Lišky

František Stroblík

Vystupuji na kazatelnu a rukou shrnuji sníh z příček žebříku, který při došlápnutí hlasitě křupe. Odemykám kazatelnu. Balím se do dek a otevírám okénka kazatelny. Nabíjím troják. Do čelního okénka dávám deku, abych měl v případě střelby měkkou podložku. Dovnitř vniká mrazivý vzduch. Je jasná noc, konec ledna. Sníh se třpytí ve svitu měsíce a rtuť teploměru klesla hluboko "pod nulu". Vydržím tak dvě, nejvýše však tři hodiny čekání. Čekám na lišku, černá zvěř za těchto jasných nocí neopouští bezpečný kryt lesa a nevychází na volné prostranství. Dobře zateplená kazatelna stojí ve stěně starého lesa na okraji polí, kudy zvěř vychází.

Po chvíli čekání vybíhá na volné prostranství pole první zajíc. Za chvíli za ním další. Poskakují uprostřed pole, panáčkují, pak usedají na bobek, odhrabují sníh a berou paši na zaseté ozimé pšenici. Na horizontu se objevují tři větší kusy zvěře. Zvedám dalekohled a prohlížím si je - jsou to tři jeleni. Vracejí se z polí, kam chodí na řepku a na zbytky kukuřičných klasů. Před kazatelnou se zastavují, spárky odhrabují sníh a vybírají zbytky kukuřice. Pečlivě si prohlížím jejich paroží. V jasném měsíčním světle se dají dobře obeznat. Dlouhou dobu mi dělají společnost. Je na ně impozantní pohled. Začíná mi být chladno. Lépe na sebe přitahuji deku a vzpomínám. Vzpomínám na nespočetná setkání s liškami.

***

Kdo z myslivců by zapomněl na svoji první lišku! Po ukončení lesnické školy jsem nastoupil na své první působiště - do bažantnice. Byl jsem mile překvapen velkým množstvím zvěře, zejména drobné a srnčí. Ze všech nejvíce se tam vyskytovali divocí králíci, kteří se stali mojí hlavní lovnou zvěří. Působili značné škody na kulturách ořešáku černého. Jedno horké letní odpoledne jsem se opět vydal do lesa. Do času, kdy králíci opouštěli své nory, bylo ještě daleko. Chtěl jsem však projít dosud nepoznané partie polesí. Při volné chůzi po travnaté cestě vedoucí akátovým lesíkem najednou vidím, jak po cestě proti mně běží liška. Ve čtyři hodiny odpoledne! Zpozoroval jsem ji dříve než ona mne. Stržení kozlice z ramene a rána byly dílem okamžiku. Běžím k lišce, leží uprostřed cesty a kapky rudé barvy se vpíjejí do trávy. Prožívám obrovskou radost, dosud nepoznanou, radost ze vzácného úlovku. Druhý den ráno jsem nahlásil výsledek lovu vedoucímu polesí. Ten mne s liškou poslal do Hrušovan na veterinární středisko, kde jsem ji odevzdal. Po dohodě s veterinářem jsem si směl ponechat trháky, které jsou jedinou památkou na moji první lišku.

