Úvodník 1/2013

Jeden ze smutných příkladů je možné pozorovat víceméně pravidelně o podzimních a zimních víkendech na společných lovech, dnes nejčastěji na naháňkách na černou zvěř. Řeč je o výřadech. Znáte to: naháňka končí, začíná být chladno, pomalu se stmívá, tak honem, honem, ať to máme rychle za sebou a můžeme do hospody. Zvěř se sveze na místo, kde má výřad proběhnout, a většinou se rychle rovná tak, jak je přivážena. Lovci postávají kolem, sem tam se někdo nechá u nedokončeného výřadu vyfotografovat a čeká se, až vedoucí honu začne se závěrečnou řečí. Pokud je u přípravy výřadu od začátku někdo, kdo ví, jak na to a má silný hlas, je to v pořádku – ohlídá to. Velmi často však při přivážení zvěře vládne chaos, takže úlovky jsou již od počátku špatně rovnány. Pokud někdo namítne, že zvěř je chybně srovnána, strhne se mezi několika okolostojícími spor o to, jak má výřad vypadat. Málokdo si je stoprocentně jistý, ale diskutují všichni. Trapnou chvilku se snaží ukončit někdo z představitelů uživatele honitby, takže často jde vše „do ztracena“ = zvěř je srovnána chybně. Následuje řazení účastníků lovu, opět ve stylu „honem, rychle, ať už jedeme pryč, aby nám někdo nezasedl místo u stolu“. Nikdo příliš neřeší, jak se má podle pravidel výřadu nastupovat, kde má kdo stát. Mnohdy roztodivné útvary či shluky tvořené střelci, honci i vůdci psů podupávají nervózně okolo špatně narovnané zvěře a čekají, až proběhne předání úlomků lovcům (někdy, když se uloví více zvěře, bohužel na všechny nezbude …). Někdo si dá úlomek na pravou stranu pokrývky hlavy, jiný na levou. Ale co, vždyť už je skoro tma a spěcháme do hospody! Když se někdo nesměle ozve a upozorní na chyby, bývá okřiknut, ať nezdržuje. Nezbývá čas poděkovat honcům a vůdcům psů, postát chvilku nad ulovenou zvěří.

Proč neumíme výřady připravovat? Těžko říci. Jejich nákresy najdeme v každé učebnici myslivosti a dalších knihách. Jak má správný výřad vypadat, se učí adepti v mysliveckém kurzu i studenti středních a vysokých škol s výukou myslivosti. Každý rok se u nás konají tisíce honů zakončovaných výřady. Jak je možné, že tak frekventovanou věc, jako je výřad, neumíme v mnoha honitbách připravit? To, čeho býváme přímými svědky, nebo s čím se setkáváme na fotografiích kolujících internetem, dokládá buď základní neznalosti, „kolektivní sklerózu“, v nejhorším případě totální ignoranci toho, k čemu se přitom tak vehementně hlásíme.

A co na to naši garanti mysliveckých tradic? Proč Českomoravská myslivecká jednota, která stála u zápisu myslivosti na Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR a hrdě se k tradicím hlásí (což je samozřejmě dobře), nemá snahu trapný problém řešit? Proč např. nedá pro své členy vytisknout malou skládací kartičku do kapsy se schématy nástupu a výřadu? Proč něco takového finančně nepodpoří Ministerstvo zemědělství? Nebo Ministerstvo kultury?