Hubertovo varování

Ing. Jiří Mlčoušek

Hory jsou krásné. Drsné i něžné. Přívětivé, ale též zrádné. Jsou součástí milující, ale přísné matky přírody. Je úplně lhostejno, jde-li o velehory, či o jejich příbuzné s podstatně nižší nadmořskou výškou. Hory ve vysokých nadmořských výškách oplývají především skalnatými útesy, roklinami a propastmi. Lesa je tam jako šafránu. Čím rychleji nadmořská výška klesá, tím ubývá skalin a přibývá lesa. Vše má své kouzlo, ale pro člověka i nebezpečí. Nebezpečí je přímo i nepřímo úměrné fyzické odolnosti jedince, jeho psychice a schopnostem orientace v terénu. Pro domorodce je orientace vlastností přirozenou a po předcích vrozenou. Horší je to ale již s občasnými návštěvníky hor a je úplně jedno, jde-li o turistu, obdivovatele horských krás, demagoga, který vidí přírodu především v literách příruček, rekreanta, či dokonce o myslivce.

Tento příběh je volným pokračováním příhod party myslivců, popsaných v knize Úsměvy loveckých chat. Stal se koncem listopadu 2003, kdy skupina mysliveckých kamarádů našla azyl na lovecké chatě Nýznerovský srub v Rychlebských horách nedaleko Nýznerovských vodopádů. Sjelo se jich sedm, což symbolizuje šťastné číslo. Tentokrát to však vůbec nefungovalo.
Více než polovinu obyvatel srubu tvořili Jura Hovorka, jeho dva synové Jirka a Aleš a synovec Gusta. Až na Gustu pocházel malý myslivecký klan z Nízkého Jeseníku. Dalšími třemi členy party byli čistokrevní Jihomoraváci křtění dobrým vínem a meruňkovicí. Dobří kamarádi, dobří myslivci, vytrvalci v lovu, všichni s dostatkem místa v hrdlech jak pro vlahou tekutinu, tak pro melodickou píseň malebného Moravského Slovácka. Byli to Laďa zvaný Kormorán, druhý Laďa zvaný Kuďa a Jarec. Všichni tři z malebné vísky, jejíž dominantu tvoří na návrší stojící historický kostel a zajíc v obecním erbu.
Sraz měli na náměstí v Jeseníku, v jednom restauračním zařízení. Po malém občerstvení a dokoupení zásob odjeli třemi auty na místo týdenního pobytu, do Nýznerovského srubu. Tam si stoupli kolem stolu a připili si na úspěch lovecké dovolené na zotavenou. První slova Ladi Kudi patřila Jurovi Hovorkovi: "Ty, poslóché, moja ti vzkazuje, abys na mě dával pozor." Hovorku to trochu vyvedlo z míry, poněvadž Kuďova slova správně nepochopil. Myslel si totiž, že má svého kamaráda hlídat, aby se někde nezaběhl za ženskými. Bylo mu to nějak divné, poněvadž Laďa Kuďa na nějakého záletníka zrovna nevypadal. Dokonce mu už sem tam i nějaký ten zub v dutině ústní chyběl. Nechápavě pohlédl na Kuďu, který brzy ve středně dlouhém monologu vše vysvětlil: "Víš, my z těch rovin jsme blbí. Já jsem šel jednou do bulharského lesa na hřiby, našel jsem dvě "babky" a vylezl až u Mikulova. Člověče, les je to jak prdýlka, ale já tam zabloudil. Mě tak bolely nohy, že jsem si připadal jak Meresjev, a při pomyšlení, že bych měl jít domů pěšky, se mi točila hlava jako větrník v průvanu. No, nakonec jsem domů dojel stopem i s těmi dvěma prašivkami v košíku a od té doby mám od ženy zákaz chodit na houby. A teď ti vzkazuje, abys na mě dal pozor, protože ona mě zná." Chvíli se odmlčel a otočil se k Jarecovi: "A ten!" ukázal na Jarece významně prstem, "ten je zrovna takový jako já. My nezabloudíme tak akorát ve vinohradě. To se jde řádkem nahoru, pak zase řádkem dolů, vždy se dojde k cestě a ta vede do hospody. Tam se zabloudit nedá." "Anebo také do sklepa a tam se taky zablúdit nedá. Já ale nejsem takové motovidlo jako ty. Přece se dívám, kudy jdu, a nemůžu zablúdit," ohradil se Jarec proti slovům svého kamaráda. Ten se na něj s úsměvem podíval a poznamenal: "Jen aby." Poté odkráčel do rohu místnosti ke kuchyňským kamnům a začal vařit oběd. Laďa Kuďa byl totiž chatovým šéfkuchařem. A nutno dodat, že znamenitým.

