Plavení dřeva do Paříže v 16. až 20. století a vory na Rýně

V polovině 16. století krize nedostatku dřeva vrcholila. I když ve vzdálenějších oblastech Francie bylo dřeva v lesích dost, nebyly zde vhodné cesty pro jeho dopravu, nehledě na to, že jeden povoz s dvěma tažnými zvířaty uvezl jen 3 prostorové metry dřeva. V blízkosti Paříže se zachovaly pouze královské lesy sloužící lovu, jejichž kácení bylo střeženo a dřevo z nich sloužilo převážně na stavby a výrobu mobiliáře.
Proto obchodníci se dřevem upřeli svoji pozornost na vzdálenější lesnaté kraje v povodí řeky Seiny a jejich přítoků nad Paříží, protože doprava dřeva plavením již byla známa – první vor doplul do Paříže v roce 1547. Obchodníci se zaměřili na lesy v dílčích povodích Seiny a jejich přítoků Yonne, Cure, Armancon a Marny.

Plavení dřeva z pohoří Morvan
Plavba dřeva do Paříže nejvíce vzkvétala koncem 18. a začátkem 19. století, největší objem palivového dřeva byl plaven mezi léty 1825 až 1850, kdy do Paříže ročně připlouvalo kolem 2 milionů prostorových metrů dřeva. V roce 1870 to bylo již jen poloviční množství, protože palivové dřevo začalo být nahrazováno uhlím a nastal také rozvoj jiných druhů dopravy.
Zajímavá je cesta dřeva od místa kácení do Paříže na trase dlouhé kolem 400 km z pohoří Morvan v Burgundsku některým přítokem řeky Yonne, dále řekou Yonne do Seiny a tou do Paříže. Cesta dřeva trvala několik let, i když vlastní plavení trvalo jen několik týdnů.
Dřevo se kácelo od poloviny října do konce dubna, nařezalo se a shromáždilo v lese. Obchodníci dřevo nakupovali v lese a každý koupený kus byl na čele označen značkovacím kladivem obchodníkovou značkou.
V druhém roce bylo dřevo dopraveno na voze taženém párem volů k nejbližší splavné vodoteči, kde dále vysychalo až do podzimu. Koncem podzimu za zvýšeného průtoku vody byla dřeva naházena do vody k plavení jednotlivých kusů. Pro zajištění dostatečného průtoku vody bylo v těchto horních částech povodí vybudováno velké množství retenčních nádrží, které se při plavení vypouštěly. Když dřeva doplula přítoky do řeky Yonne, tak byla zachycena, vytažena z vody a poskládána na břehu, kde čekala do jara příštího roku, kdy začala hlavní část plavení. Tato první část plavení se nazývala malá plavba, protože se plavilo po malých vodotečích.
V březnu třetího roku byla dřeva znovu vhozena do Yonne, retenční nádrže nahoře v povodí se znovu otevřely a proud dřeva unášel k některému z mnohých přístavů na březích řeky níže po proudu v oblasti obce Clamecy. Zde se dřeva zastavila o lana uchycená na kůlech zatlučených do dna řeky napříč tokem nebo na zbudovaných přehrážkách toku s propustí. Tato část plavby nazývaná velká plavba trvala jen jeden den, následné práce ale mnoho týdnů, kdy byla řeka zaplněna nesmírným množstvím dřev, která byla postupně pomocí bidel s háky z vody vytahována. Byla tříděna podle jednotlivých značek obchodníků a skládána, což dělaly celé rodiny i s dětmi. Dřeva byla rovnána do řad kolmých k toku řeky a čekala na břehu až do podzimu, kdy se zvýší průtok vody. V létě sem přijížděli pařížští velkoobchodníci nakupovat dřevo, které jim do Paříže připluje na podzim.
Koncem léta se v přístavech začaly stavět vory pod vedením jednotlivých vorařů. Pro konstrukci voru byla stanovena pravidla, zejména byla důležitá výška (ponor) voru, aby neuvázl na mělčině, protože současně plulo mnoho desítek vorů za sebou. Koncem 19. století byly na řece Yonne stavěny vory široké kolem 5 metrů a dlouhé asi 75 metrů, obvykle ze 4 vrstev dřev nad sebou. Vor byl sestaven ze dvou flexibilně spojených polovin, aby lépe proplouval říčními zákrutami. Každá polovina voru byla sestavena z devíti dílčích částí, dřev spolu spojených napříč plavby.
K vázání jednotlivých dřev do celku voru se používaly zelené větve a proutěné houžve, které splétaly ženy, a jichž bylo pro jeden vor potřeba asi 3 tisíce. Když byla „klec“ z větví a houžví zhotovena, tak se vyplňovala dřevy a poslední dřeva se vtloukala palicí. Následně se dalšími zelenými větvemi a tenkými bidly zpevnily podélné okraje voru. Přední a zadní části voru byly udělány z lehčího dřeva, např. břízy, aby byly méně ponořené. Jeden takový vor obsahoval 180 až 240 prostorových metrů dřeva. Na těchto pracích v okolí Clamency se sezónně živilo kolem 500 vorařů se svými rodinami.
Vory vypluly na podzim za vyššího průtoku vody, když příval vody z otevřených stavidel umožnil vyplout současně 50 až 100 vorům. Každý vor byl řízen 2 osobami, na přídi vorařem, který velkým okovaným hřeblem vor řídil a na zádi voru to byl jeho syn nebo jiný chlapec, který se podobně staral o záď voru.
Po 50 km plavby z Clamecy se řeka zvětšila, což umožnilo spojit 2 až 3 vory dohromady a zadáci se mohli vrátit pěšky zpět. Na okraji Paříže u soutoku Marny se Seinou předali voraři řízení pařížským dělníkům, kteří s vorem dopluli do některého městského přístavu. Plavba voru z Clemecy před Paříž trvala 8 až 15 dní a zpět se voraři vraceli asi 200 km pěšky za 4 dny.
V Paříži byl každý vor demontován, což byla namáhavá práce ve studené vodě podzimu a začátku zimy. Dřeva byla na nábřeží pro nedostatek místa vyskládána do důmyslných velmi vysokých konstrukcí, kam je od vody vynášeli dělníci v nosítkách na zádech. Zde dřeva čekala na své poslední zákazníky.

