Úvodník

Vliv na konání ministra Bendla budou mít – kromě politických faktorů, o nichž nevíme – názory subjektů zapojujících se dlouhodobě do diskuse o zákonu o myslivosti. Představitele nejvýznamnějších organizací jsme oslovili, abychom mohli čtenáře seznámit s jejich názory a argumenty. Anketa se dá shrnout větou „nic nového pod sluncem“. Stále proti sobě stojí dvě názorově odlišné skupiny – jedna s odborně podloženými argumenty, druhá hlásící se o svá nezadatelná práva. Na kterou stranu se ministr přikloní více, není známo. Je také ale možné, že na žádnou, a půjde cestou svých předchůdců, kteří se novelizací zákona o myslivosti nezabývali. Nutno však mít na paměti, že legislativní proces může být iniciován i z poslanecké sněmovny.

Novelizace zákona o myslivosti vyvolává emoce nejen mezi myslivci a některými vlastníky honebních pozemků, ale též u části veřejnosti, i když v jejím případě jde spíše o myslivost jako takovou. Zpravidla jsou nejvíce slyšet hlasy kritiků. Mohli jsme se o tom přesvědčit poté, co médii proběhla zpráva o zápisu myslivosti do seznamu nehmotného kulturního dědictví ČR. Záhy se v novinách a v internetových diskusích objevila řada odsuzujících názorů a stanovisek, a dokonce vznikla petiční kampaň proti záměru zapsání myslivosti do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. My myslivci pociťujeme pohoršení a frustraci kvůli tomu, že nám většina společnosti nerozumí. To však rovněž není nic nového. Před sto lety si naši předchůdci také stěžovali v mysliveckých časopisech na to, že veřejnost nechápe, oč v myslivosti jde, a že v tisku vychází často nesmyslné informace a názory na adresu myslivců. S tím musíme počítat a soustavně se snažit nabídnout veřejnosti objektivní informace. Jiná cesta není.

V souvislosti se zapsáním myslivosti do seznamu nehmotného kulturního dědictví ČR se však nabízí otázky, které nás nutí pohlížet na tuto věc kritičtějším pohledem. Zeptáte-li se mezi kolegy, jak tento počin hodnotí, dostanete zpravidla velmi kladnou odpověď. Budete-li se však chtít dozvědět, co konkrétního ze zápisu vyplývá, dostanete se po chvíli do slepé uličky. „Měly by se chránit tradice,“ zní nejčastěji. S tím nelze než souhlasit – ale jaké? A jak je chránit? A jak předávat? Vezměme si kupříkladu dodržování myslivecké mluvy. Stačí chvilku poslouchat rozhovor skupinky myslivců o přestávce na naháňce v libovolné z našich honiteb a z (ne)dodržování myslivecké mluvy můžete být rozčarováni asi jako někteří novinoví komentátoři poté, co se dozvěděli, že myslivost je nemateriálním kulturním dědictvím. Stačí se podívat na špatně uspořádaný výřad (někde je již ani nepořádají, neboť je potřeba rychle přejet do restaurace, nebo to, co se výřadem nazývá, nemá s tím skutečným nic společného), na úlomky na opačné straně pokrývky hlavy (klobouky přestávají být v módě, „frčí“ kšiltovky). Doma si stačí sednout k počítači a zabrousit na některou z internetových stránek, kam úspěšní lovci „připínají“ fotografie svých úlovků: vidíme zvěř položenou na opačném boku, v nedůstojných polohách, bez posledního hryzu atd. A ty komentáře pod fotografiemi … Myslivecké oblečení, troubení loveckých signálů, pasování – jsou to tradice? Vždyť se na vše v uplynulých sto letech několikrát měnil názor. Definoval někdo, co pro nás – myslivce – bude zápis myslivosti do seznamu nehmotného kulturního dědictví znamenat? Zatím jsme se to nedozvěděli ani od ministerstva kultury (naše redakce požádala o vysvětlení příslušnou náměstkyni ministra), ani ze sekretariátu ČMMJ. I proto se po počátečním nadšení začíná nad tím vším vznášet mráček pochybnosti, zda nepůjde jen o věc bez obsahu. Ale možná, že to jen vidím příliš skepticky nebo nedokážu posoudit obsah termínu nemateriální kulturní dědictví.