Obory a farmy
{mosimage}
00DISK
Obory a farmy
Ing. Petr Ziegrosser
Obora, obornictví, oborník. Tři slova, která jsou pro jednoho běžná, pro druhého tajuplná, pro dalšího odsouzeníhodná a pro jiného úplně neznámá.
Obory a vše, co s nimi souvisí, u nás mají dlouholetou tradici a není snad jiného státu na světě, kde by bylo na tak malé ploše soustředěno tolik obor jako u nás. Největšího rozmachu dosáhly obory v době baroka. Obornictví bylo uznávanou profesí, dobrý oborník měl zajištěnou práci, byl dobře placen a společnost jej uznávala. Obory se rozrůstaly co do počtu i velikosti. Stavy zvěře musely být vysoké, aby v případě potřeby umožnily velké výřady i při používání nedokonalých zbraní. To, co dělalo oboru oborou - krásné prostředí se starými solitérními stromy, kvalitní louky, porosty s nízkým zakmeněním umožňující pastvu zvěře, vodní zdroje, dostatečná síť kvalitních cest, zařízení pro uskladnění krmiv, kazatelny, lovecké zámečky, ale hlavně dobré a neprostupné oplocení, se budovalo a vylepšovalo po celé generace. Mohlo tomu tak být jen díky velkorysosti šlechty a jejímu přesvědčení, že má svůj majetek napořád, ale také díky kvalitním oborníkům, těšícím se důvěře svých pánů, a také kvůli levné pracovní síle. Obory vznikaly, měnily svoji rozlohu, využívaly různých způsobů lovu, ale také zanikaly. K jejich zániku docházelo z různých příčin. Někdy stačila větrná kalamita, která rozlámala staré stromy, a majitel usoudil, že to, čím byla jeho obora vyhlášená, již nikdy nedokáže obnovit. Jindy k tomu vedly finanční důvody. Mnoho obor skončilo kvůli vydrancování vojsky a následnému rabování. Obnovení obory vždy naráželo na majetkové a finanční problémy. Jen ten, kdo vlastnil pozemky a peníze, mohl oboru znovu obnovit nebo postavit novou. To platí i dnes a bude to platit i v budoucnosti. V současné době evidujeme více než 150 obor, z nichž má téměř polovina menší výměru, než připouští zákon o myslivosti při zakládání nových obor - 50 ha. Z toho je 28 obor menších než 10 ha. Stalo se tak na základě § 69 zákona o myslivosti, který umožnil pokračovat v činnosti těchto malých chovů.
Vedle historických a po válce vybudovaných obor se v posledních letech rozšířil nový způsob chovu jelenovitých - farmové chovy. Velikost farem je různá, stejně jako zvěř na nich chovaná. Zamysleme se nad tím, jak se ve skutečnosti liší farma od obory. Podle Mysliveckého slovníku naučného (Rakušan 1992) jsou oborou “souvislé honební pozemky, trvale a dokonale oplocené, aby chovaná zvěř nemohla volně vybíhat ...” Případy obor, kde je oplocení ve špatném stavu, takže zvěř jím může volně procházet, jsou u nás běžně k vidění. Neznám však farmu, kde by bylo oplocení nefunkční. Louky vypasené kvůli přezvěření, na což se běžně upozorňuje u farmových chovů, můžeme vidět v oborách dost často. Zařízení sloužící k uskladnění krmiv jsou srovnatelná. Odlišná je však situace ve veterinární péči o zvěř, která bývá na farmách často lepší než v některých oborách. Farmář ji má denně pod kontrolou a při jejích vysokých stavech na malé ploše by každé zanedbání veterinární péče mělo katastrofální důsledky. Uhynulé kusy v důsledku nadměrného příjmu jadrného krmiva, věc v současnosti na farmách již nevídaná, je v oborách poměrně častým jevem, i když se o něm moc nemluví. A kvalita zvěře? Vymaňme se z předsudků a mylných informací. Každý, kdo navštíví dobře vedenou farmu, musí být překvapen kvalitou zvěře i trofejí. Vždy mne udivuje, co vše jsou schopni majitelé farem pro kvalitu chovu udělat a podstoupit. Počínaje shromažďováním a využíváním nových informací z celého světa, přes spolupráci mezi farmami a konče dovozem nejkvalitnějšího chovného materiálu ze zahraničí. Nelitují finančních prostředků ani času. Nikdo je nedotuje, nikdo je nesponzoruje. Na rozdíl od oborníků, kteří pracují pod tlakem majitelů obor, již do nich vložili nemalé finanční částky, a proto jsou přesvědčeni, že jen oni ví, co a jak se má dělat, je farmář svým pánem. Je to jeho zvěř, jeho farma, jsou to jeho peníze, ale také jeho chlouba.
Zanechme dohady o tom, co je a co není obora. Neposuzujme výměry ani počty kusů. Vždyť Vogtova obora na Děčínském Sněžníku byla velká jen 150 ha, stála v čistých sterilních smrčinách a stavy jelení zvěře v ní chované představovaly jeden kus na jeden hektar výměry. A jací tam narostli jeleni! Nechme stranou dohady o tom, zda na farmách tajně prodávají trofejovou zvěř k odstřelu za peníze. To nechť posoudí sami lovci. Na nich bude záviset, kde a co budou lovit. Oni musí posoudit, kde se jim líbí prostředí, zvěř, myslivecká zařízení, strava, ubytování a také to, jak je o ně celkově postaráno a jaký odborný personál (a jak) je doprovází. Tím se oplocené plochy samy, bez ohledu na velikost, rozdělí na obory a farmy. V současné době, kdy ve volných honitbách téměř nelze hovořit o cíleném chovu zvěře, se zaměřme, a o to bych poprosil, na zlepšování kvality farmové a oborní zvěře a jejího genetického základu. V konečném důsledku bude jedno, zda je kvalitní jelen z farmy či obory. Opusťme nedůvěru, obavy a předsudky a začněme spolupracovat.
Autor je vedoucím střediska myslivosti na Lesní správě Lány Kanceláře prezidenta republiky.