STARÉ ZLATÉ ČASY
{mosimage}
00CASY
STARÉ ZLATÉ ČASY
Postavení medvěda (Ursus arctos L.) v lesní ochraně
Řádky tyto mají za účel oceniti správně poměr medvěda k lesníku-pěstiteli a ochranáři a vyvrátiti některé mylné názory, které o tomto savci v lesnické vědě panují. (Vide Hess-Beck, Der Forstschutz).
V československých lesích máme, bohudík, nádherné hvozdy, jež hostí tohoto huňatého syna pralesů v množství pozoruhodném, a musíme my českoslovenští lesníci o tomto králi evropské dravé zvěře býti také plně informováni.
Právě tak jako zvěř vysoká škodí i medvěd ve značné míře lesům a vděčíme to pouze jeho vzácnosti, že se o něm nerozvinula právě tak veliká naříkavá literatura jako o zvěři vysoké. - O škodách způsobených žírem žaludů, bukvic, oříšků limby atd. nechci se ani zmíniti; tyto škody jsou příliš malicherné a jen úzkoprsý, suchý lesník-počtář může to medvědům připsati na vrub "škody". Medvěd však přichází v úvahu jako vážný škůdce porostů, a to tím, že z jara loupá kůru smrku, jedle a buku. Na přiloženém obraze jsou zřetelny jizvy drápů, kterým medvěd trhal kůru smrku, a na náběhu kořenovém jsou jasně zřetelné jizvy zubů, jak medvěd ožíral šťavnaté, mízu vedoucí partie dřeva. Medvěd páchá toto z hladu, možno jest však též, že z mlsnosti. Nalezneme často na šoulacích pěšinách jeho exkrementy, jež z jara pozůstávají hlavně z vláken dřevních. Tím by byl vyvracen názor, že medvěd rozbíjí kůru stromů pouze za účelem broušení drápů a ze zlomyslnosti. Nejsou však naznačené škody nikterak ojedinělé, nýbrž nalézáme často celé skupiny stromů, ba celé porosty takovýmto loupáním znehodnocené.
Medvěd loupá hlavně smrk a jedli, a to převážně ve stáří od 30 do 100 let; buk napadá takřka výhradně jen ojediněle, a to jen asi v mýtném stáří a má-li hladkou kůru.
Chci popsati, jak medvěd si při loupání počíná. - Jdeme-li šoulací pěšinou, přihodí se, že najednou uslyšíme záhadné škrábání. Když se pozorně přišouláme, ocitneme se před obrazem vzácným, nanejvýše zajímavým. Medvěd sedí před stromem a jeho tlapy rozbíjejí s úžasnou silou a rychlostí pevnou kůru asi 80-letého smrku, při čemž medvěd občas své tlapy vstrčí mezi pysky a pozorně a s viditelnou chutí na nich saje. Tu a tam líže také přímo jazykem šťávu dřeva, avšak nikdy neopomene svých mízou navlhlých tlap olízati. Je-li se stranou před ním se nacházející hotov, chytne oběma předními tlapami kmen a - aby nemusel vstávati - šoupne své mohutné tělo, opíraje se o kmen jako o osu, na stranu protější, aby dále mohl si pochutnávati na sladké míze. Při tom sedl si náš medvěd na velký kámen. Jelikož tak tvrdé sedadlo je mu asi nepříjemným, zvedne jednu svou kýtu a předními tlapami uchopí zlomyslný kámen a odhodí jej přes ramena dozadu. Potom pokračuje ve své činnosti. Vstane-li medvěd, ohlodává ještě náběh kořenový.
Jest nesporno, že medvěd tím, že ničí loupáním celé porosty způsobem podobným jako zvěř vysoká, musí býti mezi lesními škůdci zařazen do třídy škůdců porostů a postaven na roveň zvěři vysoké. V okrese, kde působím, zavinili medvědi v porostech loupáním právě takovou škodu, jako zvěř vysoká. Následky těchto škod jsou červená hniloba, žír kůrovců a větrové polomy. Jelikož však stav zvěře medvědí jest velice slabý, nejsou škody tyto tak citelné.