V r. 1978 jsem změnil působiště a nastoupil na Lesní správu Roštín. První zimu jsem se intenzívně věnoval lovu lišek na čekané, na újedi, u nor i s vřeštidlem, ale neměl jsem úspěch. Dělal jsem spoustu začátečnických chyb a lišky byly vždy chytřejší než já, takže jsem měl stále ulovenu jen onu jedinou lišku - tu letní, moji první. Přál jsem si ulovit lišku v zimní srsti. Po trpkých zkušenostech z první zimy jsem se druhou zimu rozhodl pro čekání u nor. Koncem měsíce prosince napadlo jako na přání několik centimetrů sněhu. Využil jsem toho a obeznával všechny nory, o nichž jsem věděl. Největší pohyb lišek byl u nor na Podliščí. Staří myslivci říkají, že kdo chodí, vidí, ale kdo čeká, střílí. Proto jsem 1. ledna 1980 začal chodit na čekanou k těmto norám. Denně šest kilometrů pěšky tam, dvě hodiny čekání v mraze a šest kilometrů zpět do Zdounek. Poprvé v životě jsem při jedné z čekaných slyšel praskat buky mrazem. 25. ledna jsem se zdržel v práci a vyšel na čekanou opožděně. Kopec do Světlé jsem proto vyběhl trochu rychleji než obvykle. Spěch a únava však vykonaly své. Po chvíli čekání jsem začal na otepi slámy, na níž jsem seděl, poklimbávat a dřímat. Náhle jsem však procitl, otevřel oči a díval se na lišku, která na mne hleděla z vjezdu nory. Stačilo mrknutí očí a byla zpět v noře. V duchu jsem si nadával, jak mne liška opět vyučila. Rozhodl jsem se, že druhý den půjdu na čekanou naposledy. Po příchodu k norám jsem vzal otep slámy a s dobrým větrem ji přenesl jinam, než byla předešlého dne. Bál jsem se, že si liška bude pamatovat, kde jsem seděl. V čase, kdy den předtím liška vyjela z nory, odjišťuji kulobrok, zakládám jej do ramene, opírám o kolena a přes zaměřovací dalekohled se snažím pozorovat vjezd do nory. Opozdila se o pět minut. Nejdříve jsem v dalekohledu uviděl liščí hlavu, jak se opatrně vysunuje z nory, natahuje krk a zvědavě se dívá na místo, kde jsem seděl včera. Pak se teprve objevuje celé liščí tělo. To již ale i broky opouštějí hlaveň a liška zůstává v ohni. Ještě chvíli čekám, pak přelézám hluboký žleb a zvedám úlovek. Než jsem s ní došel šest kilometrů do městečka, pronesla se. To mi ale tehdy vůbec nevadilo. Věnoval jsem jí 26 čekaných. U těchto nor jsem zažil v průběhu dalších let ještě řadu hezkých mysliveckých příhod, a to jak s liškami, tak s jezevci. Jeden zážitek se mi však pro svoji zvláštnost a lehkost, s jakou jsem tehdy lišku "dostal", nesmazatelně vryl do paměti.

Jednoho slunného zimního odpoledne jsem se jen tak, bez cíle, vypravil do honitby. Sluníčko příjemně svítilo, jiskřivý sníh a modré nebe lákaly do přírody. Na sněhu jsem sledoval stopy černé, jelení i ostatní zvěře. Kolem čtvrté hodiny jsem došel k norám na Podliščí. Rozhodl jsem se chvíli posedět. Navázal jsem v zásobníku otep sena, abych neseděl na holé zemi, a přinesl ji k norám. Usadil jsem se, nabitý troják položil na kolena a čekal. Neuplynula snad ani minuta, když se mi zdálo, že jsem za kmenem javoru, za nímž byl jeden z vjezdů, zahlédl pohyb. Vzal jsem troják, odjistil a pozoroval situaci přes zaměřovací dalekohled. Za kmenem stála liška! Najednou se však pohnula a v celé kráse, na široko, přecházela k druhé noře. Prstem jsem instinktivně zmáčkl zadní spoušť. Rána zahučela bukovou horou a ozvěnou se vracela zpět. Liška se po ráně zlomila a zůstala nehnutě ležet. To mi mělo být výstrahou. Měl jsem však velkou radost z úlovku, takže jsem ztratil obezřetnost. Přebíjím zbraň, ale najednou se něco děje. Liška, jako by v sobě měla pružinu, vyskakuje vysoko do vzduchu a mizí v noře. Radost se mění v hořkost. Pomalu přelézám hluboký žleb a jdu na nástřel. Troják opírám o javor a tiše nahlížím do nory, v níž mi liška zmizela. Ke svému překvapení hluboko v noře vidím konec její oháňky s velikým bílým květem. Natahuji si rukavice a "lezu do nory". Uchopím konec oháňky a chci táhnout. Cítím však znatelný odpor, jak se liška běhy zapírá o stěny nory. Bojím se, že mne pokouše. Opatrně táhnu, a když cítím, že se mohu lépe zapřít, prudkým pohybem lišku vytahuji a házím do hlubokého žlebu. Ihned beru troják, ale už to není potřeba. Liška je v agonii, zhasíná. Při stahování jsem zjistit, že měla jeden jediný brok velikosti 8,1 mm v játrech. Když jsem později s touto velikostí broku získal ještě jednu špatnou zkušenost - promarnil jsem jedinečnou příležitost dvojstřelu na lišky - přestal jsem náboje s těmito broky používat. Nedůvěřuji mu, těchto broků je v náboji málo, a liška je velmi malý cíl.

