Úvodník

Ing. Jiří Mlčoušek

Vážení čtenáři,

život je změna a změna je život. Platí to obecně, tedy i v myslivosti. Změny mohou směřovat k lepšímu, ale také k horšímu. Je to ale většinou subjektivní pohled stran, kterých se změny týkají. Co je pro někoho dobré, pro druhého je pravým opakem. Do těchto úhlů pohledu můžeme zařadit i změny tvarů a výměr honiteb a jejich následné pronájmy, které probíhaly během roku 2003.

Pohlédneme-li na vývoj myslivosti u nás od konce druhé světové války po současnost, můžeme toto období rozdělit podle čtyř základních mezníků. Do roku 1962 byl výkon práva myslivosti spojen výlučně s vlastnictvím honebních pozemků. V uvedeném roce byl pojem vlastnické právo změněn na právo užívací, a to u pozemků, které vlastnil stát. Týkalo se to státních lesů a statků. Zemědělská družstva vlastnila majetek družstevní. Všechna půda určená za honební pozemky musela být pronajata mysliveckým sdružením. Jen státní lesy měly výjimku - přibližně 30 až 40 % výměry mohly obhospodařovat ve vlastní režii. Honitby pronajaté mysliveckým sdružením byly spíše menší až střední velikosti a svými výměrami odpovídaly chovům drobné a srnčí zvěře. Je třeba si připomenout, že šlo o dobu, kdy stavy zajíců, bažantů a někde i koroptví byly až pohádkově vyšší, než je tomu dnes. Honitbám menších výměr odpovídal i vysoký počet mysliveckých sdružení.

Významným mezníkem bylo období let 1981 - 1982, které mnohde doprovázela zloba a skřípění zubů. V té době došlo ke slučování honiteb do větších honebních celků, příp. k tvorbě nových honiteb. Když se slučovaly a rozdělovaly honitby, zákonitě se musela slučovat a rozdělovat i myslivecká sdružení. A protože drtivá většina myslivecké veřejnosti je veskrze konzervativní a každou změnu nese s nelibostí a odporem, reakce byla přiměřená. Každý chtěl "urvat" co nejvíce a "pustit" co nejméně. Je to asi normální lidská vlastnost, myslivostí umocněná. Při jednáních o honitbách, které vedly orgány státní správy řízení myslivosti spolu s okresními mysliveckými svazy a jichž se zúčastňovali funkcionáři jednotlivých dotčených mysliveckých sdružení, nebyla nouze o vyhrožování a nadávky. Padala slova, že je to jako Mnichov, že jde o jednání "o nás bez nás" a že je stejně vše dávno "upečeno". Stávaly se i takové případy, že funkcionáři mysliveckých sdružení s sebou vzali jako morální a politickou podporu nějakého bývalého partyzána či jiného vysloužilého bojovníka východní fronty. Ten, aby zapůsobil při jednání pozitivně, byl ověnčen metály, vyznamenáními a řády od brady až po místa, která opaskem oddělují břišní partii od jiné části mužského těla. Dnes to připadá velmi komické, k smíchu to však bylo už tehdy. Důvodem tehdejšího slučování honiteb byl výrazný pokles stavů drobné a nárůst stavů spárkaté zvěře. Z pohledu péče o zvěř to byl krok správný, protože spárkatá zvěř má větší teritoria a pro řádné myslivecké hospodaření by měla být i odpovídající výměra honiteb.

V roce 1993 se vše posunulo a přiblížilo ke stavu v předválečném období, resp. ke krátkému úseku několika let po válce. Výkon práva myslivosti byl opět podmíněn vlastnictvím honebního pozemku. Dosavadní honitby byly rozmělněny do mnoha menších honiteb, což sice odpovídalo vlastnickým vztahům, možnostem a způsobu využívání, ale pro odpovědný chov zvěře to bylo špatné. Nepoměrně se zvýšila délka hranic mezi honitbami, což bylo vodou na mlýn újednickým způsobům lovu. Tolik proklamovaná myslivecká etika vzala zasvé a v plné nahotě se projevila vlastnost symbolizovaná heslem: "když to nestřelím já, tak soused". Někteří vlastníci honebních pozemků vnitřně, ale i svými opatřeními danou situaci podporovali a výsledkem je, že za posledních deset let výrazně poklesly (kromě divočáků) stavy spárkaté zvěře. Nesnížily se však jen početní stavy, ale výrazně se zhoršila i kvalita a poměr pohlaví. Významně poklesl průměrný věk trofejové zvěře.

Zatím posledním mezníkem naší poválečné myslivosti je právě končící rok 2003. Nájemní smlouvy na výkon práva myslivosti platily do konce letošního března. Na základě přání vlastníků honebních pozemků se během roku v honitbách uskutečnily mnohé úpravy, některé honitby zanikly, jiné byly rozděleny a také vznikly honitby úplně nové. Většina honiteb byla znovu pronajata, někdy nájemcům původním, jindy však také nájemcům úplně novým. Značnou roli při pronájmech sehrála finanční nabídka, takže ten, kdo na to neměl, měl zkrátka smůlu. Mnohá myslivecká sdružení přišla o výkon práva myslivosti a zvýšil se podíl nájemců z řad fyzických osob či osob takto spolčených. Tzv. "lidové myslivosti" bylo definitivně odzvoněno.

Snažme se dívat na budoucnost myslivosti optimisticky. Věřme, že doba nezodpovědných uživatelů honiteb byla naplněna během uplynulého desetiletí. Že odpovědnost, slušnost a kázeň se do honiteb vrátí. Doufejme, že i podpora státu, včetně jeho orgánů a organizací, bude pro myslivost příznivá. Přejme si, aby mocní tohoto státu přidali k tenisovým raketám, golfovým holím, horským kolům a podobným pomůckám k trýznění lidského těla i loveckou zbraň. Aby předmětem jejich relaxace bylo i myslivecké vyžití. Ono totiž stále platí to, co říkávali staří lesníci, kteří si své povolání bez myslivosti nedokázali představit a byli vzorem myslivecké etiky chování i odbornosti. Totiž to, že, "když loví páni, zbude i na kmány". Myslivost musí získat v očích veřejnosti vážnost a prestiž a tím i politickou podporu. Není to nesplnitelné přání. Když tomu tak může být třeba v Bavorsku nebo v rakouských spolkových zemích, proč by to tak nemohlo být také u nás. Tradice máme v myslivosti podobné, ne-li stejné. Historicky jsme si velmi blízcí a dlouhá léta jsme žili spolu. Začíná se již sice blýskat na lepší časy, ale o hromobití zatím nejde. Všem dnům však není konec, a tak přejme české myslivosti opět vzestup na stupínek, který jí právem náleží.