***

Rychlebské hory navazují západním okrajem na Jeseníky a na sever tvoří hranici s Polskem. Popisovaný osudný příběh se stal v den, kdy začínala druhá polovina pobytu mysliveckých kamarádů v Nýznerovském srubu. Bylo to úterý, na které bude celá parta hodně dlouho vzpomínat a jeho protagonista asi nezapomene nikdy. Toho rána, ještě za tmy, vyjeli všichni auty do lovišť v nadmořské výšce okolo tisíce metrů. Tam se rozešli na posedy a kazatelny a čekali na zjevení se prvních slunečních paprsků, při kterých obloha začne postupně blednout a barvit se dožluta, aby byla posléze krajina pozlacena ranním životem. Myslivci čekali na zvěř táhnoucí z dolních partií lesních porostů na kalamitní hřebenové holiny. Čekali však marně. Krátce po východu slunce se od západu přihnala mračna a pojednou byla viditelnost srovnatelná s viditelností v dobře fungující prádelně. Nejenže nešlo dohlédnout z kazatelny na zem, ale jak se říká, nebylo vidět na krok. Další setrvání na čekané tedy bylo zbytečné, a tak myslivci opustili svá stanoviště na posedech a kazatelnách a sešli se u aut. "To je k zlosti," pronesl Laďa Kormorán. "Zprvu to vypadalo, že bude pěkný slunečný den, a během několika minut je všechno jinak." "Jó, kamaráde, na horách to již tak chodí. To, co kolem sebe vidíme a v čem stojíme, není mlha, ale mraky. A ty si dělají, co se jim zlíbí. O několik desítek metrů dolů to může vypadat úplně jinak a viditelnost může být dobrá," rozumoval Jura Hovorka. Po krátké poradě se dohodli, že Hovorka senior, Hovorka junior Aleš, Gusta a Laďa Kuďa sjedou auty k chatě a Laďa Kormorán, Jarec a Hovorka junior Jirka budou šoulat do nižších partií, kde snad mlha nebude. Slovo dalo slovo, popřáli si "Lovu zdar" a dohodli se na tom, že kolem jedenácté hodiny budou všichni zpět na chatě v Nýznerovském srubu. Momentálně nelovecká čtveřice nasedla do aut a lovecká trojice se vydala na šoulačku.

***

Jarecovi byla předešlého dne lovecká štěstěna nakloněna. Rovněž při ranní šoulačce narazil na tlupu mufloní zvěře. Tlupu sice celou neviděl, ale zpozoroval na rozhraní bukového mýťáku a smrkové mlaziny stojící muflonku s muflončetem. O lovci Jarecovi neměli nejmenší potuchy. Jarec měl dobrý vítr a šoulat uměl tak, že se plížil téměř neslyšně. Přiblížil se ke zvěři až na necelých dvacet metrů a skryl se za silným bukem. Zapřel kulovnici do ramene a přes zaměřovací dalekohled obeznával oba kusy. Oč větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že jde o rohatou muflonku, mysliveckou mluvou řečeno, o muflonku s toulci. Jarec zrozpačitěl a pojednou si nevěděl rady. Rohatá muflonka je dobrá a anomální myslivecká trofej. Myslivecká část jeho šedé kůry mozkové pracovala, až se z ní kouřilo: "Střelím muflonku, ale co s tím muflončetem? Podaří se mi ulovit oba kusy a neudělat z muflončete sirotka? Když střelím napřed muflonče, tak muflonka odběhne a mám po trofeji! Když střelím první muflonku, snad se muflonče vrátí a já ho ulovím také!" Jarec váhal, přemýšlel a dumal tak dlouho, až se otočil vítr, zvěř ho navětřila a Jarecovi zbyly z pastvy pro oči jen mizející obřitky ve smrkové mlazině. Jarec byl zklamán. Vystoupil z úkrytu za starým košatým bukem, odplivl slinu hořkosti a pomalu se loudal s hlavou plnou mufloních myšlenek zpět na loveckou chatu. Když pak svůj zážitek kamarádům v zeleném na Nýznerovském srubu vyprávěl, Jura Hovorka se jen podrbal v začínající lysině na zadní části temene hlavy a zpod vousů zabrumlal: "Tak to, Jarec, vypadá, že jsi naštval svatého Huberta. On ti dal loveckou příležitost a ty jsi ji nevyužil. Moje babička říkávala, že Pán Bůh není náhlý, ale pamětlivý, a jestli to tak bude i se svatým Hubertem, tak máme letos loveckých šancí asi tolik, jako když jde patnáctiletý dorostenec se vzduchovkou na slona. Nasírat Huberta se nevyplácí." V té chvíli Jura Hovorka netušil, jak blízko je k pravdě.

