STARÉ ZLATÉ ČASY

 

{mosimage}

00CASY

STARÉ ZLATÉ ČASY

Zvěř za úplňku
Nikde jsem dosud nečetl, že by se někdo byl zabýval pozorováním, jak se zvěř chová za jasných měsíčních nocí, a přiznám se, že jsem o tom měl také přehled mylný. Tak jednoho roku za toku tetřívků byl měsíc právě v úplňku a tu jsem byl přesvědčen, že kohoutek začne tokati hned po půlnoci, když je světlo jako ve dne. Avšak předpoklad můj ukázal se býti mylným. Ačkoliv jsem několik hodin před jitrem byl na místě, nehnulo se nic a kohoutek začal se svým zpěvem teprve, až nastal jeho čas, totiž za svítání. I při měsíčku spal klidně. Jednou se mi sice stalo, že tetřev hlušec začal tokati za svitu měsíce, ale časový rozdíl nebyl tu příliš veliký a do svítání snad nescházela ani celá hodina. Moji naději tedy měsíc zklamal, nebo ji zklamali kohouti. 

Docela jiných zkušeností nebyl jsem s vyd-rou a dospěl jsem k přesvědčení, že vydra za svitu měsíce nabývá obzvláštní živosti. Když jsem za zimní noci sedával u vody a měsíc svítil, jak se říká, jako rybí oko, třebaže jsem se nedostal vždycky k výstřelu, slyšel jsem přece vždycky šplouchání a žbluňkání ve vodě, naproti tomu za tmavých nocí bývalo ve vodě ticho. Z toho jsem usoudil, že vydra miluje jasné noci, zvláště v čase kaňkování.
O kuně skalní jsem se přesvědčil, že také jí hodí se úplněk ke kaňkování. Za svitu měsíce prohání se po střeše, aniž by se valně starala o to, co se děje dole. Sejdou-li se pak v stavení dvě kuny, on a ona, je z toho hlomoz takový, že není na spaní pomyšlení. Je to skoro takové, jako když kočky provádějí svoje námluvy na střeše a na půdě. Tak mi při takové příležitosti žena povídala, že bych měl tomu koncertu učiniti konec. Nebylo mi sice dvakrát příjemno vylézti z teplých peřin, ale oblékl jsem se, chopil se své ručnice a vyšel na dvůr. Skutečně! Na střeše slavily svatební veselí v plném světle měsíce dvě kuny, hrubě si mne nevšímajíce. Provedl jsem dvojstřel. Ne sice mistrovský, protože z druhé kuny vyklubala se jen rozstřelená taška ze střechy, ale od té doby byl pokoj.
Kuna lesní vede mnohem skrytější život než domácí, a musím se tedy přiznati, že jsem tuto šelmičku za úplňku v lese nepozoroval. Ale zato na sněhu ráno po jasné noci pověděly mi stopy, co toho kuna v noci naběhala. Mohlo by se namítnouti, že zvěř i za tmavých nocí pobíhá a potravu shání; zajisté, tomu nelze odporovati, ale jistě nepočíná si při tom s takovou živostí jako za jasných nocí. Ostatně dnes jsou kuny už takovou vzácností, že k pozorování není ani příležitostí. Zkušenosti moje pocházejí ze starších dob, kdy počet kun v revíru nepočítal se ještě na prsty.
