Úvodník

Jak je to ale ve skutečnosti? Před přibližně 10 lety vznikly honitby v současné podobě, více či méně vhodné pro chov jednotlivých druhů zvěře. Menší vhodnost lze spatřovat již v zákonem stanovené minimální výměře honiteb 500 ha. Převaha honiteb má výměru větší, nicméně ne takovou, aby odpovídala kvalitnímu chovu zvěře. Snad to vyhovuje některým druhům zvěře drobné, ale rozhodně ne chovu zvěře spárkaté, a to ani zvěři srnčí, jejíž teritoriální nároky jsou nejmenší. Již při tvorbě zákonných úprav kolem r. 1991 a též o deset let později Českomoravská myslivecká jednota prosazovala, aby výměra honiteb neklesla pod 1000 ha. Toho později dosáhli myslivci na Slovensku. U nás se naopak ozývají hlasy ke snížení této výměry dokonce až na 150 či ještě méně hektarů. Při současném snižování pestrosti polních kultur a zvyšování výměr, na nichž je pěstována pouze jediná plodina, se to zdá být v rozporu se zdravým rozumem.

Neprosadily se ani chovy alespoň spárkaté zvěře v oblastech, byť současný zákon zřizování oblastí chovu umožňuje. Jejich vznik je však podmíněn souhlasem držitelů či uživatelů honiteb, k němuž mnohde nedochází kvůli neodpovídajícím sousedským vztahům. Chov přemnožené černé zvěře v oblastech není povolován vůbec, i když právě v tomto případě by měl být v současné době upřednostňován. Zkrátka víme, v čem tkví nedokonalosti současného zákona o myslivosti, ale bez poslanců a senátorů jeho znění k dobrému nezměníme.

Ale jsou vůbec jeho změny nutné? Z hlediska chovu zvěře – navzdory výše uvedenému – většinou ne, a z hlediska honiteb, v nichž se začne hospodařit od r. 2013, již vůbec ne. Otázkou zůstává, zda je třeba měnit hranice či výměry honiteb, pokud tyto změny nebudou vyžadovat vlastníci či nájemci honebních pozemků nebo držitelé honiteb. Ve většině případů, pokud jsou mezi držitelem honitby a jejím uživatelem dobré vztahy, zřejmě k žádným (leda snad nepatrným) změnám nedojde. Státní orgány o ně většinou nebudou mít zájem a budou respektovat opční právo. V takovém případě bude vše v pořádku.

Vznikne-li však jedno- či oboustranný zájem o změny, bezpochyby k nim dojde. Na řadu přijdou jednání, přičemž k dosažení dohody nejspíš a nejsnáze dojde tehdy, pokud vztahy mezi oběma stranami byly dobré. Nutno zdůraznit, že jde o vztahy dlouhodobé, nikoliv upravované „na poslední chvíli“. Vzhledem k tomu, že mnoho majitelů honebních pozemků a následně i členů honebních společenstev jsou současně myslivci, nezdá se, že by mělo při sjednávání nových smluv o pronájmu honiteb docházet k větším třenicím. Nelze však ignorovat vůli vlastníků honebních pozemků (třeba nových) vykonávat na svých pozemcích právo myslivosti, pokud o to mají zájem.

V poslední době si stále častěji všímám jiného problému: aktivní a „výkonní“ myslivci stárnou a tím stárnou i jejich kolektivy v mysliveckých sdruženích. Přitom mnozí mladí myslivci po vykonání zkoušek nemohou najít navzdory sebevětší snaze uplatnění v honitbě. To je časem odradí a myslivost přestanou brát jako svého (mnohdy i dost ekonomicky a časově nákladného) hlavního koníčka. Mám za to, že i tuto otázku bude nutné v následujících letech řešit.

Mysliveckých problémů je jistě mnohem více, než je možné vtěsnat do krátkého úvodníku. Nicméně zatím jsme si s většinou z nich dokázali poradit a není důvod myslet si, že si neporadíme ani s již popsanými či s problémy, které před námi budou vyvstávat v příštích letech. Teď i později však bude nutné vyvarovat se při jejich řešení emocí a co nejvíce používat zdravý rozum. Čili myslet, jak nás k tomu zavazuje i naše pojmenování – myslivci, neexistující v tomto pojetí v jiných jazycích.