodobně zanese tak, jako se zaneslo sesterské jezero Cheleleka, které leží jen pár kilometrů dál a je z něj dnes jen velký močál. Není divu, že se všichni v regionu situaci snaží řešit. U nás, když je na poli erozní rýha metr, tak je to velká katastrofa. Tam jsou erozní rýhy běžně dlouhé stovky metrů s hloubkou běžně kolem 15 m. Projekt pracoval s komunitou, zalesňovali jsme, budovali protierozní opatření a podporovali místní lesní školku.

- Jak probíhala samotná technická část realizace projektu?
Jedna věc je technická část – identifikace lokality a její průzkum, uzavření postižených míst a tvorba protierozních opatření, jako jsou přehrádky, konturní výkopy, sanace toků a erozních koryt, zatravňování, nastavování zalesňovacích plánů aj. Podstatné ovšem je, že komunita musí mít nějakou alternativu, protože ve chvíli, kdy nemůže dělat nic jiného než pást a kácet, bude pást, dokud to bude možné. Pakliže management nebude pracovat na základě znalostí a situace komunity, neuspějeme. Nemůžeme uspět ve chvíli, kdy koncentrace obyvatel dosahuje třeba i 560 lidí na km2. To není odlehlá pustá oblast, kde bychom mohli začít zalesňovat a řešit jen technické otázky. Musíme vyřešit problém od základu. Etiopská vláda má své strategie a zalesňovací programy. Na základě těchto strategií jsme volili různé přístupy, které se kombinovaly s tím, co už lidi znají. Udělali jsme velkou část práce na nastavení komunity, osvětě a vyjasňování vlastnických zvyklostí a užívání různých postižených území. Bylo ustanoveno 2,61 km2 území, které bylo uzavřeno. V letech 2008–2009 bylo v rehabilitovaném území vybudováno 2,3 km nových zemních valů a obnoveno 1,5 km stávajících zemních valů. V období let 2008–2010 bylo zkušebně zkonstruováno celkem 66 protierozních dřevokamenných hrázek. Poté jsme realizovali výsadby a s místními úřady jsme pomáhali zavést i lesní školku tak, aby když někdo bude chtít vysazovat, mohl s minimálními náklady. Lesní školka vyprodukovala celkem asi 1 141 000 sazenic.

- Školka vznikla nově?
Školka tam byla. V Etiopii běží různé programy na zalesňování už 20 let. Školky existují, otázkou je, ve které se vyrábět dá a ve které nedá. Do některých školek woredy investovaly, některé neběží nebo nejsou soběstačné. Výsadba a technologie je kompromis toho, co bychom chtěli použít, jakou technologii bychom zvolili a jestli bude fungovat poté, co odejdeme. Místní systémy jsou nízkonákladové a jednoduché, semena se sází do plastových rukávů, ty se pak expedují na místo výsadby. Otázka je, jaké jsou ztráty, klíčivost, jaké dřeviny se hodí do jakých kontejnerů, jestli místní umí přesazovat, plít, hnojit, pracovat s herbicidy apod.

- Ve školkách se tedy pěstují „krytokořenné“ sazenice?
Obojí. Ve chvíli, kdy má woreda peníze, nakoupí plastové rukávy. Je to jeden z největších nákladů. Ve chvíli, kdy peníze nemá, vysazuje se volně do záhonů a opět je to o tom, jestli místní nádeníci umí přesazovat, jaká je klíčovost, kdo dodává semena. Než že by se jednalo o sofistikovaná technologická řešení, jde spíš o organizaci a práci se znalostmi místních školkařů a odborníků.

- Kde se sbírá osivo, existují semenné sady jako u nás?
Zcela minimálně. Většinou bylo osivo sbírané od farmářů apod. Velice často se stávalo, že klíčivost semen byla kolem 50–60 %. Přirozeně záleží na druhu. Když nemáte dobrého dodavatele, což se může lehko stát, sebechytřejší technologie nebude fungovat, nikomu se nebude líbit a všichni si budou myslet, že to děláte špatně.

- Jaké dřeviny se pěstují?
Prakticky každá woreda pěstuje rychle rostoucí dřeviny. Vláda sazenice rychlerostoucích dřevin rozdává. Pěstování rychlerostoucích dřevin je jednoduché, mají dobrou klíčivost, lidé s nimi umí pracovat, jsou odolné, rychle rostou - pěstuje se cca šest různých druhů. My jsme se snažili zvýšit konkurenceschopnost školek pěstováním jiných druhů dřevin, které se dají potencionálně prodávat. Vzhledem k tomu, že jsme školky nevyužívali jen na zalesňování proti erozi, ale pracovali jsme i v různých zemědělských živnostech a zemědělství, začali jsme pěstovat širokou škálu dřevin od rychlerostoucích, přes ovocné, užitkové – dřeviny na dřevo, až po olivovníky, které mají výhodu, že je o ně zájem a vydrží úplně všude. Prokládalo se to různými křovinami tak, aby došlo ke stabilizaci cílových ploch. Při zalesňování kolem jezera Awasa jsme na 30 ha nově zalesněného území použili celkem asi 30 druhů dřevin. Nejvíce šlo o akácie (např. saligna, albida, habisinia, snegalensis), eukalypty, Grevillea robusta, Jacaranda, Leucinie, Azadirachty a řada jiných, podle potřeby lokality. Jmenovat se ještě sluší víceúčelové stromy – Moringa nebo Sesbania, nebo ovocné, třeba mango, avokádo a papaya.