***

Když se v úterý, po ranní zamračené a zamlžené čekané lovecká parta rozešla, vydal se Jarec šoulat tam, kde se minulého dne potkal s muflony. Bylo by to také proti zdravému mysliveckému rozumu, kdyby šel jinam. Došel až do míst včerejšího mysliveckého zážitku, ale kde nic, tu nic. Po muflonech zbylo jen několik hromádek trusu od včerejška. Pokračoval tedy v šoulání. Lesník Zbyněk Horecký jednou na chatě pronesl, že po žluté turistické značce se nedá zabloudit, ale Jarec již přeslechl, že po určité vzdálenosti se musí odbočit ze žluté značky na zelenou. Jarec byl vytrvalý lovec, šoulal a pozorně sledoval stopy a pobytové znaky zvěře. Jednou udělal vpravo-vbok, podruhé zase vlevo-vbok, pak čelem vzad, až nakonec zjistil, že nemá vůbec tušení, kde je. Zkrátka zabloudil, obdobně jako Laďa Kuďa v bulharském lese na hřibách.
Vzpomněl si na slova, která se na chatě často opakovala: "Když ztratíš orientaci a nevíš, kde jsi, dej se směrem po potoce. Každá vodoteč končí někde ve vesnici a tam se buď zeptáš, nebo zorientuješ." Jarec se tedy této rady držel, ale již nešoulal, ale pouze šel. Později již ani nešel, jen klopýtal. Zpocený byl od trenýrek až po límec zelené košile a dech se mu krátil jako vzduch v propíchlé kopací mičudě. S nabitou kulovnicí přes rameno prošel několik honiteb jiných uživatelů, ale to si v dané situaci ani neuvědomoval. Narazil dokonce na jednoho nimroda, který mu samozřejmě vynadal a donutil ho alespoň vyjmout patrony z nábojové komory. Když ale viděl zbědovanou postavu kolegy myslivce, poslal ho nejbližší cestou do vesnice. Jarecovi napětí u srdíčka mírně polevilo, když uviděl na zahradě jednoho starobylého domu člověka štípajícího dříví. "Dobrý den," pozdravil slušně Jarec. "Víte, já jsem se v těch lesích nějak zamotal a potřeboval bych se dostat k Nýznerovským vodopádům." Z příležitostného drvoštěpa u špalku, se sekerou v ruce, se vyklubal chalupář s domovem v krajském městě, který znal z Rychleb jen kopec nad chalupou. Jen se žoviálně pousmál a poslal ho na nádraží na vlak. Po chvíli však dal
Jarecovi přece jen lepší radu: "Vidíte tam na konci vesnice, tam za tou zátočinou, domek s břidlicovou střechou?"
Jarec se podíval naznačeným směrem a znaveně odpověděl: "Vidím." "Tak to je hájenka. Bydlí tam hajný a ten vám snad řekne více." Jarec chalupáři poděkoval a z posledních sil se plížil k hájence. Kulovnice zavěšená přes rameno mu během jeho bloudění ztěžkla nejméně o deset kilo.

