Ke kauze Národního parku Šumava a k zamyšlení pro lesníky i vědce

Mrzí mne, že v argumentech proti jednostrannému myšlení v kauze NP Šumava se jen velmi skrovně ozývá z lesnické strany problém „celku lesů“ vyšších poloh. Jsou přece „nenahraditelnou složkou životního prostředí“, stanovenou dokonce zákonem. Jako lesníci pláčeme obvykle nad velkoplošnou a mnohaletou destrukcí stromového patra lesů Šumavy. Pláčeme ovšem nad tím, co druhá strana má za svůj jedinečný cíl. A často pláčeme opatrně – co když kauza, jako mnohé jiné u nás, má v pozadí politické jádro, třeba kdo s kým a proti komu půjde po volbách. V našem stylu demokracie jde i o místa, o kariéry, granty, instituce i rodiny. Napíšeme o kubících dřeva, odumřelého žírem kůrovcovitých. A jsme si jisti, že jsme charakterizovali rizika velkoplošné destrukce porostů. Myslíte, že tohle stačí, aby veřejnost a politikové začali uvažovat? Nadšenecká zájmová skupina „divočiny“ v srdci Evropy však jen pokrčí rameny. Své cíle podle jediného hlediska mají podložené vědecky, a to v rozsahu jejich dílčích disciplín přírodních věd i na světové úrovni. Z literárních pramenů i osobních kontaktů lze poznat bezzásahovost jako cíl na 75 % až 100 % plochy NPŠ. Bezásahovost je výtvorem těch, kteří údajně jediní jsou vědci. Nejde jen o jednotlivce – i některé vědecké společnosti se k tomu hlásí.
Mám dojem, že my, lesníci, jako bychom zapomínali zdůraznit, že pro nakládání s lesy naší krajiny ve velkém měřítku nestačí jediné hledisko, které docela opomíjí uvážit důsledky velkoplošných a dlouholetých destrukcí stromového patra lesů – pro krajinu a její prostředí. Jako bychom se báli upozorňovat na ty důsledky, které mohou být postupně vyvolávané přírodními fyzikálními zákony v ovzduší a v půdě při zániku celku lesů vyšších poloh a dále pak během sekundární sukcese, ponechané jen přírodě samé. Bylo by asi dobré předkládat veřejnosti a politikům možná, avšak včas neuvažovaná a setrvale odmítaná rizika uvolňovaných a chráněných přírodních procesů v národním parku charakteru Šumavy, a to pro řádku generací obyvatelstva okolních regionů. Diskuse k nim se odmítá občas až zuřivě: někdy vůbec odmítnutím kontaktu, jindy nutností bádat o přírodě samé, jak destrukci zvládá a v mnoha formách žije dál i bez lesa, zvyšuje biodiverzitu, tvoří „hladce obrace“ z ekosystému kulturního lesa prý les přírodní; zcela zásadní změny biotopů při takových změnách přírodních procesů jsou přece v národním parku na místě.