U lišky spadá kaňkování právě v světlé zimní noci. Za takové noci zaslechneme také pronikavé její skolení. Na čas kaňkování má tedy světlo měsíce vliv nemalý. Celkem možno říci, že škodná miluje světlo měsíce v čase kaňkování, jinak však cítí se bezpečnější v noci tmavé. Kdo lapá zvěř do želez a tluček, ví, že nejlepších výsledků docílí v tmavých nocích podzimu, přičemž větřidlo hraje jen podřízenou úlohu. Za tmavé noci má škodná lepší příležitost k slídění a nemusí se vyhýbati osvětleným holinám. Jako výjimku nutno uvésti, trápí-li škodnou hlad, pak jí ovšem měsíc nepřekáží v pobíhání a v slídění.
Liška zajisté ví, že by jí světlo měsíce mohlo býti osudným. Ví to zvlášť stará, vykutálená liška, které už někdy v noci hvízdly broky kolem slechů. Takový zpražený lišák je za úplňku velice opatrný, ale někdy ho přece jen opatrnost opustí, že přiběhne na zvuk zaječího vřeštidla. Neboť hlad konečně utlumí každé rozmýšlení.
Zajíc hrubě o světlo se nestará, vychází na pašu, ať je tma nebo měsíc svítí, on se drží zkrátka jen svých životních zvyklostí. Ale něco můžeme u něho přece pozorovati. Vychází-li v zimě za tmavé noci asi o páté hodině, vyjde za úplňku jistě alespoň o čtvrt hodiny dříve.
Také divoké kachny nedají se světlem měsíce nikterak odchýliti od svého obvyklého způsobu života, ranní i večerní západ děje se stejně, ať je světlo nebo tma. Zdá se však, že zvěř vodní je za úplňku přece jen čilejší a živější. Zdá se také, že kachny za měsíčního světla hůře vidí, jinak nebylo by možno odstřelovati kachny při měsíčku nebo za odlesku sněhu na hledání, kdežto se tento způsob lovu nepodaří ve dne ani za tmavé noci. Zde vykonává měsíc jistý vliv, neboť je nesporno, že za úplňku došoulá lovec ke kachnám i při špatné zaštitě.
U jiné zvěře takového nepříznivého vlivu světla měsíce zjistiti nelze. Ostatně nemůže lovec za takové noci velkých pozorování činiti jednak pro hluboké stíny, jež měsícem ozářené předměty vrhají. Za úplňku vyhne se zvěř každému nápadně temnému předmětu, ledaže by ho znala už z dřívějška. Tak si počíná i zajíc.
Zvěř jelení a černá štítí se i ranního svítání a světlo úplňku působí na ni patrně tak, jako by se jí mělo přihoditi neštěstí. Jeleni za úplňku tedy ani nevycházejí, nebo se plíží v stínu stojáku, místo aby vystoupili na pašu, jak dělávají za tmavých nocí. Nanejvýš vyjde jelen jen tak daleko, kam sahá stín lesa. Proto za jasných měsíčních nocí nenajdeme venku stop zvěře jelení nebo černé, leda jen docela na blízku lesa.
Inž. Miloš Kádner, Lovecký obzor, červen, ročník XXIII., 1925-1926

