První srnec

 

{mosimage}

00LEC

První srnec

Jan Lacina

Když jsme v roce 1968 ukončili pětileté studium brněnské lesnické fakulty, většině z nás v naší dvacítce bylo dost smutno. Za dobu studia jsme vytvořili dobrou partu, kdy jsme se sblížili společným vedením války s přísně zkoušejícími profesory a asistenty na alma mater, především však množstvím společných zážitků na různých praktických cvičeních, brigádách, soustředěních, ale i kulturních, společenských a sportovních relaxacích vysokoškolského studia. Doba studia především z dnešního časového odstupu velmi rychle utekla a my se většinou tak, jak jsme se před pěti lety sešli téměř z celé republiky, stejně ve většině případů vraceli na lesní závody v místech nebo poblíž svého rodiště.

Já jsem ještě asi měsíc do odchodu na vojnu nastoupil na lesní závod Jablunkov, kam jsem se po roční vojenské službě opět vrátil. Získal jsem místo technika polesí Gírová, kde jsem přebral povinnosti pana Anděla, který odcházel do důchodu. Celé území polesí bylo pronajato mysliveckému sdružení, jehož jsem se stal členem a kde vedoucí polesí, můj šéf pan Dobiáš, zastával funkci mysliveckého hospodáře. Praktické myslivecké, lovecké, ale i lesnické zkušenosti mi předávali i ostatní lesníci polesí, především velmi přátelský Tonda Motyka, z jehož kozlice jsem zvládl svůj první úlovek - srnče. V roce 1970 jsem si koupil novou kozlici ZH 7x57R, která se mi zdála pro tento revír, bohatý téměř výlučně na srnčí zvěř, nejvhodnější. S touto puškou jsem spokojen dodnes, více než třicet let je to má provozní flinta, kterou jsem dlouhé roky v podzimním období nosil téměř denně do lesa a ze které jsem střelil většinu spárkaté zvěře. Vlastně také veškerou drobnou, protože i na bohaté bažantí hony v Litovli, Šilhéřovicích i Opavě stačilo vyměnit kulobrokové hlavně za šestnáctky brok a puška dobře sloužila. Počáteční lovecké zkušenosti na Gírové jsem získával především lovem holé srnčí zvěře, které se zde střílelo kolem třiceti kusů ročně. Já využíval každé možnosti, vesměs odstřelu srnčat, která i tam myslivci lovili ne s radostí, ale především z povinnosti naplnit schválený plán lovu. Bral jsem to jako šanci získat praktické poznatky a zkušenosti nezbytné pro svou další předpokládanou dlouhodobou mysliveckou praxi.
Na jaře roku 1971 jsem nastoupil na ústředí závodu na půlroční zástup budoucího ing. Gustava B., který závěrečnou přípravou dokončoval úspěšné dálkové studium lesnické fakulty. Blízkosti ředitele závodu pana G. jsem využil k žádosti o odstřel srnce v režijní honitbě lesního závodu. Ředitel byl velkorysý a nejenže mi povolenku předal, ale lov povolil v prominentním revíru Jestřábí.
Na srnce jsem měl skoro měsíc, a tak jsem s odstřelem nespěchal. Na Jestřábí byl tehdy lesník Josef Sikora, starý zkušený myslivec, který mi dával volnost v pohybu i při výběru srnce. V porovnání s Gírovou tam však bylo srnčího podstatně méně, lesnický úsek hraničil v nadmořské výšce kolem tisíce metrů se Slovenskem a byla tam více zastoupena jelení zvěř. Po několika vycházkách se mi podařilo obeznat starého srnce na hranicích s Horní Lomnou. Toho jsem chtěl ulovit. Čekal i šoulal jsem vícekrát v blízkosti malé paseky i u rozsáhlejších tyčkovin, v místech, kde jsem srnce jednou viděl, avšak vše bylo marné. Prožil jsem tam skoro pokaždé myslivecké zážitky - často jsem viděl jelení zvěř a poprvé v životě pozoroval jezevce, který měl v blízkých skalách noru. Srnce jsem však už nespatřil. Na každou další vycházku jsem se velmi těšil, kvapem se však blížil konec platnosti mé povolenky. V posledním týdnu jsem chodil denně ráno i večer a již jsem se vzdal šance ulovit starého hraničního srnce. Přesunul jsem se do nižších partií revíru na hranicích polí a lesa, kde bylo srnčího více. Poslední den odstřelu jsem ráno chybil srnce v prudké stráni pod Latkulou. Střílel jsem nahoru do zarostlé paseky na průběrného mladého vidláka. Srnec ránu neznačil, na nástřelu jsem nic nenašel. Odbíhající srnec vypadal evidentně nezraněn. Chybená rána mě velmi mrzela. Odpoledne si mě zavolal ředitel a řekl mi, že jde s hosty na loveckou chatu, takže ať v hořejších partiích nelovím, abych je nerušil. Já se k chybené ráně přiznal jen lesníkovi. Byl jsem z ranního neúspěchu tak rozladěn, že jsem o večerním lovu ani neuvažoval.
