Úvodník
Miroslav Kvapil
Vážení čtenáři,
snad téměř všichni se shodneme na tom, že současný zákon o myslivosti správně pohlíží na zvěř jako na obnovitelné přírodní bohatství, představované populacemi určitých druhů volně žijících živočichů. Zákon obsahuje i další proklamace, jimž také nelze nic vytknout. Myslivost je podle něho souborem činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému, přičemž zásadami chovu se mimo jiné rozumí zachování rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím, udržování přírodní kvality genofondu zvěře, cílené zvyšování její chovné kvality a úprava stavů zvěře na optimální stav.
Zákon je však věc jedna a jeho uvedení do života věc druhá. Základními jednotkami pro chov zvěře jsou honitby, při jejichž tvorbě se již velmi obtížně prosazuje důsledný respekt vůči zvěři tak, jak zákon o myslivosti předpokládá. Zjednodušeně řečeno: ve výsledku jsou areály populací zvěře „rozporcovány“ honitbami na mnoho částí, pro které odděleně stanovujeme cílovou populační hustotu zvěře (rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem). Podotýkám, že populaci nerozdělíme, zvěř chodí dál svými cestami. Každou honitbu spravuje jiný uživatel s pomocí vlastního vysoce kvalifikovaného odborníka – mysliveckého hospodáře. Uživatelé honiteb jsou mimo jiné oprávněni přivlastňovat si ulovenou zvěř. Čertovo kopýtko při hospodaření s druhy spárkaté zvěře žijícími v tlupách spočívá v tom, že zvěř není v krajině co do místa a času rozptýlena rovnoměrně a každý uživatel honitby má také svou představu o „řádném mysliveckém hospodaření“, tedy naplňování zákonné zásady chovu. Každý tak ve své honitbě ovlivňuje společně sdílenou populaci zvěře. Vybavuje se mi známé rčení o tom, že společné vlastnictví je nástroj ďábla. Lze se tímto způsobem vhodně vypořádat s dalšími znaky populací zvěře, jako je sloučený rozptyl, kolísavý růst, sezónní migrace, věková a pohlavní struktura? Obávám se, že nikoli.
Nemyslím si, že uvedené potíže je možné vyřešit stanovením nějaké optimální předepsané výměry honitby. Podle mého názoru však mohou myslivecké plánování a chov zvěře v přirozených migračních areálech významně zlepšit vhodně vymezené oblasti chovu. Nezbytnou podmínkou je ovšem skutečný zájem držitelů a uživatelů honiteb. Do 80. let minulého století u nás existoval propracovaný systém oblastí chovu zvěře, který umožňoval státní správě myslivosti a uživatelům honiteb cíleně zvyšovat kvalitu populací zvěře. Jen v okrese Šumperk existovalo 13 funkčních oblastí chovu zvěře, jelení, daňčí, mufloní, sika a kamzičí. V současné době je zde, nyní v rámci Olomouckého kraje, vymezeno osm oblastí chovu spárkaté zvěře, které navazují na dlouholetou tradici.
Vždy však existuje nějaké „ale“, a v souvislosti s výše uvedeným je zvlášť markantní. Máme jinou legislativu než před 30 lety a naučili jsme se, že nikdo nemůže být nucen k tomu, co mu neukládá zákon. V tomto směru je současný institut oblastí chovu opravdu bezzubý. Za důležité ale považuji položit si jinou otázku: mají myslivci stavovskou čest? V případě kladné odpovědi si také připomeňme, že každý může činit, co mu zákon nezakazuje. Není přece zakázané rozdělit každý rok plán lovu a jeho skladbu mezi honitby ležící v oblasti chovu, shodnout se na kritériích chovu, na případném přerozdělení lovu v závěru doby lovu, ale třeba také na spojení sil a prostředků při ochraně zvěře, péči o ni, a v neposlední řadě na společné saturaci oprávněných nároků ve věci škod způsobených zvěří, pokud vzniknou. Hlavní úlohou státní správy myslivosti je podle mého názoru podporovat takové trendy, a zejména vhodným způsobem moderovat komunikaci všech zúčastněných.
Jsem si vědom, že mnozí teď zakroutili hlavou. Přesto si nemyslím, že popsaná spolupráce držitelů a uživatelů honiteb v oblasti chovu je zcela vyloučená. Jako vždy záleží jen na lidech. Podle mých zkušeností v myslivosti nevede k úspěchu přemíra uzákoněných povinností a hrozba sankcí za jejich neplnění. Odstrašující ukázkou je povinnost hospodařit nejvýše s normovaným stavem zvěře, který ani nikdo nebere vážně. Uvedu příklad. Konkrétní jelení oblast s výměrou 25 tis. ha tvoří 18 honiteb. Celkový normovaný stav necelých 150 kusů umožňuje roční lov kolem 45 kusů. Na čtenáři ponechám jednoduchý výpočet výše a skladby lovu v jedné průměrné honitbě včetně úvahy, jak často by se její uživatel dočkal lovu zralého jelena. To vše při nepřekročených normovaných stavech.
Tento úvodník v žádném případě nesměřuje ke změně legislativy. Pokusil jsem se vyjádřit názor, že oblasti chovu nejsou sice samy o sobě lékem na současné problémy v chovech spárkaté zvěře, ale že jsou velmi dobrým prostředkem ke zlepšení mnoha věcí. Proto vítám záměr redakce Světa myslivosti přiblížit čtenářům na stránkách časopisu poznatky z praxe konkrétních oblastí chovu zvěře, a snad přesvědčit skeptiky, že oblasti chovu zvěře mohou být účelné jako seriózní nástroj mysliveckého hospodaření.