Úvodník 2/2009
Jan Vávra
Vážení čtenáři,
nemusíme provádět bůhví jak hlubokou analýzu českých médií, abychom zjistili, že obraz myslivce a myslivosti obecně – jak je předkládán naší veřejnosti – je negativní. Důvodů je samozřejmě více – jsou jednak tzv. objektivní, ale i subjektivní.
K těm prvním patří určité stereotypy vnímání, ať již zděděné z období komunismu, tak nově vzniklé v poslední době. Z minulosti je v myslích většiny novinářů i veřejnosti pevně uhnízděn obraz myslivce jako člena privilegované vrstvy, kdy myslivecká organizace je pokládána za něco jen o málo lepšího, než byla Veřejná bezpečnost. Lidová myslivost pak byla považována za prorežimní strukturu, v níž se realizovali arogantní a nabubřelí jezeďáci, kteří využívali každé příležitosti, aby městským vetřelcům předvedli, kdo je na venkově pánem.
Stereotypy vzniklé v nedávné minulosti souvisejí se sílícím ekologickým hnutím a pohledem jeho stoupenců na přírodu, samozřejmě včetně názorů ekologických aktivistů na myslivce a myslivost. Dalším stereotypem je vnímáni myslivosti jako krvavé kratochvíle novodobých i staronových zbohatlíků.
K tzv. subjektivním důvodům patří obraz, který o sobě sami pomáháme vytvářet tím, jaké zprávy se o nás dostávají do médií. Asi se shodneme na tom, že nebýt toho, že nějaký myslivec zastřelí nebo postřelí na honu či naháňce svého kolegu, ve zpravodajství by o myslivcích nebyla téměř zmínka. Své pochopitelně vykonaly i výroky některých politiků o tom, jaká je to báječná relaxace střílet na jeleny, daňky a muflony.
Můžeme si samozřejmě stěžovat a naříkat, jak je to nespravedlivé, a vysvětlovat, že za to nemůžeme. Českomoravská myslivecká jednota již přece není člen Národní fronty a myslivci vykonávají spoustu užitečné práce při péči o zvěř, jenomže ti zlovolní novináři si všimnou jen toho, když se stane nějaký malér a všechno zveličí. Ojedinělé pokusy o racionální argumentaci v náš prospěch v drtivě většině končí poznáním, že se prostě nedá nic dělat. Můžeme to jen ignorovat a věřit, že rozumní lidé přece vědí, jak to je.
Takový názor vychází bohužel z nepochopení role médií v současné době. Předně si musíme uvědomit, že pro zpravodajství existují jen špatné zprávy. Dobrá zpráva – jak říká okřídlený bonmot – není žádná zpráva. Pozitivní sdělení do zpravodajství nikdy nedostaneme.
Nedělejme si také žádné iluze o pracovitosti novinářů a jejich snaze proniknout k jádru nějakého problému. Novinář pracující v centrálních médiích, tedy těch, které ovlivňují největší počet lidí, zpracovává denně nejrůznější témata. A novinář je pochopitelně člověk podléhající stejným předsudkům a stereotypům jako většina společnosti. Pokud dostane za úkol zpracovat zprávu o myslivcích, sáhne po tom nejjednodušším a nejpůsobivějším, co je zrovna po ruce. Jeho zpráva musí totiž v prvé řadě zaujmout a pobavit, protože to prodává noviny nebo určuje sledovanost televize. Aby zpráva zaujala, musí být podána jednoduše (lépe řečeno primitivně), dramaticky a maximálně emocionálně.
Média, která bojují o největší počet čtenářů a diváků, tedy nutně vytvářejí velice pokřivený, primitivní – dá se říci černobílý – obraz světa, který má se skutečnými problémy jen velmi málo společného.
Problém spočívá ovšem v tom, že v současnosti si drtivá většina populace vytváří svůj obraz o světě a svůj názor zprostředkovaně, tedy z toho, co se dozví z médií. Kdo není v médiích, ten prostě neexistuje. A ze své zkušenosti vím, že lidé důvěřují médiím – především televizi – více než vlastní zkušenosti. Můžeme se tedy rozčilovat jakkoli, lidé nás posuzují jen v tom úhlu, v jakém se o nás dozvídají z médií.
Co tedy s tím? Pokud skutečně chceme změnit obraz myslivce v očích veřejnosti, musíme pochopit to, co pochopili v jiných odvětvích. To znamená věnovat procesu, kterým se utváří mediální obraz myslivosti, soustavnou pozornost a snažit se ho postupně, trpělivě a po částech měnit. Způsobů a technik, jak toho docilovat, je samozřejmě mnoho. Vzhledem k podstatě práce současných médií ale nemá smysl racionálně argumentovat. Spíše se vyplácí nabízet jiné obrazy, pořádat různé akce poukazující na pozitiva myslivosti a postupně a nenásilně pohled na ni měnit. Ale především je třeba se tomuto problému začít vážně a soustavně věnovat. V současném stavu se bohužel odráží absence jakékoli mediální strategie ze strany ČMMJ, která se zatím soustředila jen na lobbing mezi politiky. Jen s tím v dnešním světě nevystačíme. Pokud se obraz myslivosti v očích veřejnosti bude dále zhoršovat, bude i pro politiky-myslivce čím dál těžší prosazovat zájmy myslivecké veřejnosti. Politici se totiž také čím dál více řídí tím, co přinášejí průzkumy veřejného mínění a co se ocitá na předních stranách novin.
