STARÉ ZLATÉ ČASY
Dne 30. října r. 1900 odpoledne procházel jsem se v oboře lysické (majetku to J. Exc. hraběte Quidona Dubského), kdež se asi 130 kusů daňčí zvěře chová. Zvěř ta byla právě v "říji" - a tu naskytla se mi příležitost, pozorovati zvláštní případ zuřivosti daňka, kterýž doposud vysvětliti si řádně nedovedu.
V oboře vyskytují se totiž tři druhy daňčí zvěře, a sice: daňci obyčejní, červenaví, s bílými skvrnami - pak daňci černí - a konečně daňci bílí, z kteréžto poslední odrůdy nachází se však v ohradě již jenom jediná danělka. A tuto bělostnou samici daňčí spatřil jsem právě výše jmenovaného dne, na celém těle se třesouc, se skloněnou hlavou stojící oproti černému daňku, zuřivě na ni hledícímu. Spatřivši mne danělka, počala silně "naříkati" - když v tom tu přiskočil onen daněk-černoch a vrazil jí hroty "nadočnic" svých do žeber tak hluboko, že nebohá daňčice ihned k zemi se skácela. (Že již ostatně před mým příchodem podobný útok ze strany zuřivého lopatkáře činěn byl, seznal jsem dle zbarvené srsti levého boku samice.) Po chvíli zvedla se poražená danělka, že ale nepochybně chtěla se z místa osudného odstraniti, počal zuřivec do ní opětovně parohama tlouci. Bylo zřejmo, že daněk v úmyslu má bílou družku svou zničiti. A také řinula se již barva proudem z celého téměř těla jejího. Ještě po třetí přistoupil zuřivec k chvějící se danělce, než náhle počal cosi "větřiti", obrátil se a zmizel v houštině. Více se, pokud vím, nevrátil. Druhý den však bílá daňčice nalezena byla mrtva.
Co bylo asi příčinou zuřivosti a krutosti tohoto daňka? ...
E. V. v L.
Nelze pochybovati, že v tomto případě oblíbil si černý daněk bílou samici tak náruživě, že, když tato nestačila choutkám jeho sloužiti, ji od tlupy ostatní holé zvěře oddělil - a odsoudil. Podobné případy stávají se zhusta v oborách, i nelze myslivci vhodněji posloužiti danělkám, než když takovému zuřivci (nenapravitelnému již!) věnuje zasloužené olovo! Tak zachová si v ohradě klid, mír a přiměřenou lásku zvěře. Pozn. red.
Lovecký obzor č. 2, 1901 (IV.)
(redakci Světa myslivosti zaslal ing. Miloslav Slánský, Cvikov)
Místo zajíce vydra
Nejednou již stalo se, že při nadháňce lesní zastřelena byla vydra. Mnozí se tomu navrch hlavy divili. Jak se může vydra ocitnouti tam, kde není žádné vody? Otázku takovou klásti mohou toliko takoví lidé, kteří nejsou dost obeznámeni se životem vydry. Nechť tedy laskavě uváží, že vydra střídá více než liška. Mění svůj pobyt nejednou již po dvou nebo třech nocích. Tím se také vysvětlují náhlé stopy její na místech, kde jich dlouho nebylo, a bezúspěšné nalécení želez, odkudž se vydra na čas vytratila. Vydra ani mláďat nenechává dlouho v jejich rodišti; ale přenáší je z brlohu do brlohu a nejednou i do jiných vod. Vůbec toulá se vydra nejen podle potoků a řek, ale také "po horách". Pochody její trvají někdy z řeky do řeky několik hodin. A velice by se mýlil každý, jenž by se domníval, že vydra majíc krátké nohy, chodí pomalu. Na svých dalekých pochůzkách musí se často přes den ukrývati v lesích, tu se nezřídka stane, že střelec při honbě místo po zajíci vypálí po vydře a se vzácným úlovkem tím chlubí se pak užaslým lovcům. Případy takové již i spisovatelům humoresek dobře posloužily.
Lovecká besídka, sešit 10. (ročník VIII.), 1902
(redakci Světa myslivosti zaslal ing. Jiří Dort, Spálené Poříčí)
Obora zaječí
Jediná v českoslovanských krajích, založena byla r. 1890 na velkostatku Nové Hrady (Gratzen) v polesí Gabernostském. Rozloha její 1320 ha, porostlá jest lesem, z polovice pak věnována polaření. V měsíci lednu r. 1891 chováno tam 60 kusů zvěře srnčí, 300 zajíců, 80 bažantův a 430 koroptví.
