Úvodník (str. 1)
prof. RNDr. Petr Koubek, CSc.
Vážení čtenáři,
v historii lidstva najdeme nepřeberné množství příkladů vedoucích k pochybnostem, zda vědecký název člověk rozumný (Homo sapiens) odpovídá skutečnosti. Řadu z nich zaznamenáváme také ve vztahu k přírodě a jejím obyvatelům. V každé době se našli „průkopníci“, jejichž snahou bylo vylepšit flóru či faunu ve svém okolí. Z různých konců světa si přiváželi různé rostliny a vypouštěli různá zvířata, aby obohatili své zahrady a menažérie. Odtud byl jen kousek do volné přírody. Většina takových pokusů naštěstí skončila neúspěšně. Některé z úspěšných však s sebou bohužel nesly a dosud nesou jen stopy zkázy.
Sentiment australských osadníků ke staré vlasti, projevený tím, že si s sebou do nového domova přivezli kočky domácí, lišky či králíky, přivedl na pokraj vyhynutí vzácné australské vačnatce. Králík přeměnil velkou část australského území v polopoušť. Pro podobné případy ale nemusíme chodit daleko – všichni dobře známe nekonečný boj s bolševníkem velkolepým a křídlatkou japonskou (už máme i křídlatku českou!), rostlinami přivezenými do Evropy v první polovině 19. století zahradníky ke zkrášlení zahrad. Ze zajímavých exotů se za několik desetiletí staly nezničitelné invazní druhy, s nimiž bojuje téměř celá Evropa. Podobně se chovající druhy najdeme také mezi bezobratlými živočichy, ale i mezi obratlovci. Vždy to jsou druhy, které byly do přírody zavlečeny (např. dopravou), vypuštěny z různých chovů (záměrně či z nedbalosti), nebo dokonce cíleně vysazeny (kvůli kožešině). Za invazní (nebo také vetřelecké) se označují proto, že jejich šíření je lavinovité, rychle se množí, úspěšně odchovávají mláďata, jsou schopny osídlit různé druhy prostředí a mají řadu dalších vlastností, které jim umožní soupeřit s původními druhy živočichů.
Je všeobecně známé, že v ČR žijí čtyři invazní druhy savců – nutrie říční, psík mývalovitý, mýval severní a norek americký. Zatímco nad prvním bychom mohli zatím mávnout rukou, tři zbývající představují velký problém. Jsou to velmi přizpůsobivé druhy, nemají u nás přirozené nepřátele, jsou schopny úspěšně konkurovat domácím druhům a vytlačovat je z původních biotopů. Významnou měrou se mohou podílet (a také se podílejí) na celkové úmrtnosti drobné zvěře. Bez výjimky jsou trnem v oku všem ochranářům, protože úspěšně likvidují celé populace ohrožených druhů raků, plazů, obojživelníků a plení hnízda ptáků bez rozdílu jejich lokalizace i druhové příslušnosti (norek americký, mýval severní). Jsou významným potravním i prostorovým konkurentem našich původních lasicovitých šelem (tchoře tmavého, obou druhů kun, hranostaje) a přispívají k výraznému zhoršení epizootologické situace. Důkazy jsou nezpochybnitelné!
Dalo by se očekávat, že uvedené druhy budou mít jednoznačný osud – bude je čekat likvidace za jakoukoliv cenu a všemi zákonnými prostředky. V optimálním případě by to znamenalo lov odstřelem a lapáním, bez časového omezení, umožněný každému, kdo vlastní lovecký lístek. To bychom ovšem nesměli být v ČR, kde se v mnoha případech na „výrobě“ různých zákonných norem a vyhlášek nepodílí člověk rozumný, ale spíš jeho opak, člověk hloupý. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že naše úprava lovu invazních druhů je zcela v rozporu s normami jiných, myslivecky vyspělých evropských států, i se zdravým rozumem? Místo toho, abychom lov uvedených vetřelců umožnili všem aktivním myslivcům, omezili jsme ho jen na mysliveckou stráž! V této souvislosti musím vzpomenout na léta, kdy „jsem byl ještě organizován“. Bylo pravidlem, a nejen v našem mysliveckém sdružení, že myslivecká stráž byla funkcí za zásluhy a příslušná osoba měla lovecký lístek zdarma, takže funkce měla i jakýsi sociální význam. Že mysliveckou stráží byli často myslivci, kteří již příliš nechodili do honitby, bylo vedlejší. Od té doby se mnohé v tomto ohledu jistě změnilo, ale i kdybych připustil, že všichni současní myslivci v této funkci jsou ti nejlepší lovci v honitbě, nebude likvidace a zamezení šíření invazních druhů – vzhledem k počtu mysliveckých stráží – efektivní. Podle myslivecké statistiky se sice ti, kdo mohou ze zákona tyto druhy lovit, činí, ale všichni dobře víme, jaká je skutečnost. Špatný zákon či vyhláška si příliš respektu nezískají, a tak loví všichni. Někteří to tají, jiní připisují úlovky těm, kteří lovit mohou, a v tichosti „pytlačí“ a oficiální statistiky jsou dál oficiální …
Na celé situaci je paradoxní, že pokud se na něčem mohou shodnout Českomoravská myslivecká jednota a Ministerstvo zemědělství s orgány ochrany přírody a krajiny, tak je to jednoznačná legalizace celoročního odstřelu invazních druhů savců, umožněná všem myslivcům a rozšířená o další možnosti v mezích ohraničených všemi dotčenými zákony. Zatím se tak však nestalo, a jak se zdá, ani brzy nestane. Hledají se různé skulinky, jak současný neutěšený stav řešit, ale přímé východisko úpravou zákona o myslivosti je v nedohlednu. Jak všichni dobře víme, ten je z obavy, co by následovalo po jeho „otevření“, nedotknutelný. A tak budeme dál připisovat neúspěchy v chovu drobné zvěře liškám, kunám, tchořům a jezevcům a současně vytvářet optimální podmínky pro nekontrolovatelné šíření norků, mývalů a psíků, škodících celé české přírodě i myslivosti!