Sociální aspekt plavení dřeva
Na plavení dřeva se podílelo velké množství osob, byli to dělníci házející dřeva do vody, dělníci s bidly sledující plavbu dřev a vyprošťující uvázlá dřeva, jiní dělníci zase v určenou dobu vypouštěli retenční nádrže. Dále to byly celé rodiny, které dřeva z vody vytahovaly, třídily a skládaly, stavitelé vorů, výrobci houžví, voraři, kteří s vory pluli a na samém začátku to byli dřevorubci a povozníci s voly a chovatelé těchto zvířat. Byla to celá venkovská populace, která si při plavení dřeva pro Paříž sezónně vydělávala na živobytí.
Plavení dřeva bylo provázené i rozpory s jinými profesemi, s mlynáři, kteří museli zastavit mlýny, aby dřevo mohlo proplout, s pobřežníky, majiteli okolních pozemků, kteří museli břehy vodotečí udržovat a kácet na nich stromy a křoviny. Pobřežníci na svých pozemcích také neradi viděli dělníky pomáhající při plavbě dřeva.
Docházelo také k sociálním sporům mezi obchodníky a dělníky o mzdu a pracovní podmínky, které vrcholily v mnohé demonstrace i bouře, jak tomu bylo např. v roce 1763. Dělníci dobře věděli, že jejich práce je nezbytná, jinak by Paříž byla bez dřeva. To věděla také vrchnost, pařížská radnice, král, ministři i parlament, proto byly vždy protesty dělníků rázně potlačeny.
Plavení dřeva končilo s využíváním uhlí a rozvojem železniční, silniční i lodní dopravy po plavebních kanálech v druhé polovině 19. století. Historicky poslední vor do Paříže doplul v roce 1923.

