Úvodník (str. 1)

Zemědělští hospodáři se nemohou účinně bránit, protože obvykle hospodaří na pronajaté půdě, a nemohou přímo ovlivňovat dění v honebních společenstvech. Není tedy divu, že návrh novely vzešel od soukromých zemědělců, kteří se současným stavem cítí poškozováni a diskriminováni, zvláště pokud s nimi někteří nájemci honiteb jednají jako s obtížným hmyzem. Samozřejmě, že se na vzestupu stavu spárkaté zvěře, zejména divočáků, významně podílí i způsob, jakým se dnešní zemědělství provozuje – tedy velké půdní bloky řepky a kukuřice, které černé zvěři poskytují dokonalé potravní a krytové podmínky. Lze tedy namítnout, že si za to zemědělci mohou sami. To je ale jen část pravdy. Ta druhá je, že pokud myslivci nejsou nuceni stavy spárkaté snižovat „po zlém“, je to pro ně ideální situace. Loví podle vlastního zájmu, chuti a možností, a jsou, díky současnému znění zákona, téměř nepostižitelní. Jednu valnou hromadu honebního společenstva za deset let nějak „ustojí“, a poté, co bude podepsána nová nájemní smlouva, mají zase na deset let pokoj. A právě tuto selanku a krásnou bezstarostnost se návrh pokouší korigovat. Má přiblížit chování honebních společenstev obchodním společnostem, kde se valné hromady svolávají každoročně, kde existuje konkrétní zodpovědnost, funkční období nejsou nekonečná a odvolatelnost funkcionářů za nedodržování zákona je jasně dána.
Podle současného znění zákona jsou jen trochu v právu zběhlí funkcionáři v podstatě neodvolatelní, a valné hromady probíhají za účasti přibližně pěti osob se stohem plných mocí od majitelů pozemků, které, bohužel, dění v honebním společenstvu většinou vůbec nezajímá. A zde jsme u dalšího vážného problému: byť je téměř 25 let po návratu demokracie, totalita ve vztahu k restituovanému majetku v nás pořád zůstává. Čtyřicetileté přerušení kontinuity vlastnických vztahů, kdy všechno bylo všech, ale přitom nic nikoho, bohužel odvanulo odpovědnost a zájem o půdu, hlavní bohatství našich předků. Potomci bývalých sedláků a domkářů dnes bydlí často daleko od svých polností, a o to, co se na nich dnes děje, nemají zájem. Myslivost a zemědělství jim nic neříkají, a divočáky, řepku a kukuřici nepovažují za svůj problém. Aby se vztah zemědělský hospodář-myslivec úplně „nerozpojil“ (jak tomu bylo doposud), je v novele i návrh možnosti převedení práva výkonu myslivosti na nájemce půdy. Zvláště zdůrazňuji slovo „možnost“. Majitel půdy má vždy právo se rozhodnout, zda tak učiní, či nikoliv. Ale současně se otevírá i dosud blokovaná eventualita, aby farmáři mohli více ovlivňovat dění v honitbách. Možná se to někomu bude zdát jako definitivní konec „lidové“ myslivosti, ovšem mně se to jeví jako přechod od dosavadní kolektivní nezodpovědnosti ke stavu, kdy vztah farmář-myslivec bude více zrovnoprávněn. A rozumný farmář ví, že k výkonu solidní myslivosti potřebuje dobré myslivce. Pokud bude farmář zodpovědný za myslivost, uvědomí si, že tak, jak farmařil dosud, to bylo ku prospěchu černé zvěře (která mu způsobuje škody), ale např. zcela proti zvěři drobné. Dokud sami zemědělci nepochopí, kde je zakopán pes, budou se snahy o záchranu drobné zvěře míjet účinkem, protože několik myslivců, kteří ještě nad drobnou nezlomili hůl, není schopno bránit diktátu nadoraz využívaných zemědělských dotačních možností, kdy se zisk maximalizuje na úkor krajiny. Budou-li farmáři více vtaženi do myslivosti, dnešní tristní situace se může jen zlepšit. Proto považuji návrh novely za zdařilý a užitečný, byť v legislativním procesu jistě dozná mnoha změn.