***

Hajný Labuda si své pojmenování vysloužil nápadnou podobou se známým slovenským hercem. Zrovna seděl ve své hájovně, v kuchyni u okna, popíjel lahvové pivo a tiše žárlil. Sice ještě byl švarným jinochem, ale již v důchodovém věku. Jeho žena byla ještě švarnější, ale penzistkou ještě nebyla, a tak se hajnému honily hlavou různé "chlupaté" myšlenky. Postavu měl spíše širší než delší, ale jeho výška plně postačovala tomu, aby viděl přes foxteriéra na tatru s vlekem při nakládání kulatiny. Nyní ale lesnickou činnost nevykonával, pivo mu chutnalo a koukal se z okna. Přemýšlel o možných i nemožných záletech své ženy. A tu najednou, co to vidí! Na cestě k jeho hájence se potácí postava myslivce, u které na tu vzdálenost nešlo na první pohled poznat, jde-li o jedince zmoženého únavou nebo alkoholem. Potácející se postava v zeleném sice měla na hlavě lesnickou ušanku, krátký hubertus a kulovnici přes rameno, ale stejně více než myslivce připomínala přeběhlíka od Stalingradu, z velké to bitvy druhé světové války. Ona osoba se zastavila u branky předzahrádky a znaveně se opřela o plot. Držíc se plotových tyček vzhlížela k hájovně jako tři králové do Betléma. Labuda vyskočil z kuchyňské židle u okna jako pacient začínajícího zubaře po prvním zákroku. Proběhl kuchyní, chodbou hájenky a cestičkou k brance rychlostí, která přesahovala meze předurčené jeho postavě. Nezasvěcený by si mohl myslet, že se může jen kutálet a on zatím podal velice solidní atletický výkon. "Já jsem zabloudil a vůbec nevím, kde jsem," pronesl na úvod znavený zelený mužík, kterým nebyl nikdo jiný než Jarec. Hajný Labuda ho okamžitě pozval k sobě do hájenky a poskytl mu první pomoc v podobě dvou lahvových piv. Ta v Jarecovi zasyčela, jako když se hodí sněhová koule na rozpálená kamna.

***

Zatímco Jarec bloudil po horách, na lovecké chatě se děly divné věci. Všichni již před jedenáctou byli zpět, jen Jarec chyběl. Jura Hovorka negustoval letošní mülerovku zbloudilého, mladší junior Hovorka Aleš s Gustou štípali dříví, starší junior Hovorka Jirka nosil z horské bystřiny vodu, Laďa Kuďa připravoval u plotny znamenitý guláš a Laďa Kormorán léčil hlasivky i zdraví tekutými meruňkami a švestkami. Zpočátku bylo vše v pohodě, která se ale pomalu vytrácela v přímé úměře pohybu ručiček na hodinkách. Jarec se stále neobjevoval a jeho židle zela prázdnotou. Začínalo přihořívat a srandičky šly stranou. Uvařený guláš voněl celou chatou, ale nikdo neměl na jídlo ani pomyšlení. Bylo již jisté, že Jarec někde zabloudil. Řekli si, že počkají do jedné hodiny po poledni a pak ho půjdou hledat. Nálada klesala na bod mrazu. Jurovi Hovorkovi se probudila v mysli příhoda o jednom amatérském přírodovědci, který před několika lety v tamních lesích zabloudil a na jaře z něj byly objeveny jen kosti, roztahané liškami. To si ale nechával pouze pro sebe, aby ještě více nezvyšoval nervozitu.
Když se ani do jedné hodiny Jarec neobjevil, byl zorganizován jeho dosled. Do jednoho auta nasedli Aleš s Gustou a do druhého Jirka s Laďou Kormoránem. Jejich úkolem bylo projet všechny cesty v honitbě, občas počkat, zatroubit a třeba i vystřelit. Snad Jareca někdo objeví. Jako styční důstojníci na chatě zůstali Jura Hovorka a Laďa Kuďa. "My z rovin máme orientaci jako krtek v metru. Vinohrad a sudy ve sklepě najdu i poslepu. Ale tady je to jiné." Jura Hovorka byl nervózní jako lišák v kleci zoologické zahrady. Chvíli seděl u stolu, chvíli pochodoval po chatě sem a tam, aby posléze vyšel ven a čekal, s jakou se osádky pátracích aut vrátí. Asi po hodině a půl auta přijela, ale bez Jareca. Do setmění zbývaly necelé dvě hodiny. Nebylo dále nač čekat. Jura Hovorka se synem Jirkou nasedli do auta s úmyslem ohlásit vše policii, aby vyhlásila pátrací akci. Nálada na chatě již nebyla na bodu na mrazu, ale dosahovala teplot dálné Sibiře. Motor naskočil a auto se dvěma Hovorky se rozjelo. Hned v první zátočině se ale málem srazilo s šedou škodovkou, za jejímž volantem seděl hajný Labuda a vedle něj již zase usměvavý Jarec. Návrat na chatu byl grandiózní. Zapíjení "ztraceného syna" nebralo konce. Kamarád se našel, vše prožil bez újmy na zdraví a znovu se ukázala lesnická čest, ochota pomoci v nouzi a odpovědnost lesnického cechu.
Nechť tato povídka je také poděkováním lesníkovi zvanému Labuda, za jeho ochotu pomoci lidem v nouzi. Pro Jareca to bylo zase potvrzení slov, že svatý Hubert se nemá dráždit.