- Školky jsou státní, nebo i soukromé?
Existují i soukromé, ale celonárodní plán zalesnění Etiopie je státní, takže se týká státních školek.

- Jaké jsou výsledky zalesnění kolem jezera Awassa? Jsou výsadby životaschopné?
Podle posledních informací jsou. První rok projektu byla velká ztrátovost. Lidé z komunity byli často zvyklí na to, že v případě neúrody v zemědělství jdou pracovat na vládní výsadby. I když se pak výsadby podařily, byly často spaseny a vláda hledala peníze na nové. Pokud se neřeší tento problém, můžeme přicházet s etiopskými, českými i jinými penězi pořád dokola. Na konci projektu byly ale výsadby respektovány a komunita měla nastavený systém, jak postupovat dál. Dva roky jsou nicméně jen okamžik a i ošetřené plochy jsou jen zlomek toho, co by bylo potřeba pro reálné řešení problému. Takže bezesporu záleží i na dalších podobných projektech, které navazují.

- Jak jste pracovali s problémem se spásáním?
Skutečnost je, že můžeme cokoliv oplotit, nebo zakázat vstup, ale když s tím komunita nesouhlasí, je to zbytečné. Musíme vysvětlit, proč se nějaké místo bude chránit a rehabilitovat. Nastavit, často kompromisní, systém. Protierozní opatření a výsadby se mohly realizovat z peněz jen na 10 nebo 20 % rozlohy plochy, která by byla ve skutečnosti potřeba. Na zbylých místech, na která nejsou peníze, pracujeme s komunitou a snažíme se vytvořit management tak, aby nepokračovala eroze a degradace. Management je nastaven tak, že se pase podle určitých pravidel a lokalita se může samovolně regenerovat.

Obyvatelé a přírodní zdroje
- Zůstaly v Etiopii nějaké původní lesy? A existují chráněná území?
Nádherných parků a chráněných území je v Etiopii mnoho. Ekologicky je to velice zajímavá země. Původních lesů je
ale zhruba už jen 6 % (lesnatost země je 11 %). Ochrana je vždycky problematická.  Procházíte-li se třeba v chráněném lese u jezera Langano, ze všech stran slyšíte sekyry. Jdete se podívat ke zdroji a na konci není strašlivý zlodušný pytlák, který na prodeji vydělá, ale seschlá babička, která shání dřevo na vaření oběda.

- V chráněném území neplatí zákaz těžby?
Platí. Ale jde také o politiku a realitu v místě. Můžete říct, že jde o chráněné území a začít babičky vyhánět ven obušky. To ale samozřejmě není řešení. Podobněje to s dětmi, co pasou rodičům kozy. Management je na mnoha místech zavedený, ale stále existuje živelná konzumace dřeva a pasení.

- Jak vnímají místní přírodní zdroje (i s ohledem na sociální postavení, pohlaví, vzdělání, generaci)?
Myslím, že se to příliš neliší. Nová generace vnímá problematiku globální klimatické změny, mluví se o tom, že nová generace nastupuje udržitelný management země. Zrovna nedávno jsem dostal studie ze Sidamy, v místě, kde jsme pracovali, o tom, jak lidi vnímají přírodní zdroje a rozdíly, jestli jsou to staří – mladí, ženy – muži. Rozdíly jsou ve srovnání s jinými zeměmi zanedbatelné.
Spíš hraje roli příjmová otázka. Jestli mají lidé perspektivy, možnost jiných příjmů, jestli existují alternativy pro vaření. Můžeme mít krásný zalesňovací projekt, ale bez podpory obživy, bez poskytnutí alternativy k přírodním zdrojům, bez podpory socioekonomického rozvoje a bez osvěty de facto neděláme zalesňování, ale jen sázení semenáčků za cizí peníze.

- Jaké komponenty tedy musí mít projekt, aby byl životaschopný i poté, co odejdete ze země?
Když se podíváme do současných projektů, je to kombinace technické lesnické části, podpora živností a pak čistě podpora managementu. Při zalesňování používáme kapacity místní woredy, neplatíme lidem za sázení, využíváme peněz, které etiopský stát má na zalesnění vyčleněné. Spolu s tím zakládáme funkční kooperativy – družstva, které přebírají zodpovědnost. Takže nedáváme peníze lidem přímo, snažíme se, aby motivace šla z místních komunit samotných a vlády.
V lesních školkách zavádíme zavlažovací systémy, různé školkařské postupy apod. Děláme přímé výsadby, protierozní opatření. Pomáháme podporovat to, co se Etiopané učí na středních zemědělských školách od prvního ročníku. Podporujeme obnovitelné zdroje a příležitosti, aby místní mohli založit udržitelný obchod, vytváříme s nimi tedy obchodní plány, soutěže o nejlepší investice apod.  Je to hledání alternativ, aby se lidi dostali ze zemědělství pryč, aby začali rozvíjet různá řemesla, dostali se ve vývoji dál a mohli zpětně investovat do krajiny, na které vydělávají.