Vážení čtenáři,
nemusíme provádět bůhví jak hlubokou analýzu českých médií, abychom zjistili, že obraz myslivce a myslivosti obecně – jak je předkládán naší veřejnosti – je negativní. Důvodů je samozřejmě více – jsou jednak tzv. objektivní, ale i subjektivní.
K těm prvním patří určité stereotypy vnímání, ať již zděděné z období komunismu, tak nově vzniklé v poslední době. Z minulosti je v myslích většiny novinářů i veřejnosti pevně uhnízděn obraz myslivce jako člena privilegované vrstvy, kdy myslivecká organizace je pokládána za něco jen o málo lepšího, než byla Veřejná bezpečnost. Lidová myslivost pak byla považována za prorežimní strukturu, v níž se realizovali arogantní a nabubřelí jezeďáci, kteří využívali každé příležitosti, aby městským vetřelcům předvedli, kdo je na venkově pánem.
Stereotypy vzniklé v nedávné minulosti souvisejí se sílícím ekologickým hnutím a pohledem jeho stoupenců na přírodu, samozřejmě včetně názorů ekologických aktivistů na myslivce a myslivost. Dalším stereotypem je vnímáni myslivosti jako krvavé kratochvíle novodobých i staronových zbohatlíků.
K tzv. subjektivním důvodům patří obraz, který o sobě sami pomáháme vytvářet tím, jaké zprávy se o nás dostávají do médií. Asi se shodneme na tom, že nebýt toho, že nějaký myslivec zastřelí nebo postřelí na honu či naháňce svého kolegu, ve zpravodajství by o myslivcích nebyla téměř zmínka. Své pochopitelně vykonaly i výroky některých politiků o tom, jaká je to báječná relaxace střílet na jeleny, daňky a muflony.
Můžeme si samozřejmě stěžovat a naříkat, jak je to nespravedlivé, a vysvětlovat, že za to nemůžeme. Českomoravská myslivecká jednota již přece není člen Národní fronty a myslivci vykonávají spoustu užitečné práce při péči o zvěř, jenomže ti zlovolní novináři si všimnou jen toho, když se stane nějaký malér a všechno zveličí. Ojedinělé pokusy o racionální argumentaci v náš prospěch v drtivě většině končí poznáním, že se prostě nedá nic dělat. Můžeme to jen ignorovat a věřit, že rozumní lidé přece vědí, jak to je.
Takový názor vychází bohužel z nepochopení role médií v současné době. Předně si musíme uvědomit, že pro zpravodajství existují jen špatné zprávy. Dobrá zpráva – jak říká okřídlený bonmot – není žádná zpráva. Pozitivní sdělení do zpravodajství nikdy nedostaneme.
Nedělejme si také žádné iluze o pracovitosti novinářů a jejich snaze proniknout k jádru nějakého problému. Novinář pracující v centrálních médiích, tedy těch, které ovlivňují největší počet lidí, zpracovává denně nejrůznější témata. A novinář je pochopitelně člověk podléhající stejným předsudkům a stereotypům jako většina společnosti. Pokud dostane za úkol zpracovat zprávu o myslivcích, sáhne po tom nejjednodušším a nejpůsobivějším, co je zrovna po ruce. Jeho zpráva musí totiž v prvé řadě zaujmout a pobavit, protože to prodává noviny nebo určuje sledovanost televize. Aby zpráva zaujala, musí být podána jednoduše (lépe řečeno primitivně), dramaticky a maximálně emocionálně.
Média, která bojují o největší počet čtenářů a diváků, tedy nutně vytvářejí velice pokřivený, primitivní – dá se říci černobílý – obraz světa, který má se skutečnými problémy jen velmi málo společného.
Problém spočívá ovšem v tom, že v současnosti si drtivá většina populace vytváří svůj obraz o světě a svůj názor zprostředkovaně, tedy z toho, co se dozví z médií. Kdo není v médiích, ten prostě neexistuje. A ze své zkušenosti vím, že lidé důvěřují médiím – především televizi – více než vlastní zkušenosti. Můžeme se tedy rozčilovat jakkoli, lidé nás posuzují jen v tom úhlu, v jakém se o nás dozvídají z médií.
Co tedy s tím? Pokud skutečně chceme změnit obraz myslivce v očích veřejnosti, musíme pochopit to, co pochopili v jiných odvětvích. To znamená věnovat procesu, kterým se utváří mediální obraz myslivosti, soustavnou pozornost a snažit se ho postupně, trpělivě a po částech měnit. Způsobů a technik, jak toho docilovat, je samozřejmě mnoho. Vzhledem k podstatě práce současných médií ale nemá smysl racionálně argumentovat. Spíše se vyplácí nabízet jiné obrazy, pořádat různé akce poukazující na pozitiva myslivosti a postupně a nenásilně pohled na ni měnit. Ale především je třeba se tomuto problému začít vážně a soustavně věnovat. V současném stavu se bohužel odráží absence jakékoli mediální strategie ze strany ČMMJ, která se zatím soustředila jen na lobbing mezi politiky. Jen s tím v dnešním světě nevystačíme. Pokud se obraz myslivosti v očích veřejnosti bude dále zhoršovat, bude i pro politiky-myslivce čím dál těžší prosazovat zájmy myslivecké veřejnosti. Politici se totiž také čím dál více řídí tím, co přinášejí průzkumy veřejného mínění a co se ocitá na předních stranách novin.