Úvodník
Ing. David Vaca, Ph.D.
Vážení čtenáři,
návštěva několika přehlídek trofejí v průběhu března a dubna letošního roku ve mně vyvolala nepříliš veselé pocity. Nemohu říci, že by přehlídky byly špatně připravené, uspořádané v nedůstojném prostředí, nebo nějak jinak pořadatelsky nezvládnuté. Celková atmosféra mezi návštěvníky z řad myslivců však byla poměrně často ponurá a skleslá. Většinou za to může nejistá budoucnost vyplývající z konce platnosti nájemních smluv na honitby. V praxi se to projevuje malým zájmem řešit různé důležité problémy, které naši myslivost trápí. Jako by část z nás hodila flintu do žita a jen pasivně čekala, co přijde…
Jiná část myslivců naštěstí smýšlí o poznání pozitivněji, a byť jsou na tom s vyhlídkami do budoucnosti podobně jako jejich pesimisticky naladění kolegové, pouští se různých smysluplných aktivit, jejichž výsledky lze – v případě úspěchu – očekávat až za delší dobu. Mám na mysli např. snahu o chov zvěře na větších územních celcích, než jsou jednotlivé honitby. Ve spolupráci s Ústavem ochrany lesa a myslivosti Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně vzniká seriál článků připravovaný s cílem zmapovat současné snahy o chov různých druhů zvěře v oblastech na území naší republiky. Úvodní článek si můžete nalistovat o několik stránek dále.
Tvorba oblastí chovu je dnes založena na dobrovolnosti. O to příjemnější je zjištění, že v uplynulých přibližně sedmi letech u nás vznikly více než čtyři desítky oblastí, jejichž zakladatelé mají zájem společně řešit problémy. Že to není jednoduché, není třeba popisovat. Bolavá místa jsou dobře známá, stejně jako praxí prověřené metody, které by mohly pomoci. Stačí tedy jen chtít. Jenže přesvědčit okolí bývá často nejsložitější.
V naší myslivecké praxi by se dalo najít dost příkladů. Jedním z nich je hospodaření se spárkatou zvěří. Neustále hořekujeme nad bídným stavem a kvalitou trofejové zvěře, nad tím, že nám ve volných honitbách chybí staří jeleni, daňci, mufloni či kňouři, ale pro zlepšení situace toho moc neděláme. Řešení by přitom bylo snadné: stačilo by shodnout se na dodržování určitých pravidel, která všichni dobře známe, na určitý čas omezit lov trofejové zvěře a výsledky by se dostavily. Výborným příkladem jsou šumavští jeleni – díky dodržování opatření stanovených tamním národním parkem je dnes možné setkat se na Šumavě se starými jeleny s nesrovnatelně vyšší pravděpodobností než kde jinde. Jistě se okamžitě najdou oponenti, kteří rychle vyjmenují řadu důvodů, proč to nepůjde a co vše takové plány zhatí. Prima, ale pokud se o to alespoň nepokusíme, nemáme právo stěžovat si a nadávat na současný stav.
V souvislosti s koncem nájemního období do všeho letos vstupuje u některých myslivců ještě jeden významný faktor, jímž je způsob myšlení. Asi nejlépe by se dal charakterizovat krátkým souvětím: „Je to naposled, tak ať to stojí za to.“ Patrně nemusím vysvětlovat, oč jde. Chování ve stylu „po nás potopa“ naší zvěři skutečně nepomůže.
Vzpomeňte si, prosím, na toto zamyšlení, až si budete s kolegy na přehlídce trofejí prohlížet slabá paroží šesteráků či osmeráků, ale i třeba i vařečkáčů či toulce mladých beránků a zaslechnete diskusi na téma „kde ti staří jeleni/daňci/mufloni jsou?“