Úvodník 4/2014 (str. 1)
David Vaca
Vážení čtenáři,
po dvou letech jsem se vypravil do Salcburku na myslivecko-rybářský veletrh Die Hohe Jagd & Fischerei. Kdo ho někdy navštívil, možná mi potvrdí, že atmosférou a prostředím jde asi o nejpříjemnější a nejlepší akci svého druhu ve střední Evropě. Vystavovatelé se předhánějí v tom, kdo bude mít hezčí stánek, jsou milí a ochotní. Stejně tak personál výstaviště. Příjemní jsou i návštěvníci. K pohodě přispívá dostatek dobrého jídla a pití – ostatně je tomu vyhrazena jedna z hal. Rakušané umějí myslivecký veletrh dobře připravit a užít si ho. A našinec uvítá, že z přemítání o běžných problémech může alespoň na chvilku utéct do jiného světa. Byť je to samozřejmě svět „jen jako“. Iluze poháněná snahou prodat co nejvíce zboží, která posledním dnem veletrhu skončí.
Sledujete-li něco v delším časovém úseku, všímáte si, jak se to mění. Salcburský veletrh se v posledních letech také proměnil – díky jeho narůstající popularitě se v podstatě neustále zvětšuje počet vystavovatelů a návštěvnost, výstaviště bylo zmodernizováno atd. Přesto máte coby návštěvník pocit, že na veletrhu je převaha věcí dlouhá léta neměnných, že vše je, jak má být, že rozdíly mezi jednotlivými ročníky jsou minimální. Řada firem má své stánky roky na stejných místech, stejně hezky vyzdobené, se stejným personálem. Přirozeně přibývá nových vystavovatelů. Ti, resp. jejich zboží, jsou skutečným symbolem změn. Na veletrhu i obecně, jak si člověk záhy uvědomí.
Většina novinek, které se v posledních deseti, patnácti letech prosazují v myslivosti, je spojena s pronikáním moderních technologií i do této jinak velmi konzervativní činnosti. Od nejrůznějších pomůcek až po loveckou výzbroj a výstroj. V tomto ohledu jsme my myslivci vcelku pragmatičtí. Když objevíme něco, co funguje (zejména při lovu), většina z nás nemá problém začít to používat. Ještě před několika lety byl považován téměř za zázrak techniky budík v krabici, postavené na vnadišti. Když o ni divočák zavadil, hodiny se zastavily a myslivec druhý den zjistil, kdy černá vnadiště navštívila, a podle toho mohl plánovat lov. Dnes má moderní myslivec poblíž vnadiště fotopast, která mu zasílá zprávy MMS, jakmile čidlo zachytí v zorném poli nějaký pohyb. Když má myslivec čas a stihne se rychle obléknout a vyrazit z domu, může ještě divočáky zastihnout. Obleče se do velmi lehkého a přitom odolného a pohodlného oděvu s nejlepšími klimamembránami, vezme si kulovnici s výkonnou optikou, náboje s prvotřídními střelami, na krk zavěsí dalekohled pro noční vidění, do kapsy vloží baterku s dosvitem 200 m, psovi připne obojek s vysílačem GPS. Kamarádovi pošle z lesa mobilním telefonem fotografii úlovku, případně ji rovnou „pověsí“ na internet. Všichni jsme „on-line“ ... Jen ten čas nám nějak chybí. Nebo ještě něco?
Pokrok nelze zastavit, o tom je zbytečné polemizovat. Podobně mudrovali naši předkové před sto lety o používání lovecké optiky, jak píše Ing. Robert Rakušan na str. 47. A kde jsme dnes? V podstatě z roku na rok jsou výrobci a prodejci schopni zaplavit trh zaměřovacími dalekohledy pro lov v noci, přístroji využívajícími termovizi atd. Jaký bude další vývoj, teprve uvidíme. Každopádně je zajímavé, že ač používáme stále dokonalejší techniku, existenci spárkaté zvěře to nijak zásadně neohrožuje. Lovíme ji sice čím dál víc, ale její počty neklesají. Spíše naopak. Čím to je?
Od původně zcela bezstarostného tématu jsme se dostali k úplně jiným otázkám. Nelze se divit, tyto myšlenky mne „přepadly“ cestou ze Salcburku domů – zpět k diskusi o pokutách za překročení normovaných stavů spárkaté zvěře, k obavám o rozšíření afrického moru prasat do naší republiky, k přemýšlení o směřování myslivosti … K realitě.