Vory v cestopise Rýn od Viktora Huga
Na Rýně, jedné z největších evropských řek, se plavily vory podstatně větší, jak je popisuje Viktor Hugo v cestopise Rýn. Můžeme si položit otázku, nakolik to je směs umělcovy imaginace a historické skutečnosti. Kdo ale zná Rýn, tak Hugovi lehce uvěří.                                          
Představu o velikosti vorů lze získat z překladu části cestopisu Rýn v následujícím textu.
Náhle řeka zahýbá a v zátočině se majestátně objeví velký vor z Namedy. Početní voraři manévrují s monstrózní soustavou, obrovská hřebla tepají na přídi a na zádi voru vodu. Celý vykuchaný a krvácející vůl visí zavěšený na kladce a jiný živý vůl krouží kolem kůlu, u kterého je uvázaný, a bučí, když vidí jalovičky pasoucí se na břehu Rýna.
Kapitán voru sestupuje a vystupuje na svůj vyvýšený můstek s dvojími schůdky, trojbarevná vlajka vlaje ve větru. Pod velkým kotlem se rozdmýchává oheň a kouř vystupuje ze tří či čtyř domků, ze kterých vycházejí nebo do nich vcházejí voraři, celá vesnice žijící a plující na těchto úžasných dřevech.
Takové gigantické vory patřily k nejstarším velkým rýnským plavidlům, od šalupy až po lodě se třemi palubami. Vory byly v minulosti, tak jako dnes, sestavené z kmenů jehličnanů, dubů, otesaných klád a dalších druhů stromů, všechno na svých koncích spojeno konopnými lany, která byla ještě provázána se dřevem proutěnými houžvemi, a vše bylo také spojeno železnými kramlemi. Součástí největších obřích vorů bylo patnáct až osmnáct domků a deset až dvanáct loděk naložených kotvami, sondami a lany, vše doprovázeno velkým množstvím vorařů. Tyto obří vory měly ponor kolem 2 metrů, šířku asi 21 metrů a délku kolem 270 metrů, tedy délku 10 majestátních kmenů jehličnanů z oblasti obce Murg, všechna dřeva vzájemně spojena.
Kolem centrálního voru bylo uvázáno deset až dvanáct menších vorů, dlouhých asi 30 metrů. Tyto menší vory byly s hlavním vorem svázány lany a nejméně jedním kmenem, který současně sloužil jako lávka. Menší vory sloužily i k udržování směru plavby a ke snížení nebezpečí uváznutí na mělčině.
Na velkých vorech byla upravena cesta, která spojovala velký stan na jednom konci voru s druhým koncem, kde byl dům kapitána, učiněný palác ze dřeva. Z kuchyně se bez přestání kouřilo a ve velkém měděném kotli to bublalo ve dne v noci. Večer i ráno lodivod voru vykřikoval povely a vytahoval nad vor koš zavěšený na dřevěném portálu. To byl signál k jídlu, po němž vždy přibíhal velký houf vorařů se svými dřevěnými miskami.
Posádka velkého voru za dobu plavby spotřebovala 8 sudů vína, 600 sudů piva, 40 pytlů sušené zeleniny, 6 tun tvarohu, 750 kil másla, 5 tun uzeného masa, 10 tun masa čerstvého a 25 tun chleba. Na vorech byla ustájena i hospodářská zvířata a byl zde i řezník. Každý takový vor měl cenu 800 tisíc florinů, tedy asi 2 miliony franků.
Těžko si představujeme takový velký dřevěný ostrov plující od Namedy do Dordrechtu spolu se svým souostrovím dřevěných ostrůvků, přes kaskády, víry a meandry Rýna, a ztroskotání bývala častá. Umění řídit tuto úžasnou soustavu nebylo snadné a dědilo se z generace na generaci, a když koncem 18. století zemřel v Rudesheimu nad Rýnem poslední lodivod těchto velkých rýnských vorů, tak plavba velkých vorů na Rýně zanikla.

Autor:
Pavel Šimek
Podle Leclerk, Cardo, Dupot: Le flottage des bois entrée le Morvan et Paris, 1983, Viktor Hugo: Rhin a Louis Badré: Histoire de la foret francaise, 1983