Úvodník (str. 1)
Petr Ziegrosser
Vážení čtenáři,
proces podepisování nájemních smluv na honitby na další desetileté období je u konce. Mnohé připravil o nervy, přinesl obavy, strach, politikaření. Někteří z nás jsou spokojeni, jiní rozladěni. Někdo přemýšlí o prodeji zbraní, jiný shání tlumič a noční vidění. Každý vidíme nové nájemní smlouvy jinak a jiný máme i pohled do budoucna – na dalších deset let.
Uplynulých dvacet let uteklo jako voda. Lovcům, jimž bylo začátkem 90. let čtyřicet a byli úspěšní, draví a plni síly, je nyní šedesát. Až budou končit současné nájemní smlouvy, bude jim sedmdesát. Roky rychle utíkají, sil ubývá, žebříček hodnot se mění. Některým lovcům již trofeje nic neříkají – buď jich za posledních dvacet let mají plné stěny, nebo je chuť na lov trofejové zvěře již přešla. Ale stále ještě je dost těch, kteří její lov vyhledávají a úlovky černé zvěře počítají na stovky. Mnohé z nich to však časem také přestane bavit a poleví. Bude dost mladých aktivních lovců na to, aby se v dostatečné míře podařilo lovit to, co v honitbách máme, resp. co v nich budeme mít?
Stavy spárkaté zvěře byly před dvaceti lety nesrovnatelně nižší než nyní. Uvedu to na příkladu zvěře jelení. Když byl v roce 1971 pro české země předepsán normovaný stav jelení zvěře přibližně ve výši 10 000 kusů, v témže roce bylo nahlášeno kolem 15 000 kusů jarních kmenových stavů, avšak skutečný stav byl asi 20 000 kusů jelení zvěře. Jako odpověď na neúnosné škody působené zvěří byl v dalších letech zahájen intenzivní odstřel, doba lovu se prodloužila od července až do března. Maximálních úlovků bylo dosaženo v letech 1988–90. Toto radikální snižování stavů se však negativně podepsalo na chovné hodnotě (Forejtek, Červený 2011). Je pravda, že za minulého režimu byl tlak laické i odborné veřejnosti na tehdejší politické orgány vysoký, takže bylo možné přistoupit k ráznému snížení stavů jelení zvěře. Nutno podotknout, že za současného „zašetřování“ zvěře trofejové. Úlovky holé zvěře byly z dnešního pohledu přímo drastické, plán lovu byl rozepisován na zaměstnance lesních závodů a jeho neplnění se postihovalo i krácením prémií zodpovědným pracovníkům. Cílem bylo snížit do roku 1989 stavy jelení zvěře na stavy normované. Nevím, zda by se to podařilo, ale vše k tomu směřovalo. Věci však měly jiný spád. Komunisté mínili a revoluce měnila. Ve velice krátké době, v průběhu lovecké sezóny 1989–90 a v sezóně následující, byla v podstatě vybita starší trofejová zvěř a stavy spárkaté zvěře, nejen jelení, začaly narůstat. Zprvu nenápadně, ale postupně, zejména v posledním nájemním období, strmě.
Čí je to „zásluha“? Podíl na ní mají Lesy České republiky, s. p., které rozdělily své, na dnešní poměry obrovské a dobře vedené režijní honitby na poměrně malé honitbičky. A nejenže rozdělily, ale také se vzdaly v podstatě jakéhokoliv vlivu na myslivecké hospodaření v těchto honitbách, neboť je pronajaly. Svůj díl nese i Ministerstvo zemědělství tím, že dopustilo, aby byl státní správě v podstatě odebrán vliv na dění v honitbách. Státní správa je bezzubá! Vynechat nelze ani dotační zemědělskou politiku Evropské unie. Jejím přijetím se zásadně změnila skladba polních plodin, čímž byly vytvořeny dobré podmínky pro život černé zvěře. Máslo na hlavě ale mají i zemědělci a především myslivci.
Jak u nás narostly stavy spárkaté zvěře od roku 1990? U zvěře jelení k tak vysokému nárůstu nedošlo, ale výrazně se změnil poměr pohlaví ve prospěch laní. Současný úlovek je téměř stejný, jako byl před dvaceti lety (21 000 kusů), což odpovídá asi 60 000 kusů skutečných stavů. Daňčí zvěře nám přibylo dvaapůlnásobně, siků čtyřnásobně, srnčí zvěře, přestože si myslíme, že jí ubývá, máme o čtvrtinu více. Černé zvěře máme v současnosti asi třikrát více než před dvěma dekádami. Tolik spárkaté zvěře a tak zazvěřené revíry jsme v naší historii nikdy neměli! Původní obavy, že před ukončením nájemních smluv dojde k vystřílení zvěře, se nepotvrdily. Staří i noví nájemci honiteb mají do budoucna s čím hospodařit. A tam, kde mají pocit, že zvěře ubylo, jistě její stavy v krátké době navýší.
Mnoho z nás je přesvědčeno, že je již načase začít vysoké stavy spárkaté zvěře neprodleně řešit. Uvědomují si to ale i noví nájemci honiteb, kteří za nájem vydali nemalé finanční částky? A jsou ochotni s tím něco dělat?
Jak si se stále stoupajícími stavy zvěře poradí staří, zkušení myslivci, kteří dokonale znají honitby, ale již nemají dost sil lovit? Vezmou mezi sebe mladé kolegy, kteří by jim mohli pomoci? A jsou mladí vůbec ochotni jít s nimi do party? A pokud ano, budou mít na lov čas?