Lovecká besídka sešit 10.
(ročník VIII.), 1902
(redakci Světa myslivosti zaslal ing. Jiří Dort, Spálené Poříčí)
Myslivecká zařízení
I v letošním roce se na tomto místě budeme setkávat s historickými pohlednicemi s mysliveckou tématikou. Na první setkání po Novém roce jsem se pokusil vybrat téma příznačné pro toto období. Volba padla na myslivecká zařízení, zejména na různé typy krmelců, v lednu tolik využívaných. V připojeném souboru pohlednic je zobrazeno několik typů přikrmovacích zařízení, od jednoduchých jeslí zavěšených na stromě až po největší seníky. Protože myslivecká zařízení včetně krmelců se na pohledech objevují velmi sporadicky, doplnil jsem soubor o loďku používanou při lovu kachen. Na další z pohlednic je zobrazena i zástěna pro lov pernaté zvěře, v tomto případě opět kachen. A pokud věnujeme pozornost loveckým zařízením, nesmí samozřejmě chybět posed.
Připravil ing. Jiří Dort
Leden - Měsíc sněhu, nazývaný též měsícem vlčím
Doznívá lovecké veselí. Jen nejvášnivější lovci loví užitkovou zvěř, která smí být ještě lovena. Nastupuje armáda dobrých myslivců, vyzbrojená rozvážným důvtipem a ochranářskými zásadami, aby pomohla strádající zvěři a aby upravovala stav dravé zvěře. Milosrdný sníh zakrývá smutné stopy nemysliveckých konání divokých lovců, střelců a újedníků, nejedna broky postřelená srna dokonává svůj strastiplný život v závějích, aby byla ještě položivá nebo již zhaslá pozřena liškou, rysem nebo dravým ptactvem, které pudově vykonává zdravotní strážní službu v našich lovištích.
Zvěř vysoká, srnčí, kančí, mufloní a s ní vlastně i všechna ostatní se toulá, hledajíc ochranné kryty, krmné boudy, zásypy a záštity, aby si tam odpočala a své hladové žaludky alespoň zčásti nasytila.
Je měsíc sněhu, měsíc úporné starosti všeho polního a lesního tvorstva. Jen jezevec a medvěd tráví svůj zimní spánek v teplých brlozích, zatímco vlk, rys, divoká kočka a mnoho jiné dravé zvěře a útočného ptactva poznamenává svým stopním písmem otevřený list knihy přírody. A myslivec v ní čte. Pozorně čte a počet znaků počítá, vyjde-li mu lichá nebo sudá, a co kdyby v leči bylo i více škodné zvěře!? Myslivec dobrý a všeho znalý vidí i okolní znaky, postřehne i ony nesčíslné navštívenky kolem "prošlápnutých" stezníčků jdoucích i středem lesních houštin. Myslivec čte i ve stopách zvěře užitkové a činí si pečlivé záznamy o počtu jednotlivých druhů, neboť jen v této době zjedná si přibližnou představu o počtu zvěře, která zůstala na nový lovecký rok.
Hluboké ticho, lehce provívané padajícím sněhem, občas přerušené vraním zakrákáním nebo zaskřeknutím pyšné sojky nebo straky, láká pytláka - člověka vraha - aby rušil onen nádherný klid v hluboký spánek pohřížené přírody. Pytlák a myslivec, vrah a ochranář stojí proti sobě v těchto týdnech sněhu v nesmiřitelném boji, tak jako vyhladovělý, leč o svou rodinu bdělý jelen proti žravému vlkovi.
Tvrdý je život zvěře v měsíci sněhu. Každá i sebemenší péče, kterou myslivec nebo dobrý člověk přispěje k zmírnění nouze strádající zvěře, je přírodně sociálním úkonem moderního člověka, vynaloženým pro hladovějící němou tvář, a je vlastně částečně splaceným dluhem matce přírodě za její štědrost.
Říká se "Na Tři krále o jelení skok dále" a nutno v této říkánce spatřovat kus velké touhy myslivců ne snad po nových úlovcích, ale po blahodárném slunečním paprsku, který v řídkých slunečních dnech měsíce ledna pomáhá někde v závětří prohřát prokřehlou srst nebo perečka zvěře.
A proto tolik té nedočkavosti, aby měsíc sněhu a následující měsíc hladu byly již i s bohyní Moranou kdesi daleko za námi.
Z knihy lesmistra Františka Vodičky
"Zvěř a myslivost ve světle věků" (1948)