Opomenout lidi v kulturní krajině je nezodpovědné
Jenže se jedná o kulturní krajinu, v níž NPŠ leží se svou stokilometrovou hranicí. Takže nemůže jít jedině o zájmy bádání dílčích přírodovědných disciplín. Přírodní procesy v bezzásahovosti na ploše parku mohou přestoupit jeho hranice a působit jako přírodní živly s dopady nejen na „well being“ obyvatelstva regionů vůkol. Jde o důsledky sociální, účinky na jeho majetky, zdraví a – nedej bože – i životy. Za tím stojí přírodní fyzikální zákony, které nelze odklonit v platnosti. Pokusem o to je prosazování II. kategorie pro NP Šumava, která podle definice IUCN věcně naprosto neodpovídá jeho charakteru – dovoluje totiž bezzásahovost pro parky převážně přírodního charakteru. Přesto o ni bylo pro NPŠ účelově až vášnivě usilováno.
K uvážení je významný aspekt, a to v souvislosti s tím, že management národního parku v kulturní krajině tuzemského charakteru je nakládáním s krajinou nikoli přírodní. Je k věcnému zamyšlení, zda při jeho stanovení je možné pokládat území parku za výlučnou doménu jediného hlediska v konzervační ochraně přírody včetně ochrany přírodních procesů, byť se jednalo o postupy na nejvyšší vědecké úrovni dílčích oborů přírodních věd. Nepopiratelně lze dospět k zajímavým výsledkům pro vědu samu – výhodně publikovatelným v impaktovaných žurnálech vědeckého světa, získávat důležité body pro kariéru vědce i pro vědecké granty. Je to však velmi nedostatečné pro nakládání s krajinou v kulturní zemi. Zdá se mi, že se nepřipouští diskusí otevírat tuto skutečnost, jakoby se jednalo o přírodní pustiny Sibiře, Aljašky, Konga atp. Opomenout obyvatelstvo v kulturní krajině je, mám za to, nezodpovědnost buď původu ideologického, nebo odborné nekompetentnosti.
Je nepochybně svízelné hledat kompromis mezi fakty a ideologií, kompromisy mezi zájmy rutinní politiky v domácím taktu volebních aktů a riziky z parku pro obyvatelstvo na desítky, a možná i více let, jestliže se neuvažují v usilovném přání, že neexistují. Už na semináři k NPŠ v AV ČR v roce 1998 nadšený přírodovědec tvrdil, že princip předběžné opatrnosti platí výlučně pro ochranu přírody. K tomu, aby byl během let trpce zklamán, stačí jedna kritická srážka v povodí třeba malé bystřiny s padlými stromy v korytě nebo vyrvanými velkou vodou z břehů. Sdělil mi nadšenec, jak v národních parcích v USA mají v opravdové divočině za to, že se vodou unášené zátarasy mohou občas stát vhodnou přírodní přehrážkou, podporující biodiverzitu vodního ekosystému. Nedověděl jsem se však, z kolika během let odnášených kmenů se taková přehřážka stává. Pro kulturní krajinu je to kritérium podstatné...

Lesnictví je nenahraditelnou částí životního prostředí
Evropské lesnictví během druhé poloviny XX. století poznalo, jak „nenahraditelná složka životního prostředí“ v jeho péči začíná hrát významnou roli vývojem euroatlantické civilizace. Proto by právě lesnictví a lesnictvo mělo důrazně upozorňovat na možná nebezpečí jednohlediskové vědeckosti při nakládání s lesy zejména vyšších poloh. Nesměji se profesoru-zoologovi, který zřejmě nikdy ve školách neslyšel o působení lesa jako celku v krajině, neboť mně napsal: „Kdo a proč vlastně potřebuje les na horách?“ Profesor ekologie a vedoucí Ústavu životního prostředí zase písemně usoudil: „Ta celá potíž leží v tom, že Šumava, patrně jako ostatní podobné větší lesní celky, podléhá velkoplošným rozpadům, a to na základě periodického výskytu velkých větrných bouří a následného napadení dřevokaznými organizmy (což je přirozené). A o tuto přirozenost jde. Nejde tedy v zásadě o les, ale o přírodní vývojový proces (sukcesi).“

Krize lesnictví – rizika pro další generace
Dokážeme my, lesníci, říci společnosti, že kdysi za časů krajiny pusté, jen mlékem a strdím oplývající, mohlo vědám přírodním jít jen o přirozenost? Už několik století máme však místo klasické Silva Gabreta s lesy smíšenými převážně kultikultury smrku nahoře a kulturní krajinu s infrastrukturou i obyvatelstvem, citlivými na přírodní živly, dole. Takže zajistit si náležitou velkoplošnou a mnohaletou disturbanci lesů k umožnění bádání dílčích disciplín přírodních věd bez přihlédnutí k čemukoli jinému je projevem bezohlednosti k obyvatelstvu, jemuž se mohou vytvářet rizika na řadu lidských generací. Či snad opravdu „nenahraditelná složka životního prostředí“ se má omezit na lesy hospodářské, zatím co v lesích pod správou MŽP ČR nesmí existovat? V historii lidstva i lesnictví se jistá hnutí mysli pohybují po nepravidelné sinusoidě. Dnes je jedno u vrcholu jako součást krize lesnictví a lesního hospodářství. Nemáme na to myslit dřív, než lesnictví dopadne úplné na samo dno?

Vladimír Krečmer
Foto: Jan Příhoda