Červen – měsíc růží
Plodivá síla přírody rozehrála v mohutných akordech celou stupnici své tvořivé krásy. Vše jásá zpěvem, chví se zrodem a prudce svítí barvami. Miliardy mladých ptáčků, mladé zvěře, bilióny drobného živočišstva skládají Tvůrci svým způsobem radostný hold.
Je měsíc růží, měsíc lovu srnčí zvěře. Jeleni mohutně nasazují na své královské hlavě. Krása ptačího a zvěřného světa se snoubí s radostí mládeže, jež pradávnými zvyky a slavnostmi vzdává povinný hold plodivé síle tajemné přírody. Lovec žije v kruhu své zvěře radostné dny, dny nejdelšího světla, jež vyvrcholují v den letního slunovratu.
Les i háj, luh i pole, potoky a veliké vody jsou kolébkami nového potomstva, jež staří samci a samičky uvádějí do světa, seznamující je se zásadami, jež slouží k obhájení života. Je měsíc zrodů, je ale i měsíc bojů o život. Dravci provádějí zdravotní policii mezi neduživým tvorstvem. Provádějí přirozený výběr mezi těmi, kteří nemohou a vlastně ani nesmějí zůstat na živu pro nastávající slavné dny volání pudu plodivého a mateřského. Mnoho tvorů se rodí, řady jich hynou, ale duch Boží nepomine, neboť bdí nad veškerenstvem. A v tom nekonečně tvořivém měsíci chodí lovec a myslivec tiše uprostřed boží krásy, chodí s otevřenýma očima a s naslouchajícím sluchem rozumně; zde i tam zasahuje do stavu zvěře, ochraňuje útlá stvořeníčka před nesmírnou dravostí zvěře škodné, nezapomínaje však jejího úkolu sanitního.
Zvěř plnými doušky užívá darů přírody, aby připravila svůj svatební šat, své vábivé vzezření v plné kráse a plodivé mohutnosti. Etherické oleje květů, semen, kořenů, šťavnaté lodyhy kořenných bylin, divoké ovoce lesních keřů a stromů plní hormony pohlavní orgány zvěře.
Myslivcova mysl se také povznáší k Tvůrci přírody v radostném zjištění, že práce pro vrchol myslivcova roku nebude marná, nýbrž že i on splní poslání, které Tvůrce vložil do jeho mysliveckého srdce.
Sleduje počátky mysliveckého konání, tuším a vyciťuji mravní základy, které kladl pralovec dnešní lidské kultuře. Údobí hluboké nevědomosti lidské muselo se prodrat s těžkými obětmi do dob, kdy posvátný jelen, král lesních zvířat, převzal velení na stezce pralovcově, kdy tajemný medvěd-člověk, medvěd-bůh, medvěd-démon se octl v obraznosti lidské až na hvězdném nebi jako souhvězdí, kdy člověk tušil tajemný vztah mezi orlem a sluncem, kdy liška se změnila v pokladnici čarotvorných, léčivých domácích prostředků a zajíc v nekonečně dobročinného tvora, vždy ochotného poskytnout člověku vše od kožešiny až po milostné amulety.
Pralovcův rok - myslivcův rok, jak nezměrně dlouhá doba mezi oběma pojmy, a přece kolik v podstatě stejného v obou! Oba vyrůstali v harmonii s přírodou, cítili k ní vděčnost a lásku a z pralovcových ohledů k jejím životním rytmům vyrostlo myslivcovo ochranářství.
Příroda řídí i dnes dění celého myslivcova roku a myslivcův rozum, osvícený nejstaršími zkušenostmi lidstva, řídí počiny myslivcovy, ovlivněné přírodní moudrostí, k ušlechtilému konání. Nejstarší lidské povolání nemůže nikdy sejít na stezku lidských špatností a chamtivosti, nýbrž uvědoměle kráčet po stezce pravého myslivce, jenž může koncem mysliveckého roku říci: “Moudrost mých mysliveckých předků a prapředků vytkla mi zásady mysliveckého roku a ptám se tě, matko přírodo, mohu svůj myslivecký rok skončit tak, abys mi požehnala k nastávajícímu loveckému novému roku?! Pakli ano, dopřej mi k blížícímu se loveckému jaru svého loveckého požehnání a úspěšného Lovu zdar!”
Z knihy lesmistra Františka Vodičky “Zvěř a myslivost ve světle věku” (1948)

Dravci
Do červnového čísla časopisu jsem vybral živočichy, kteří dnes sice již stojí opodál zájmu myslivců, ale přesto je stále považujeme za zvěř a podle zákona o myslivosti jí ve většině případu i jsou. Jde o dravce. Dravci nám určitě mají co říci. Na připojeném výběru pohlednic jsou zachyceni jak v detailních záběrech, tak ve svém přirozeném prostředí, na lovu, s kořistí apod. Pozornosti jistě neujde pohlednice zachycující motiv lovu dravce na hnízdě, který by však v dnešním chápání ochrany přírody již neobstál. Ukázky dravců v mnohých vyvolají spojitost i se sokolnictvím. Věřím, že při prohlížení pohlednic nezůstanete jen u vzpomínek. Vždyť i polozapomenutým druhům zvěře bychom měli věnovat pozornost a nenechat je zmizet z našich myslí.
Připravil ing. Jiří Dort