***

Začíná mi být zima. Procitám, beru dalekohled a prohlížím pole před kazatelnou. U plotu světelské hájovny vidím nějakou zvěř. Nemohu ji však pro velkou vzdálenost obeznat. Za chvíli si však jsem jistý. Od plotu na volné prostranství pole vychází liška a čáruje nejkratší cestou k lesu! Je mimo kulový dostřel. Z kapsy vytahuji vábničku a tiše zamyškuji. Liška jakoby šlehnutím biče změní směr chůze o devadesát stupňů a blíží se přímo ke kazatelně. Beru do rukou troják, vysunuji jej do okénka kazatelny, mezi palec a ukazováček uchopím přední spoušť, abych vyloučil kovový zvuk, a natahuji napínáček. Pojistka trojáku je tichá. Mířím. Posazuji lišku na hrot záměrné osnovy zaměřovacího dalekohledu a snažím se ji tam udržet. Zachvacuje mne však lovecká horečka. Chvějí se mi ruce, srdce cítím až v hrdle. Liška se přibližuje a v dalekohledu je stále větší. Krátce se zastavuje a jistí. To však již kulička opouští hlaveň. Posvátný klid měsíční zimní noci poruší výstřel. Jeho ozvěna se několikrát odráží od stěny lesa. Liška značí a několika skoky zmizí v lese. Předpokládám, že nebude daleko od nástřelu. Sestupuji z kazatelny a prohlížím nástřel. Několik kapek rudé barvy, dlouhá střiž. Jdu po pobarvené stopní dráze. Ve žlebu, který probíhá podél okraje lesa, vidím místo, kde se válela ve sněhu. Asi jí není dobře. Dohledávku odkládám na ráno následujícího dne. Povinnosti v práci však způsobily, že jsme se - vedoucí lesní zprávy, technik a já - na dohledávku vydali až odpoledne. Dohodli jsme se, že já půjdu po pobarvené stopní dráze, přičemž oni budou představeni.

Jdu po klikaté stopní dráze. Liška přechází přes silnici a směřuje k houštinám v oddělení 124. Vedoucí správy jde po mé levé ruce a zůstává stát v Ležákové zmoli. Kolega technik postupuje po pravé straně a zastavuje se ve smrkové houštině oddělení. Krátce poté, co jsme se rozešli, padá broková rána ze směru od vedoucího lesní správy. Dodržuji domluvený postup a jdu za liškou. Barva se ztrácí, stopní dráha se narovnává a působí dojmem stopy normálně čárující lišky. Vede mne ještě dvěma smrkovými houštinami. Co to znamená, dovede si představit jen ten, kdo někdy prošel zasněžené husté smrčí. Jsem jako sněhulák. Zbraň je nepoužitelná, hlavně jsou plné sněhu. Končím leč. Pískám, scházíme se s kolegou technikem a jdeme k vedoucímu. Ten drží v ruce silného lišáka. Přistihl jej, jak se vyhřívá na slunci - spal na pařezu, a to se mu stalo osudným. Blahopřejeme vedoucímu lesní správy k loveckému úspěchu.

A ta moje liška? Asi byla jen lehce škrábnutá kuličkou trojáku. Střílel jsem naostro, zepředu, silně rozrušený a prokřehlý zimou. Tam, kde se válela ve sněhu, si "vykusovala" ránu. To lišky dělávají, obzvláště při špatných brokových ranách. A to byl konec jedné noční čekané na lišky.