Je všeobecně známé, že v ČR žijí čtyři invazní druhy savců – nutrie říční, psík mývalovitý, mýval severní a norek americký. Zatímco nad prvním bychom mohli zatím mávnout rukou, tři zbývající představují velký problém. Jsou to velmi přizpůsobivé druhy, nemají u nás přirozené nepřátele, jsou schopny úspěšně konkurovat domácím druhům a vytlačovat je z původních biotopů. Významnou měrou se mohou podílet (a také se podílejí) na celkové úmrtnosti drobné zvěře. Bez výjimky jsou trnem v oku všem ochranářům, protože úspěšně likvidují celé populace ohrožených druhů raků, plazů, obojživelníků a plení hnízda ptáků bez rozdílu jejich lokalizace i druhové příslušnosti (norek americký, mýval severní). Jsou významným potravním i prostorovým konkurentem našich původních lasicovitých šelem (tchoře tmavého, obou druhů kun, hranostaje) a přispívají k výraznému zhoršení epizootologické situace. Důkazy jsou nezpochybnitelné!
Dalo by se očekávat, že uvedené druhy budou mít jednoznačný osud – bude je čekat likvidace za jakoukoliv cenu a všemi zákonnými prostředky. V optimálním případě by to znamenalo lov odstřelem a lapáním, bez časového omezení, umožněný každému, kdo vlastní lovecký lístek. To bychom ovšem nesměli být v ČR, kde se v mnoha případech na „výrobě“ různých zákonných norem a vyhlášek nepodílí člověk rozumný, ale spíš jeho opak, člověk hloupý. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že naše úprava lovu invazních druhů je zcela v rozporu s normami jiných, myslivecky vyspělých evropských států, i se zdravým rozumem? Místo toho, abychom lov uvedených vetřelců umožnili všem aktivním myslivcům, omezili jsme ho jen na mysliveckou stráž! V této souvislosti musím vzpomenout na léta, kdy „jsem byl ještě organizován“. Bylo pravidlem, a nejen v našem mysliveckém sdružení, že myslivecká stráž byla funkcí za zásluhy a příslušná osoba měla lovecký lístek zdarma, takže funkce měla i jakýsi sociální význam. Že mysliveckou stráží byli často myslivci, kteří již příliš nechodili do honitby, bylo vedlejší. Od té doby se mnohé v tomto ohledu jistě změnilo, ale i kdybych připustil, že všichni současní myslivci v této funkci jsou ti nejlepší lovci v honitbě, nebude likvidace a zamezení šíření invazních druhů – vzhledem k počtu mysliveckých stráží – efektivní. Podle myslivecké statistiky se sice ti, kdo mohou ze zákona tyto druhy lovit, činí, ale všichni dobře víme, jaká je skutečnost. Špatný zákon či vyhláška si příliš respektu nezískají, a tak loví všichni. Někteří to tají, jiní připisují úlovky těm, kteří lovit mohou, a v tichosti „pytlačí“ a oficiální statistiky jsou dál oficiální …
Na celé situaci je paradoxní, že pokud se na něčem mohou shodnout Českomoravská myslivecká jednota a Ministerstvo zemědělství s orgány ochrany přírody a krajiny, tak je to jednoznačná legalizace celoročního odstřelu invazních druhů savců, umožněná všem myslivcům a rozšířená o další možnosti v mezích ohraničených všemi dotčenými zákony. Zatím se tak však nestalo, a jak se zdá, ani brzy nestane. Hledají se různé skulinky, jak současný neutěšený stav řešit, ale přímé východisko úpravou zákona o myslivosti je v nedohlednu. Jak všichni dobře víme, ten je z obavy, co by následovalo po jeho „otevření“, nedotknutelný. A tak budeme dál připisovat neúspěchy v chovu drobné zvěře liškám, kunám, tchořům a jezevcům a současně vytvářet optimální podmínky pro nekontrolovatelné šíření norků, mývalů a psíků, škodících celé české přírodě i myslivosti!