Nenapsal jsem tyto řádky, abych snad dal podnět k nějakým opatřením směřujícím ke zmenšení stavu, nebo dokonce vyhubení zvěře medvědí; chtěl jsem jen přispěti ku rozšíření, zdokonalení našich znalostí o živočichu, kterého v našich lesích hostíme a chováme. Musím naopak přimlouvati se za ochranu této ušlechtilé zvěře a prositi, aby se jí prominula škoda, ze stanoviska celostátního lesního hospodářství tak maličko citelná. Apeluji na přírodu a zvěř tak vroucně milující srdce československých lesníků a myslivců, aby se tomuto královskému dravci poskytlo věčné pohostinství v našich karpatských hvozdech.
Ing. H. Wagner, Lesnická práce, roč. II (1923), str. 572
Duben - Měsíc trávy zelené, měsíc tetřeví
Dech dávných dob vane na nás v tomto měsíci ze zbytků obřadů, které prováděli národové pralovců a jejich kněží počátkem jara na počest bůžků přírody nebo lovu. Zvyklosti, pověry a hrůzostrašné pověsti o divých lovcích - to vše vyvrcholuje v měsíci dubnu, zvláště v době Velké noci, kolem sv. Jiří a v předvečer filipojakubský.
Vlahost dubnových večerů, dýchajících mocnými silami probuzené přírody, návrat ptactva, tajemstvím obestřené dny pašijové - to vše vytvářelo ovzduší, v němž podivuhodná lehkost přizpůsobivého našoulávání se lovců a pytláků k jarní zvěři snadno vzbuzovala v prostých lidech dojem, že lovci ovládají neznámé síly nebo že jim pomáhají bytosti "divé" a čarodějné.
Stálý styk lovců s přírodou, s kořenářkami a kořenáři, kteří hledali po lesích své léčivé prostředky a znali léčivé a zhoubné síly rostlin, magický vliv hlín, kamenů a částí těl zvířat dal vznik pověstem o lovcových schopnostech čarodějných. Staří myslivci ochotně utvrzovali kdekoho v té víře, aby odradili pověrčivé od vstupu do lesa, a chránili tak zvěř.
Na zkušené a protřelé pytláky to ovšem neplatilo. Což nebyli více než myslivci předmětem těch povídaček? Jejich noční toulky, odvážné kousky, dovednost ve střílení a v plížení se ke zvěři vzbuzovaly leckdy i ve starých lesácích víru, že tu jde o kouzla a čáry.
Duben je už také měsícem lovu. Veliký pták lesů, tetřev, toká a s ním závodí v některých krajích svou opožděnou svatební písní dovádivý tetřívek. V teplých nížinách Slovenska, Moravy a někdy i Čech skýtá nádherné divadlo drop veliký, když předvádí svou svatební hru.
Šedá barva parožnaté zvěře začíná líňkou přebarvovat. Končí parožní dílo ušlechtilé zvěře srnčí a do běla ostrouhané parůžky začínají přibírat barvu tříslových šťáv stromů a keřů těch míst, kde se zvěř zdržuje.
Všechno se raduje, člověk i zvěř. Požehnání velikonočního míru se obráží nejen v radosti lovcově, ale i v radostném konání myslivců ochranářů, kteří bedlivě sledují množení zvěře a její zdravotní stav.
Z knihy lesmistra Františka Vodičky "Zvěř a myslivost ve světle věků" (1948)
Velikonoční zajíc
Pro měsíc duben jsou příznačné svátky jara - Velikonoce. Musím přiznat, že při sbírání mysliveckých pohlednic jsem toto téma dlouho opomíjel. Časem jsem však zjistil, že i Velikonoce mají co nabídnout, jak o tom svědčí tradičně deset přiložených nádherných pohlednic. Mohou se zdát jednotvárné, protože jim vévodí - jak jinak než velikonočním svátkům - především zajíci. Někde jsem se dočetl, že zajíc je symbolem plodnosti a jara. Přesně tak bych charakterizoval i pohledy s jeho motivy. Často, zvláště na novějších pohlednicích, aniž by si to jejich autoři uvědomovali, je zobrazován králík. To již ale není "ono". Zajíc má své kouzlo a je nenapodobitelný ve svém chování, což se ostatně odráží i na tom, že jeho chov v zajetí není tak jednoduchý. Je zkrátka "divoch" a my si jen můžeme přát, aby se tato naše kdysi (a není to zase tak dávno) nejpočetnějsí zvěř vrátila ve vyšších stavech do naší přírody. Scény z polí, kde zajíc nesměl chybět, jsou nezapomenutelné a nelze je ničím nahradit.
Připravil ing. Jiří Dort