Úvodník 11/2012
David Vaca
Vážení čtenáři,
pět měsíců nás dělí od konce desetiletého nájemního období u většiny honiteb v ČR. Atmosféra je podobná jako před deset, dvaceti, třiceti roky …, prostě jako vždy, když končí nájmy a zavládne nejistota, co bude dál. V mnoha honitbách se v tomto období zintenzivní lov zvěře, především trofejové, pod heslem „možná je to naposledy“. Jeho naléhavost je poslední rok nájemního vztahu mnohem silnější, než kdy dříve.
Pročítáme-li staré myslivecké časopisy, opakovaně se setkáme se stejnými doprovodnými jevy konců nájemních období. Těžko říci, zda by to něco dokázalo změnit, neboť nejistá budoucnost je silný protivník. Nejistota se však netýká jen myslivců v honitbách, ale naší myslivosti jako takové. Pokud by došlo k tomu, že by v souvislosti s končícími nájmy přišla nezanedbatelná část myslivců o možnost být trvale v honitbě a vykonávat v ní myslivost, mělo by to vliv na celou myslivost.
Troufnu si tvrdit, že většina současných nájemců by si přála zůstat ve „svých“ honitbách a pokud možno maximálně za nájemné, které platili dosud, příp. jen o něco vyšší. Tam, kde se podaří současný stav udržet, v podstatě k žádným změnám nedojde. Těžko odhadovat procento honiteb s tímto potenciálem, ale vzhledem k tomu, že lukrativní honitby, o které se svedou bitvy, jsou v menšině, se dá tipovat, že větší část honiteb by mohla zůstat současným nájemcům za pro ně přijatelných podmínek.
Druhou variantou je, že současnému nájemci honitba zůstane, ale zvýší se nájemné. Nárůstu nájemného se obávají především uživatelé honiteb pronajatých od Lesů České republiky, s. p. (LČR). Podle opčního práva zakotveného v zákoně o myslivosti podnik sice musí honitbu nabídnout přednostně současnému nájemci, ale nikde není psáno, za jakých podmínek. Jednou z variant, o které se mluví, je vypsání výběrových řízení na všechny honitby LČR, u nichž končí nájemní smlouvy (kolem 850 honiteb, tedy asi 15 % všech honiteb v ČR) a nabídka pronájmu jejich současným nájemcům za „vysoutěžené“ ceny. To by jistě mnohé současné nájemce nepotěšilo a pro řadu z nich by to znamenalo konec nájemního vztahu. Pokud by si honitbu pronajali i za vysokou cenu, dříve či později by se dostavil další problém: vyšší věk v kombinaci se zvýšenou ekonomickou náročností koníčka by přiměl minimálně část starší generaci myslivců k přemýšlení o tom, zda pro ně cenu dál myslivosti se dál věnovat. Ukončení činnosti více členů kolektivu by na jedné straně představovalo odliv části pravidelných ročních příspěvků na nájemné, náhrady škod a režii honitby do společné pokladny, a na straně druhé nárůst příspěvků pro členy, kteří zbyli a v konečném důsledku další ztížení ekonomické situace uživatele a zřejmě neveselý výhled od budoucna.
Třetí možností je, že si honitbu pronajme zcela jiný subjekt. Ten následně zpravidla přivede do honitby „své lidi“ a z původního kolektivu osloví jen někoho. Ze zbytku se stanou „myslivečtí bezdomovci“, což je, pokud se rychle neuchytí někde jinde, ovlivní v dalším rozhodování o jejich budoucnosti v myslivosti. Netřeba připomínat, že ve zhoršené situaci budou opět především starší myslivci.
Proč je třeba považovat případný odchod významné části nájemců z honiteb za problém pro celou myslivost? Zatímco populace myslivců stárne a mladých příliš nepřibývá, stoupají stavy spárkaté zvěře. Kdo ji bude za několik let lovit? Kdo bude chovat lovecké psy? Kdo bude platit za škody působené zvěří? Kdo bude redukovat početnost predátorů? Kdo bude vkládat čas a práci ve prospěch myslivosti? Podobných otázek by se dalo položit bezpočet. Starším myslivcům, kteří v honitbách zůstanou, ubude sil a mladší (pokud se dostanou někde do honitby) budou mít na myslivost tak málo času, jako již dnes. Snížením počtu myslivců, k němuž již postupně dochází (a příští rok by to mohl urychlit), oslabí i jejich hlas ve společnosti a síla hájit své zájmy. Na další úbytek členů nechce ani pomyslet vedení Českomoravské myslivecké jednoty, pro niž by to znamenalo obrovské ekonomické problémy a další ztrátu vlivu.