V podvečer jsem se ale rozhodl, že na poslední vycházku půjdu a využiji tím veškeré možnosti k ulovení prvního srnce. Samozřejmě jsem respektoval pokyn ředitele nelovit v hořejších partiích Jestřábí, a proto jsem šoulal nad posledními Křinovskými chalupami. Po půlhodinové pomalé chůzi po loveckém chodníku v lese jsem uviděl asi dvacet metrů nad turistickým chodníkem zalehlého srnce. Bylo to asi v sedmdesátiletém přehledném smrkovém porostu. Srnce jsem uviděl na vzdálenost asi devadesáti metrů. Hned jsem se schoval za strom. Obeznal jsem ho jako vysokého, ale slabšího nerovného šesteráka, pět až šest let starého. Stářím jsem si ale nebyl úplně jistý. Srnec ležel, a tak jsem nebyl schopen posoudit sílu postavy, krku. Přesně posoudit průběrnost jsem chtěl, až když se srnec postaví. Připravil jsem se však pro jistotu i na možnou střelbu. Srnci se ale vstávat nechtělo. Zkoušel jsem ho povzbudit pískáním. Šestnáctého července bylo na srnčí říji v této oblasti hodně brzo, přesto jsem zkusil zavábit. Srnec však vůbec nereagoval ani na několikeré zavábení. Jen jednou otočil hlavu směrem ke mně. Zkusil jsem z vábení přejít na písknutí na puse, pak jsem pískal i hlasitě na prsty. Srnec se však nepostavil. Po dalším čekání jsem zaslechl hlasy a vzápětí uviděl tříčlennou skupinu turistů, jak se po chodníku přibližují k srnci. Připravil jsem se znovu k ráně, čekal jsem, že se srnec zvedne a já budu mít čas vystřelit. Srnec se ale ještě více v zálehu sklonil a nechal hlasitou skupinu přejít ani ne dvacet metrů pod sebou. Zvednout se a odběhnout vůbec neráčil. Od jeho prvního zpozorování se znatelně sešeřilo a já začal mít obavu, zda se srnec za světla vůbec zvedne. Střílet na zalehlého jsem si netroufal, věděl jsem, že je to nemyslivecké. Po ranním nezdaru jsem si řekl, že se srnec buď postaví a já budu střílet - po půlhodinovém prohlížení jsem usoudil, že to mladý srnec není - nebo si nestoupne a já na svůj první trofejový úlovek ještě nějaký čas počkám. Při těchto úvahách se srnec najednou zvedl. Sotva se ke mně natočil trochu lépe naširoko, hned jsem vystřelil. V třesku rány se srnec zlomil a po krátkém čase, než jsem k němu přišel, zhasl. Samozřejmě jsem měl velikou radost. Na podrobné prohlížení bylo málo času. Vydal jsem se k motorce a dojel asi tři kilometry domů pro bratra, aby mi se srncem pomohl. Za půl hodiny jsme byli zpátky. Já si dal záležet na pečlivém vyvržení a ošetření zvěřiny se vzdáním pocty ulovené zvěři. S bratrovou pomocí jsme srnce zanesli k motorce a zavezli slavnostně domů.
Úspěšný úlovek však pro mne měl mít nepříjemnou dohru, o čemž jsem ale zatím neměl ani tušení. Dověděl jsem se to až druhý den na závodě, kde myslivecký referent líčil, že v Lomné jsou zřejmě pytláci. Tři lovecké hosty si ředitel s dalším personálem rozdělili na lovecké chatě a vydali se lovit. Věřili, že alespoň jedna dvojice bude při jednodenním lovu úspěšná. Rána padla, všichni se sešli na chatě, kde zavládlo velké rozčarování, že nestřílel nikdo z nich. Vše se vysvětlilo až druhý den na závodě. Mě od přísného pohovoru na koberečku zachránilo jen to, že ředitel odjížděl hned ráno na týden pryč a mluvili jsme spolu až po jeho návratu. To se už na to díval s patřičným nadhledem. Já přiznal, že mě nepříjemnost s loveckými hosty mrzí, ale že jsem respektoval jeho požadavek nelovit v hořejších partiích. Celá příhoda dostala na závodě humorný nádech. Stal jsem se málem slavným, že jsem hostům ředitele ustřelil srnce. Já jsem si však jen znovu a znovu v hlavě promítal průběh úspěšného lovu svého prvního srnce. Na tyto zážitky vzpomínám dodnes.

Příběh pochází z knihy loveckých vzpomínek Lovy v Beskydech a Jeseníkách autora Jana Laciny.
Lze ji objednat v naší redakci za cenu 149,- Kč + poštovné.