- Podpora a hledání alternativ obživy sníží tlak na krajinu, jak ale řešit velkou spotřebu palivového dřeva na vaření?
Je nutné snížit spotřebu a zvýšit produkci dřeva. Fungují jednoduchá řešení. Když se řekne energetika, tak si našinec představí ČEZ, ale energetika pro valnou většinou rozvojového světa znamená otázku, na čem si uvaří a jestli má kamna.  Např. úsporná kamna, což jsou prakticky vypálené hliněné kachle kolem otevřeného ohně, ve výsledku znamenají 60% úsporu řeva. Děláme úsporná kamna, brikety z dřevěného uhlí, snažíme se vyrábět a testovat biopaliva jako vedlejší aktivitu zalesňování, v nejvíce degradovaných místech jsme pěstovali olejniny, zkoušíme celý vějíř obnovitelných zdrojů, které mají dát alternativu k palivovému dřevu. A když se zkombinuje udržitelná produkce dřeva se snížením spotřeby, nemusíme zavádět sofistikované solární panely, ani žádné větrníky, aby mohli vesničani vařit.

- Existuje v Etiopii vysoké školství zemědělského typu?
Mnoho. V Etiopii je hodně vyšších odborných škol ve smyslu management přírodních zdrojů. Jsou tam dvě či tři univerzity nebo fakulty, které se soustředí přímo jen na lesnictví.

Práce expertů na misích
- Co obnáší práce koordinátora projektů na obdobných misích a jaké jsou předpoklady pro takovou práci?
Psychická nezlomnost a trpělivost. Nechci, aby to znělo divně, ale na začátku musí člověk být trochu blázen a mít nadšení. Nadšení postupně přejde a potom zůstane odhodlání pro práci samotnou. V mém případě je to láska k profesi a tématu. No a potom trochu štěstí, aby se člověk dostal k dobrým projektům, příležitostem a aby získal nezbytné zkušenosti. Můžete být vystudovaný a znát problematiku dobře teoreticky, ale skutečnost je podstatně barvitější.

- Jakou roli hrají v rozvojových zemích experti? Změnila se v tomto ohledu rozvojová pomoc v průběhu času?
Změnila. Experti budou mít čím dál víc konzultační roli, protože když chce organizace jako ta naše někde opravdu působit, musí hledat odborníky v daném místě. Doby, kdy přišel velký inteligentní odborník ze západu a všechno co řekl, bylo správně, už jsou dávno pryč. Naši odborníci se budou muset hodně snažit, aby znali něco víc než místní odborníci. Můžeme protestovat, nesouhlasit, ale například Etiopané chtějí, abychom používali místní experty. Brání se tomu, aby k nim jezdili naši experti, protože co z toho země má, když si přivezeme naše odborníky, kteří si svou expertízu zase odvezou? Náš člověk je tam dva roky, ale má vedle sebe místního kolegu, který s organizací pracuje 6, 7 i více let. Místní organizace mají pak svoje experty, svoje know-how a ví, jak pracovat. Když je potřeba nějaký odborník z Čech, může přijet, ale když se kapacita vytvoří v místě, už není potřeba. Ta kapacita je kolikrát levnější, možná ne tak
skvělá s pěti hvězdičkami, ale na druhou stranu vhodnější a znalá prostředí a kontextu.

- Setkal jste se při své práci s argumentem, že pomoc rozvojovým zemím (např. potravinová, zdravotní péče) je kontraproduktivní, protože tím docílíme většího populačního boomu a v konečném důsledku horšího postavení obyvatel rozvojových zemí z důvodu omezených přírodních zdrojů?
Setkal – a kolikrát. Lidé říkají „nekrmte Afričany, protože jich pak bude víc a bude víc problémů“. Když zůstanu u tohoto základního (ne)argumentu – může znít logicky, ale rozvojová logika říká pravý opak. Čím více lidi krmíte, tím míň jich je. Všechny výzkumy a výsledky z rozvojových zemí, i celosvětová historie totiž ukazují, že čím lepší je potravinová bezpečnost, vzdělání a zdravotnictví, tím menší je porodnost.
Na druhou stranu čím větší konflikty jsou, čím je větší nebezpečí a nestabilita, tím větší je porodnost. Porodnost ani zdaleka tak neovlivní jiné faktory jako např. náboženství, národnost nebo rasa. Je to jednoduché i z ekologického hlediska – v případě stability se jakémukoliv druhu vyplatí investovat do menšího počtu potomstva. Takže to sociologicky, ekonomicky i ekologicky dává smysl. A naštěstí se to shoduje i s humanitním ideálem.

Děkuji za rozhovor (16. 7. 2013)
Petra Kulhanová
Foto: Jan Svitálek