ÚVODNÍK
Ing. Vladimír Krchov, Ph.D.
Vážení čtenáři,
krajinu střední Evropy člověk významně ovlivňuje po několik tisíc let. Především rozvoj zemědělství a s ním spojený nárůst populace vyžadovaly vždy další a další zemědělské plochy, kterým ustupoval les. Ten ve své původní podobě dočasně přetrval jen v oblastech vzdálených od lidských sídel, v horských a i jinak zemědělsky obtížně využitelných územích. I tam jej však člověk dostihl, když za lesem, jako zdrojem energie, přestěhoval své hutě. Byl to ale také člověk, který lesy obnovil a začal je pěstovat podle potřeb společnosti. Následně však byly tyto pozměněné lesy obětovány společností ve prospěch krátkodobých a krátkozrakých efektů a cílů. Dlouhodobá imisní zátěž zničila nebo vážně poškodila značnou část nepůvodních lesů, které byly nahrazeny dřevinami, u nichž se ve své době předpokládala nejvyšší odolnost proti exhalacím.
Mnohé změny v krajině jsou zkušeností jednoho lidského života nepostřehnutelné, jiné významně zasáhly do života i jediné generace. Přes všechny výhrady však obecně považujeme naši zemi za malebnou a hodnou obdivu. Pestrost pozvolna se střídajících krajin, v nichž se předchozí vývoj odrazil mírou zastoupení a vzájemných vztahů lesů, luk a polí, vodních hladin potoků, rybníků, řek a mokřadů, spolu s typickým osídlením a architekturou dohromady vytvářejí pro většinu z nás pocit důvěrné známosti a sounáležitosti. Je zřejmé, že takto naši krajinu nemusí nutně vnímat každý a všude. Nade vši pochybnost je to však krajina naší země a lidí, kteří v ní žili a žijí, jimž patří a čerpají z ní sílu, poučení a inspiraci. Lidský rozměr pocitu souznění s krajinou přitom nabývá pro každého jinou podobu. Pro jednoho je tímto místem důvěrně známé údolí, pro druhého břeh rybníka či snad jeden jediný strom stojící o samotě uprostřed luk a polí. Všechna tato místa však mají jedno společné - jde vždy o krajinu člověkem přeměněnou a i nadále aktivně využívanou.
Touha člověka po harmonii a dokonalosti, ale i výjimečnosti je tou silou, která v minulosti realizovala mnohé zásahy do krajiny, jež dnes lahodí oku. Považujeme je za harmonické, a ztotožňujeme si je dokonce s přírodní krajinou. Soustavy jihočeských rybníků a Lednicko - Valtický areál patří přitom k nejznámějším a nejrozsáhlejším. Jen stěží by se dala spočítat další menší území srovnatelných hodnot. Kromě zahrad a parků lze nalézt taková místa především v okolí bývalých panských sídel a loveckých zámečků v lesích a oborách. Lesy v okolí Jemčiny, Zlatěšovický park ve Staré oboře na Hluboké, parkové části obor Sedlické, Kralické, Lánské, Slavické, Podrážnice, Hukvaldské, Kopidlnské, Jabkenické, Opočenské, ale i mnohých dalších jsou ukázkami pokorného, citlivého a tvořivého přístupu našich předchůdců k přírodě a krajině.
Musí uplynout více než sto let, než vznikne krajinářské dílo, které snese srovnání s náročnými měřítky minulosti. Naše země v současnosti prochází rozsáhlým útlumem zemědělské činnosti především v méně produkčních oblastech. Jako alternativu pro svoji další existenci hledají mnozí vlastníci využití svých pozemků formou obor či alespoň farem s chovem zvěře. A právě příkladů účelného propojení chovu zvěře s vyváženou a originální kompozicí lesních porostů, luk, alejí a vodních ploch máme snad nejvíce v celé Evropě. Jen je třeba tu samozřejmou krásu starých parků důkladně poznat a znovu objevit ve zdánlivé nahodilosti starý záměr.