Těžko říci, zda si souvislosti připouštějí vrcholní činitelé naší myslivosti, neboť veřejně a otevřeně se o tom příliš nehovoří. Možná je připraven nějaký scénář, jak některé vlivy utlumit a vývoj zpomalit, což se v naší myslivosti v podstatě dělo v uplynulých dvaceti letech. Zastavit ho však nedokáže nikdo, s tím je třeba počítat, byť se nám to nemusí líbit. Časy se mění, jak o tom kdysi zpívali Marta Kubišová s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem. Zda se v příštím roce budou v myslivosti měnit dosavadním tempem, či rychleji, teprve uvidíme.
Troufnu si tvrdit, že většina současných nájemců by si přála zůstat ve „svých“ honitbách a pokud možno maximálně za nájemné, které platili dosud, příp. jen o něco vyšší. Tam, kde se podaří současný stav udržet, v podstatě k žádným změnám nedojde. Těžko odhadovat procento honiteb s tímto potenciálem, ale vzhledem k tomu, že lukrativní honitby, o které se svedou bitvy, jsou v menšině, se dá tipovat, že větší část honiteb by mohla zůstat současným nájemcům za pro ně přijatelných podmínek.
Druhou variantou je, že současnému nájemci honitba zůstane, ale zvýší se nájemné. Nárůstu nájemného se obávají především uživatelé honiteb pronajatých od Lesů České republiky, s. p. (LČR). Podle opčního práva zakotveného v zákoně o myslivosti podnik sice musí honitbu nabídnout přednostně současnému nájemci, ale nikde není psáno, za jakých podmínek. Jednou z variant, o které se mluví, je vypsání výběrových řízení na všechny honitby LČR, u nichž končí nájemní smlouvy (kolem 850 honiteb, tedy asi 15 % všech honiteb v ČR) a nabídka pronájmu jejich současným nájemcům za „vysoutěžené“ ceny. To by jistě mnohé současné nájemce nepotěšilo a pro řadu z nich by to znamenalo konec nájemního vztahu. Pokud by si honitbu pronajali i za vysokou cenu, dříve či později by se dostavil další problém: vyšší věk v kombinaci se zvýšenou ekonomickou náročností koníčka by přiměl minimálně část starší generaci myslivců k přemýšlení o tom, zda pro ně cenu dál myslivosti se dál věnovat. Ukončení činnosti více členů kolektivu by na jedné straně představovalo odliv části pravidelných ročních příspěvků na nájemné, náhrady škod a režii honitby do společné pokladny, a na straně druhé nárůst příspěvků pro členy, kteří zbyli a v konečném důsledku další ztížení ekonomické situace uživatele a zřejmě neveselý výhled od budoucna.
Třetí možností je, že si honitbu pronajme zcela jiný subjekt. Ten následně zpravidla přivede do honitby „své lidi“ a z původního kolektivu osloví jen někoho. Ze zbytku se stanou „myslivečtí bezdomovci“, což je, pokud se rychle neuchytí někde jinde, ovlivní v dalším rozhodování o jejich budoucnosti v myslivosti. Netřeba připomínat, že ve zhoršené situaci budou opět především starší myslivci.
Proč je třeba považovat případný odchod významné části nájemců z honiteb za problém pro celou myslivost? Zatímco populace myslivců stárne a mladých příliš nepřibývá, stoupají stavy spárkaté zvěře. Kdo ji bude za několik let lovit? Kdo bude chovat lovecké psy? Kdo bude platit za škody působené zvěří? Kdo bude redukovat početnost predátorů? Kdo bude vkládat čas a práci ve prospěch myslivosti? Podobných otázek by se dalo položit bezpočet. Starším myslivcům, kteří v honitbách zůstanou, ubude sil a mladší (pokud se dostanou někde do honitby) budou mít na myslivost tak málo času, jako již dnes. Snížením počtu myslivců, k němuž již postupně dochází (a příští rok by to mohl urychlit), oslabí i jejich hlas ve společnosti a síla hájit své zájmy. Na další úbytek členů nechce ani pomyslet vedení Českomoravské myslivecké jednoty, pro niž by to znamenalo obrovské ekonomické problémy a další ztrátu vlivu.
Těžko říci, zda si souvislosti připouštějí vrcholní činitelé naší myslivosti, neboť veřejně a otevřeně se o tom příliš nehovoří. Možná je připraven nějaký scénář, jak některé vlivy utlumit a vývoj zpomalit, což se v naší myslivosti v podstatě dělo v uplynulých dvaceti letech. Zastavit ho však nedokáže nikdo, s tím je třeba počítat, byť se nám to nemusí líbit. Časy se mění, jak o tom kdysi zpívali Marta Kubišová s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem. Zda se v příštím roce budou v myslivosti měnit dosavadním tempem, či rychleji, teprve uvidíme.