Úvodník (str. 1)
Milan Slavinger
Vážení čtenáři,v myslivosti je mnoho neřešených problémů, o nichž se již několik let píše na stránkách odborných časopisů, jsou náplní seminářů, školení, tématem v Národním lesnickém programu II (NLP II) a předmětem speciálních průzkumů. Situace v myslivosti dnes zajímá nejen mysliveckou veřejnost, vlastníky a uživatele pozemků (zemědělských i lesních), úředníky státní správy myslivosti a ochrany přírody, ale i různá občanská sdružení a veřejnost obecně. Mám však pocit, že nezajímá ty, kteří o řešení mohou a mají rozhodovat.
Množství nahromaděných problémů bylo asi důvodem, proč sál rekreačního zařízení Vojenských lesů a statků ČR, s. p., (VLS ČR) v Olšině u Horní Plané praskal 7. listopadu na XVI. sněmu lesníků (dále sněm), pořádaného Českou lesnickou společností, ve švech. Excelentní výběr přednášejících (od právníka přes pracovníky Ministerstva zemědělství, představitele Českomoravské myslivecké jednoty, zaměstnance Lesů České republiky, s. p., VLS ČR, až po výzkumníky z České zemědělské univerzity v Praze a Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů) sliboval, že by se snad účastníci mohli dozvědět nové informace o východiscích ze současné situace. Co bylo konkrétně předmětem semináře, je obsaženo v článku na str. 8–9.
Nevím, s jakými očekáváními přijeli na sněm ostatní účastníci, ani s jakými pocity odjížděli. Za sebe mohu říci, že jsem se na sněmu nedozvěděl nějaké zásadní novinky, které by nebyly lidem zabývajícím se aktuálními problémy naší myslivosti (stavy spárkaté zvěře, škody působené zvěří v lesnictví) známé. Vesměs šlo o poznatky opakovaně prezentované či publikované v tisku, na seminářích a na různých dalších jednáních – např. výsledky NLP II a výsledky inventarizace škod působených zvěří, postup při uplatňování náhrady za škody způsobené zvěří, rekapitulaci problémů, které by měl řešit nový nebo novelizovaný zákon o myslivosti, konstatování, že doba lovu neřeší problém, že státní správa je nefunkční kvůli odejmutí kompetencí, že nám chybí koncepce myslivosti a že není politická vůle dané problémy řešit.
Touto a podobnými akcemi se pořadatelé upřímně snaží věc posunout správným směrem, za což jim patří poděkování. Aby však bylo dosaženo požadovaného cíle, jímž je řešení problémů, musejí mít tyto akce také jiné posluchače. Pokud na taková setkání nedostaneme ty, kteří o věcech rozhodují, nepřesvědčíme je o nutnosti řešit dané problémy a hrozbě katastrofy, kterou si nikdo nepřeje, ale k níž mílovými kroky míříme, myslím, že ještě dlouho se budeme takto setkávat. Nechtěl bych, aby tyto řádky vyzněly tak, že podobná setkání nemají smysl. Vedou k tříbení názorů a upřesňování návrhů na řešení a mají nezastupitelný společenský význam. Co mi však na této a podobných akcích chybí, je – vzhledem k tomu, že situace je již kritická – neúčast sdělovacích prostředků a politiků. Z každé takové odborné akce by se mělo zpracovat prohlášení/memorandum, které by bylo po odsouhlasení účastníky předáno především těm, kteří mají v daném obru povinnost tyto problémy řešit, ale též sdělovacím prostředkům. Pokud se nevydáme touto cestou, můžeme se v následujících letech těšit na další setkání poučených s poučenými, se známými a s kamarády, která však k řešení problému nijak podstatně nepřispějí.