Jak se v současné situaci zachovají noví nájemci, pocházející často „odjinud“ a neznající honitby? Ponechají si místní myslivce v honitbě, dají na jejich dlouholeté zkušenosti, přijmou jejich rady a dovolí jim lovit?
Co budou dělat vlastníci nově vytvořených velkých i několikatisícihektarových honiteb bez zkušených odborníků, o jejichž poznatky často nestojí?
Kdo bude v honitbách lovit? Je jisté, že většina současných myslivců, kteří dnes ještě mohou lovit, během několika let zestárne a lov omezí.
A jak se zachová zvěř? Jak zareaguje příroda? To uvidíme!
Stavy spárkaté zvěře byly před dvaceti lety nesrovnatelně nižší než nyní. Uvedu to na příkladu zvěře jelení. Když byl v roce 1971 pro české země předepsán normovaný stav jelení zvěře přibližně ve výši 10 000 kusů, v témže roce bylo nahlášeno kolem 15 000 kusů jarních kmenových stavů, avšak skutečný stav byl asi 20 000 kusů jelení zvěře. Jako odpověď na neúnosné škody působené zvěří byl v dalších letech zahájen intenzivní odstřel, doba lovu se prodloužila od července až do března. Maximálních úlovků bylo dosaženo v letech 1988–90. Toto radikální snižování stavů se však negativně podepsalo na chovné hodnotě (Forejtek, Červený 2011). Je pravda, že za minulého režimu byl tlak laické i odborné veřejnosti na tehdejší politické orgány vysoký, takže bylo možné přistoupit k ráznému snížení stavů jelení zvěře. Nutno podotknout, že za současného „zašetřování“ zvěře trofejové. Úlovky holé zvěře byly z dnešního pohledu přímo drastické, plán lovu byl rozepisován na zaměstnance lesních závodů a jeho neplnění se postihovalo i krácením prémií zodpovědným pracovníkům. Cílem bylo snížit do roku 1989 stavy jelení zvěře na stavy normované. Nevím, zda by se to podařilo, ale vše k tomu směřovalo. Věci však měly jiný spád. Komunisté mínili a revoluce měnila. Ve velice krátké době, v průběhu lovecké sezóny 1989–90 a v sezóně následující, byla v podstatě vybita starší trofejová zvěř a stavy spárkaté zvěře, nejen jelení, začaly narůstat. Zprvu nenápadně, ale postupně, zejména v posledním nájemním období, strmě.
Čí je to „zásluha“? Podíl na ní mají Lesy České republiky, s. p., které rozdělily své, na dnešní poměry obrovské a dobře vedené režijní honitby na poměrně malé honitbičky. A nejenže rozdělily, ale také se vzdaly v podstatě jakéhokoliv vlivu na myslivecké hospodaření v těchto honitbách, neboť je pronajaly. Svůj díl nese i Ministerstvo zemědělství tím, že dopustilo, aby byl státní správě v podstatě odebrán vliv na dění v honitbách. Státní správa je bezzubá! Vynechat nelze ani dotační zemědělskou politiku Evropské unie. Jejím přijetím se zásadně změnila skladba polních plodin, čímž byly vytvořeny dobré podmínky pro život černé zvěře. Máslo na hlavě ale mají i zemědělci a především myslivci.
Jak u nás narostly stavy spárkaté zvěře od roku 1990? U zvěře jelení k tak vysokému nárůstu nedošlo, ale výrazně se změnil poměr pohlaví ve prospěch laní. Současný úlovek je téměř stejný, jako byl před dvaceti lety (21 000 kusů), což odpovídá asi 60 000 kusů skutečných stavů. Daňčí zvěře nám přibylo dvaapůlnásobně, siků čtyřnásobně, srnčí zvěře, přestože si myslíme, že jí ubývá, máme o čtvrtinu více. Černé zvěře máme v současnosti asi třikrát více než před dvěma dekádami. Tolik spárkaté zvěře a tak zazvěřené revíry jsme v naší historii nikdy neměli! Původní obavy, že před ukončením nájemních smluv dojde k vystřílení zvěře, se nepotvrdily. Staří i noví nájemci honiteb mají do budoucna s čím hospodařit. A tam, kde mají pocit, že zvěře ubylo, jistě její stavy v krátké době navýší.
Mnoho z nás je přesvědčeno, že je již načase začít vysoké stavy spárkaté zvěře neprodleně řešit. Uvědomují si to ale i noví nájemci honiteb, kteří za nájem vydali nemalé finanční částky? A jsou ochotni s tím něco dělat?
Jak si se stále stoupajícími stavy zvěře poradí staří, zkušení myslivci, kteří dokonale znají honitby, ale již nemají dost sil lovit? Vezmou mezi sebe mladé kolegy, kteří by jim mohli pomoci? A jsou mladí vůbec ochotni jít s nimi do party? A pokud ano, budou mít na lov čas?
Jak se v současné situaci zachovají noví nájemci, pocházející často „odjinud“ a neznající honitby? Ponechají si místní myslivce v honitbě, dají na jejich dlouholeté zkušenosti, přijmou jejich rady a dovolí jim lovit?
Co budou dělat vlastníci nově vytvořených velkých i několikatisícihektarových honiteb bez zkušených odborníků, o jejichž poznatky často nestojí?
Kdo bude v honitbách lovit? Je jisté, že většina současných myslivců, kteří dnes ještě mohou lovit, během několika let zestárne a lov omezí.
A jak se zachová zvěř? Jak zareaguje příroda? To uvidíme!